10



CESTA KOLEM SVĚTA

2012

[pic]

10.1.2012 Southampton

Konečně přišel dlouho očekávaný den a my jsme těžce nabaleni (4 kufry, 2 ruksaky, notebook brašna pro laptop a cestovní dokumenty a Barbařina kabelka) očekávali našeho taxikáře Iana, který přijel v domluvený čas 11.45 dopoledne. Cesta do přístavu trvala necelé 2 hodiny. Po vjezdu do Southamptonu jsme již z dálky spatřili naši majestátní loď Queen Elizabeth.

Vybalili jsme se z taxiku (spadla mi taška s laptopem na tvrdou zem, ale naštěstí to laptop přežil). Netrvalo dlouho a byli jsme vybaveni u přepážky, kde jsme mimo jiné obdrželi CUNARD ID kartu s našema jménama. Tato karta je jednak klíč do naší kabiny a současně i kreditní karta na veškeré nákupy na lodi. Nutno zde připomenout, že jídlo a pití jej již zahrnuto v ceně, avšak za alkohol a některé specielní akce se musí platit. Stejně tak organizované exkurze na pobřeží nejsou zahrnuty v ceně.

Po vstupu na loď jsme zamířili do naší kabiny se vybalit. Překvapilo nás, že zavazadla již byly v kabině. Měli jsme opravdu co vybalovat. Já jsem si vzal sebou celkem 7 obleků, asi 30 košil a triček, spodní prádlo na 14 dní, dárky pro rodinu v Americe a přátele v Australii a hodně různých elektrických přístrojů včetně KINDLE (malý specielní počítač, kde si Barbara naložila z internetu hodně knih). Je to úžasná věc. Když čtenáře boli oči, tak si může zvětšit písmena a čte dál.

Do Sydney poplujeme na lodi Queen Elizabeth a v Sydney, kde budeme bydle 8 dní u známých, změníme loď a poplujeme jinou trasou zpátky do Anglie. Ne všichni cestující dělají celou trasu. Někteří plují pouze do New Yorku (TRANSATLANTICKÁ PLAVBA). Jiní plují jen do San Franciska, atd. My budeme opouštět loď v Sydney a z tama poplujeme dále jinou lodí QUEEN MARY 2 Je nás celkem kolem 800 pasažerů co podnikáme celou trasu (108 dní). Někteří z nás mění loď, jiní zůstávaji na Queen Elizabeth.

Na lodi QE jsme v  5. palubě (DECK), v zadu (AFT), na pravé straně (STARBOARD). Naše večeře budou vždy v restauraci BRITANNIA v 3. palubě u stolu 351. Budu si to pamatovat, neb ta čísla jsou v pořadí jako moje narozeniny (3.5.1945). U stolu je nás celkem 8 (4 páry, všichni Angličani). Celkově je na lodi kolem 1900 pasažérů, z toho nejvíce jsou Angličani, potom Američani, Australané, Francouzí, Španělé, Japonci , 228 Němců a dokonce i 3 Češi (pokusím se je během plavby objevit).

Po večeři jsme se rozhodli podívat se na zábavný pořad hudby a zpěvu. Ke konci pořadu nás ředitelka zábavnych pořadů seznámila se vším zajímavým co nás na lodi očekává.

Ve 2. hodiny ráno se čas posouvá o hodinu dozadu, takže můžeme déle spát.

11.1.2012, Atlantický ocean

Naše první probuzení na lodi. Je středa a my jsme se rozhodli jít po snídaní do tělocvičny. Nevěděli jsme, zda můžeme jít do restaurace ve sportovním a tak jsme si pro jistotu objednali snídaní do kabiny (STATEROOM). Jsme na dietě a snažíme se omezovat uhlovodany a zaměřujeme se na protejny. Přesto všechno jsme si objednali anglickou snídani (vejce, slaninu a párek). Bohužel jídlo se podává po celý den a celou noc a my musíme být na sebe přísní. Rozhodli jsme se nepoužívat výtah a jít do všech palub jenom schodama (STAIRWAY).

V tělocvičně to je velmi podobné jako u nás v Hatfieldu, většina aparátů byla dokonce stejná jako u nás (my chodíme v Anglii s Barbarou cvičit 2x týdně). Doma se každé ráno vážíme a já jsem měl nabalené váhy. Barbara mi řekla ať neblbnu, neb zvážit se můžeme kdykoliv v tělocvičně. No a jako obvykle – měla pravdu. Před cvičením jsem se vážil a měl jsem 79.9 kilo. Doufám, že to snížím a udržím na mé standartní váze 78 kilo.

Po cvičení si doma jdu vždy zaplavat. To jsem si nemohl nechat ujít ani na lodit, ale musel jsem být moc otužilý, neb plovárna byla venku. Jít plavat venku v lednu a blízko Atlantiku je pouze pro šílence či vášnivé plavce (já patřím do té druhé kategorie).

Oběd jsme si mohli dát v samoobslužném bufetu v 9. poschodí, anebo na palubě 3 v naší restauraci. My dáváme odpoledne přednost restauraci, neb na rozdíl od večeře, kdy sedíme s našemi pravidelnými spolusedícími, můžeme v poledne poznávat a povyprávět si s jinými pasažery.

Po obědě jsme se rozhodli trochu lenošit a tak jsme vzali knížky a šli si číst do COMMODORE CLUB, odkud byl krásný panoramatický výhled na moře. Před večeří dávali v GARDENS LOUNGE fotbalový přenos Tottenham Hotspur versus Everton a já to chtěl vidět. Barbara navrhla, ať se před fotbalem obleču do tuxeda a po utkání abych hned přišel do restaurace. Konec zápasu naštěští synchronizoval s časem, kdy začínala večeře. Proč jsem musel být v tuxedu? Protože každý večer musíme respektovat oficielní módní kód (DRESS CODE). V denním programu je vždy na začátku uvedeno, jak se máme obléct:

1. Formálně (FORMAL) - pánové tuxedo, dámy večerní šaty

2. Polo-formálně (SEMI FORMAL) – pánové oblek či sako s kravatou (texasky nejsou povoleny) a dámy pohledný oblek

3. Elegantní (ELEGANT CASUAL) - pánové sako (kravata nemusí být). Texasky a kraťasy nejsou povoleny. Dámy vkusně ohozené. Bez kravaty to býva jen když začíná nová plavba. Je to podle přístavů. Po New Yorku to budeSsan Fracncisco, a nakonec Sydney. Do Hong Kongu a Dubai poplujeme jinou lodí.

Ve všech případech musíme mít boty. Sandále, tenisky , nazůvky a podobná obuv není povolena.

Po večeři jsme se trochu prošli po lodi. Byli jsme oba dost unavení (tělocvična a mořský vzduch nás hezky zdolaly). Šli jsme brzy po večeři do naši kabiny, chvílku jsme četli a šli brzy na to spát.

12.1.2012, Atlantický oceán

Dnes jsme naplánovali bohatý program. Nestihli jsme bohužel snídaní v restauraci v 3 poschodí. Zavíraji tam v 9.30 a my jsme to o 15 minut minuli. Tak jsme šli do palubí 9 do bufetu LIDO. Po snídaní jsme se prošli po lodi a v 11 jsme šli do ROYAL COURT na přednášku anglické herečky Jane Asher. Hrála v mnoha filmech a promítala nám hodně ukázek.

Již v Anglii mi Barbara říkala, že přišli do její ordinace starší lidé a po ošetření ji říkali, že budou nějakou dobu pryč na dovolené. Ptala se kdy a kam pojedou. K jejímu obrovskému překvapení ji sdělili, že vyjedou 10. ledna ze Southamptonu na cestu kolem světa. Barbara jim prozradila, že i ona bude na té lodi s manželem. Když jsme přišli na loď, tak si nemohla vzpomenout jak se jmenují ale pevně doufala, že ti lidé se určitě ozvou. A taky se stalo. Přišli po přednášce Jane Asher za námi nás pozdravit.

Každý den ve 12.15 odpoledne je v QUEENS ROOM (3 paluba) výuka tanců. Vede to ruský pár z Ukrajiny Sergei a Anastasia. Včera jsme se učili valčík, dnes jsme se zdokonalili v ča ča a zítra se budeme učit tango.

Na oběd jsme šli do naší restaurace BRITANNIA. Seděli s námi u stolu 2 páry z Brisbane (Austrálie). Byli na návštěvě Londýna a teď se vracejí domů.

Barbara má ráda quiz a tak jsme šli ve 3 hodiny do baru GOLDEN LION soutěžit. U stolu byl s námi anglický pár Steve a Christina.

V 19.30 začínal v Queens Room koktejl s kapitánem. My jsme se po quizu odebrali do kabiny odpočinout a před mejdanem jsme se opět museli obléci do formálního oděvu (černé tuxedo, motýlek, atd). Na mejdanu se podávalo šampaňské,červené a bile víno a k tomu něco k zakousnutí. V 20.30 jsme šli tradičně na večeři do naší restaurace. Chyběli nám Duncan s Lynn, neb byli pozvaní ke kapitánovu stolu. Byli s name jen Jurek s Terrianou a Barry s Patricií.

Po večeři, opět tradičně, jsme šli do Royal Court na zábavný pořad, který začínal jako obvykle ve 22.30. Barbara si chtěla po pořadu ještě zatančit v Queens Room. Zkusili jsme to, měla však dlouhé šaty, nebylo to moc pohodlné, navíc jsme bylo dost unavení a tak jsme se na to vykašlali a šli do naší kabiny. Chvíli jsme četli a šli spát. Čas se bude opět o hodinu posouvat dozadu, takže budeme za anglickým časem o dvě hodiny. Zítra mají být celý den velké vlny. Již teď, před spaním, to začínalo být jak na houpačce.

13.1.2012, Atlantický ocean

Dnes nás probudilo divoké kymácení lodi. Měli jsme různé plány na den, ale ne všechno nám vyšlo podle očekávání. Jako každý den jsme vyběhli na snídaní do bufetu Lido v 9. poschodí. Poručil jsem si tradičně vaječnou omeletu, jedno smažené vejce, k tomu jsem si naložil slaninu, hříbky a Barbara mi donesla kávu. Přivezl jsem si dietní vločky OAT BRAN, které si dávám po snídaní s jogurtem.

Byli jsme již oblečení do tělocvičny, ale nedělali jsme si velké naděje. V tělocvičně to zelo prázdnotou, všechny běžící pásy byly mimo provoz, váha nevážila a tak jsme s omezením použili pár fungujících aparátů, zdvihnul jsem pár činek (8 kg) jako dělám doma a šli jsme zpátky do kabiny. Barbara se necítila dobře a tak na oběd jsem šel sám, opět tradičně do restaurace Britannia na 3 palubě. U stolu jsem se seznámil s německým párem z Hamburgu a kromě nich byl s námi u stolu anglický pár. Ti Němci mi řekli, že plujou již z Hamburgu, dělají plnou plavbu (na stejné lodi) a jejich plavba je celkově 111 dní, o 3 dny delší než naše.

Po obědě jsem šel do recepce zjistit si pár věcí a poté jsem zašel do internetové kavárny si ověřit jak mám správně používat internet. Do Ameriky potřebujeme víza, které jsme si v Anglii pořídili přes internet. Bohužel jsme si nevytisknuli potvrzení a tak to musíme vytisknout na lodi. Ceny na lodi jsou v dolarech a 2 papíry by nás stály 1 dolar. Zkusím použit vlastní papír.

Stojí za zmínku, že Andrew nám dal na vánoce malé ‚walkie-talkie’. Podobně jako mají policajti či vojáci když na sebe mluví na dálku. V případě když nejsme spolu, tak to máme zapnuté. Stačí si zapnout mašinku a ten druhém konci slyší, co volající říká a může hned odpovědět. Takhle jsme se několikrát našli v divadelním sále Royal Court.

V recepci kromě různých záležitostí jsem požádal o pilulky proti nevolnosti pro Barbaru. Dali mi je-stálo mne to 10 dolarů. Nebyly zrovna ty, co Barbara potřebovala a ironií osudů jsem zanedlouho potkal naše spolustolujíci Barryho a Pat. Pat říkala, že má v kabině lepší pilulky a tak jsem si je šel vyzvednout. Barbara si některé vzala, bohužel jsem nemohl ty původní vrátit, neb ona již jednu pilulku použila.

Do večeře jsme celé odpoledne prolenošili v kabině, Barbara se kurýrovala a jájsem buď četl anebo chrápal. Na večeři jsem se oblékli semi-formálně a šli se najíst na naší restaurace. Byli jsme první u stolu, později přišel Barry s Patricií, ostastní páry se vůbec nedostavili, asi jim nebylo dobře. Barry a Pat neměli vůbec chuť k jídlu a všechno nechali na stole. Já jsem si docela pochutil a ani Barbara již nebyla na tom špatně. Loď se pořád houpala a tak jsme ani nehledali kde se všude tančí a šli jsme spát. Já jsem ještě chvíli četl a pak jsem zhasnul a hned usnul.

V noci se bude opět měnit čas dozadu – budeme 3 hodiny za anglickým časem.

14.1.2012, Atlantický ocean

Dnes začíná náš první víkend dlouhé plavby. Máme několik plánů a snad nám vše vyjde. Po snídaní v restauraci Lido jsme šli do divadelního sálu Royal Court na přednášku anglického diplomata Sir Alana Collinse. Přednášel o historii olympiád a potom se zaměřil na olympijské hry 2012 v Londýně. Bylo to velmi zajímavé a poučné. V pondělí bude mít opět přednášku, tentokrát to bude o New Yorku. Určitě si ji nenechám ujít.

Po přednášce jsem si chvíli dali pohov a kolem poledne jsme šli tradičně na taneční hodinu. Sergei s Anastásií učili tango. Po tancích jsme šli na oběd do restaurace, poznali jsme se s novými lidmi. U stolu s námi byli 2 německé a jeden anglický pár. Z počátku jsme ty Angličany ignorovali, ale záhy jsme je přijali do debaty a vyklubali se z nich skoro sousedé. V Anglii bydlí v Knebworth, pár kilometrů od nás. Ten svět je opravdu malý.

Každý den sepisuji ráno pár dotazů s kterými pak jdu do recepce. Barbara odpoledne malovala a já jsem šel s dotazama za recepční, kde jsem si navíc proměnil peníze a vzal jsem si na New York 200 dolarů. Poté jsem šel do kajuty si číst. Barbara, jak skončila, tak mi zavolala, že je hotová a navrhla sejít se v internetové kavárně, kde jsme si museli vytisknout ta americká víza. Komplikovanou cestou jsme se dostali na správné stránky. Potřebovali jsme pasy a tak jsem pospíchal do kabiny je vyzvednout. U dveří jsme měli vzkaz od pacientů Barbary, že nás zvou k sobě na posezení. Pozvánka byla na 4. hodinu odpoledne, bylo však již pozdě, tak jsme jim zavolali a domluvili se na příští den.

Večer jsme byli u večeře opět v plném počtu. Duncan nám vyprávěl, jak to bylo v předchozí den u kapitánova stolu. Po veřeři jsme ještě chvílu poseděli a pak jsme šli do divadelního sálu na komika Adriana Walsh. Při odchodu z restaurace jsem na chvilku dal řeč s dívkou co uvádí hosty ke stolu. Ptal jsem se jí, zda je možné zjistit, které národnosti jsou u kterého stolu.Dal jsem ji příklad jako třeba Česká republika. Ochotně to začala hledat na počítači. Zaslechl nás jeden číšník a řekl, že u jeho stolu 419 jsou 2 Češi, matka se synem . V restaurace PRINCESS GRILL je pak nějaká Eva. Všichni jsou prý z Prahy . Teď , když vím jak je najít, tak mne to ani moc neláká se s nimi sejít. Byla to zajímavá dedektivka a to je všechno.

Po estrádě se nám moc nechtělo zajít do kavárny, kde se tančilo. Rozhodli jsme se přesunout se do naší kabiny, chvilku číst a pak jít spát.

15.1.2012, Atlantický ocean

Dne se zdá být lepší počasí, alespoň naše loď se tolik nehoupá. Ale v noci nás probudily velké rány. Něco bouchlo a v zapětí opět další rana. Rožnul jsem a spatřil květináč na zemi a vedle toho nádobu s ledem. Musely to být pěkné vlny. Stolek, na kterém byly ty předměty , je docelá velký, přesto ten rozměr nestačil udržet ty věci a to kymácení je vyvrátilo.

V noci se opět posunula hodina nazpět a dnes jsme jen 4 hodiny za anglickým časem.

Po vysprchování jsme šli tradičně do palubí 9 na snídaní. Je to hned vedle tělocvičny a my jsme byli již sportovně oblečení, abychom mohli jít po snídaní přímo do tělocvičny. U snídaně jsem dal rozhovor se Sirem Alanem co měl přednášku o olympijských hrách. Řekl jsem mu, že budu možná pracovat na olympiádě jako reportér/překladatel fotbalových utkání.

V 10.30 jsem šel do hospody GOLDEN LION na fotbalový přenos Newcastle versus QPR. Barbara šla na přednášku o umění. Před 12.15 jsem vyběhl z hospody abych stihnul taneční hodinu – učili jsme se rumbu.

Na oběd jsme šli do Britannia restaurace. Tam jsme stolovali s velmi nudnými staršími Angličany (2 páry). Bohužel my si odpoledne nemůžeme vybrat s kým sedíme, je to zkrátka společenská loterie.

Do 4. hodiny odpoledne jsme odpočívali a pak jsme šli na návštěvu k pacientům Barbary, Audrey a John. Mají v 7. palubí nadhernou garnituru – velký obyvák, oddělenou ložnici, 2 velké koupelny, skříň, do které se dá vejít a také mají nádherný výhled na moře. Pojedli jsme, popili, pokecali a potom jsme se, já a Barbara, šli připravit na večeři. Měl jsem v plánu jít pozdravit ty Čechy, ale moc se mi nechtělo, a tak jsem to nechal na jindy.

U večeře jsme byli opět v plném počtu. Jurek jako obvykle nás obveseloval. Duncan přinesl francouzký alkohol CALVADOS vlastní výroby. Cítil podezřele, ale byl výborný. U stolu nás každý večer obsluhuje Deyen z Chovatska a Edward z Chile. Oba umí dobře anglicky, já si však občas neodpustím a mluvím na ně chorvatsky či španělsky.

Po večeři jsme šli do divadla, kde jsem okamžitě úspěšně usnul. Po divadle jsme šli kolem hudby, tak jsme si narychlo s Barbarou zopakovali ča ča a rumbu a šli jsme spát.

16.1.2012, Atlantický ocean

Začíná nový týden. Po snídaní jsme pospíchali na přednášku Sira Alana o New Yorku, začínala jako obvykle v 10.30.

Po přednášce jsme měli na programu výuku tanců, ta se bohužel nekonala, neb v Queens Room byl místo toho nějaký mejdan jen pro zvané. Barbara si chtěla dát čaj a tak jsme šli nahoru do Lido. Cestou jsem potkal kamoša Duncana co jsme spolu sledovali v hospodě zápas Everton versus QPR. Seznámil jsem ho s Barbarou a přidala se k nám i jeho paní Triša. Po občerstvení jsme se rozhodli jít společně na oběd do restaurace Britannia. Dali nám tam stůl pro 4, až úplně vzadu, takže jsme mohli sledovat jak naše loď uhání a jak děla obrovské vlny.

Ve 4. hodiny byl v hospodě fotbal (Wigan-Man City) a tak jsem se s Duncanem domluvil, že se tam sejdeme.

Fotbal byl dobrý a pivo ještě lepší. Dali jsme každý rundu a po fotbale jsem si šel odpočinout do kabiny.

Na večeři jsme se museli opět oháknout formálně. Po veřeři jsme šli na estrádu a potom do kabiny nabrat nové síly. Zmínim se jen o jedné maličkosti - já vím, že chrápu a proto mi Barbara pořídila specielní atrapu do pusy, která zabraňuje chrápání. Vždy před spaní si ji dám do pusy a mám ji tam přes noc. Když se ráno probudím v domnění, že již neusnu, tak tu věc vytáhnu z pusy. Ale nejednou se mi stane, že slyším Barbařin hlas: „hey, dej si tu blbost do pusy, chrápeš”. Tož takový je život dobrodruha.

17.1.2012, New York

Noční plavba byla poněkud bouřlivá a náše přistání do New Yorku bylo trochu opožděné. Kolem 11.30 dopoledne jsme podplouvali most VERAZZANO-NARROWS (nejdelší visací most na světě), který spojuje Brooklyn a Staten Island. (Později budeme podplouvat druhý nejdelší most THE GOLDEN GATE BRIDGE v San Francisku). Zanedlouho na to jsme již mohli sledovat STATUE OF LIBERTY (Socha svobody). Pochopitelně jsme udělali několik snímků, ale počasí bylo mizerné. Když jsme připlouvali k našemu molu číslo 90 tak jsem zavolal Jarovi, že jsme, po 7. dnech plavby, konečně v New Yorku. Toto byla nejdelší plavba bez zastávky, teď to bude veselejší, neb budeme zastavovat jenom po pár dnech. Hodně pasažerů opouštělo loď, neb si objednali pouze 1 segment, TRANSATLANTICKOU PLAVBU Southampton – New York. Zpátky se budou vracet letecky. Podobně budou opouštět pasažeři v jiných přístavech a budeme nabírat nové cestující. Velké procento pasažerů však dělá celou trasu (108 dní). Někteří zůstanou na Queen Eliszabeth, jiní, jako my, budeme v Sydney měnit loď a poplujeme zpátky na lodi QUEEN MARY 2. Zajímavé je, že obě loďe se vrátí do Southamptonu ve stejný den – 27. dubna.

V New Yorku jsme museli projít přísnou kontrolou. Barbara i já jsme museli dát otisky obou dlaní a obou palců. Nakonec nás ještě fotili. Musím však přiznat, že ve srovnání s dřívějšími navštěvami New Yorku byli tentokrát všichni oficíři velmi příjemní.

Navrhnul jsem Barbaře, abychom zašli do firmy švagra Bena a tam vyřídili veškerou počtu a telefonáty. Adresu jsme si našli na internetu, firma MDSL je na Broadway číslo 1410. Bohužel jsme nevěděli, která ulice je nejblíž. Od roku 1811 je Manhattan rozdělen na avenue a ulice. Avenue jdou ze severu na jih a ulice běží z východu na západ a jsou mnohem kratší. Avenue mají čísla (Avenue 5, Avenue 6, atd), ale ne všechny. Broadway je avenue, ale má své jméno, stejně jako Lexington Avenue, kde jsem jezdil služebně za International Wool Secretariat.

My jsme to z lodě namířili směrem k TIMES SQUARE, což byl výborný nápad. MDSL je hned vedle Times Square, a nejbližší ulice je 39th Street. Firma je v 21. poschodí. Výtahy jsou rozděleny tak, že některé jedou pouze do 18. poschodí, a jiné zastavují pouze od 18. poschodí nahoru. Na recepci jsme se ohlásili a zavolali ředitele Bradleyho. On byl v Anglii několikrát a tak jsme se již vzájemně znali. Brad nám poskytnul soukromou kancelář a napojil nás na internet. Překvapilo mne, jak je ta Benova pobočka velká. Pracuje tam kolem 50 zaměstnanců. V Anglii pracuje pro Bena kolem 100 lidí. Má pobočky po celém světě včetně Hong Kongu, kde se též stavíme.

Poslal jsem domů mé první poznámky a Barbara zavolala našim klukům, Andrew byl doma a Joseph v hospodě, ale mluvila s oběma. Zapojil jsem Skype a byla tam neteř Lenka, tak jsem ji stručně pozdravil.

Barbara chtěla vidět CENTRAL PARK a tak jsme nechali věci v kanceláři a šli na podzemku (SUBWAY). Když jsem opouštěl kancelář, tak jsem slyšel na mém laptopu zvonění. Byla to sestra Jiřina, viděla mne na Skypu a tak mi zavolala.

Brad šel s námi do podzemky a koupil nám jízdenku na 4 jízdy. 2 použijeme dnes a 2 zítra. Vystoupili jsme na 59. ulici, přešli COLUMBUS CIRCLE a vstoupili do Central parku. Udělali jsme pár fotek a jeli zpátky do kanceláře.

Večer jsme strávili tradičně v restauraci a potom šli do Royal Court na VARIETY SHOW TIME.

18.1.2012, New York

Barbara si ráno uvědomila, že nechala v kanceláři pršiplášť. Venku vypadalo docela hezky a tak jsme znouvu mašírovali na Broadway. Nevzal jsem si na sebe teplé oblečení což byla OBROVSKÁ CHYBA! S Bradem jsme se domluvili, že přijdeme zpět kolem poledne a půjdeme společně na oběd. Náš další plán byl navštívit GROUND ZERO, kde původně stály ty vysoké věže WORLD TRADE CENTRE. Teroristi je 11. září 2001 zničili a dnes je tam monument na památku všech obětí. Udělali z těch základů 2 obrovské hluboké fontány. Byl jsem poprvé v New Yorku, služebně, v létě roku 1984. Hned druhý den jsem vyjel na vrch jedné z těch věží (Severní). Dnes mám vzácnou památku – fotku z té věže a za mnou je vidět celý Manhattan. Tato fotka je na mých stránkách MAGICAL MYSTERY TOUR, linka New York.

V New Yorku byla bohužel pekelná zima a já jsem nechal na lodi vše teplé,čepicu, rukavice i šálu a hrozně jsem promrznul. Nejhorší byl ten vítr. Barbara říkala, že ty mrakodrapy způsobují větrné turbulence.

Na Ground Zero jsme jeli do stanice RECTOR STREET, zpátky jsme jeli rychlovlakem do 42. ulice a přestoupili na zelenou linku a pokračovali do 77. ulice, kde Barbara chtěla navštívit THE METROPOLITAN MUSEUM OF ART (muzeum umění). Je to na východním okraji Centrálního parku. Bylo to tam opravdu skvělé, chtělo to však více času. Podívali jsme se zběžně na sochy z římské doby a potom jsme šli do obrazárny, kde byla Barbara ve své kůži. Překvapilo nás, že jsme tam mohli fotit. Měli tam obrazy umělců jako Picasso, Renoir, Monnet, Van Gogh, Matissee a mnoho jiných umělců.

Po muzeu jsme měli v plánu projít se Centrálním parkem směrem k Broadway, byli jsme však dost unavení a tak jsme vzali taxika a jeli do kanceláře. Brad již na nás čekal a vzal nás do nedaleké irské hospody GABY O’HARA. Majitelka musela být příbuzná irské herečky Mareen O’Hara, neb všude na stěně byly plakáty filmů s touto herečkou.

Brad objednal výborný oběd a k tomu jsem si dal 2 půllitry místního piva BROOKLYN SEASONAL. Na gala večery jsem si přivezl 3 motýlky, 2 normální a jeden, který se musí uvázat. Je to komplikované a Brad nám včera vysvětloval, jak se to dělá, Já jsem toho motýla pro jistotu přinesl a on nás v té hospodě naučil jak tu potforu uvázat.

Po obědě jsme se rozloučili a šli pěšky na loď. Byli jsme pozvaní na soukromý mejdan pasažerů, kteří budou v Sydney měnit loď a zpátky do Anglie poplují na QUEEN MARY 2. Mejdan byl od 2.30 do 3.45 a my jsme stihli posledních 15 minut.

Před večeří jsme seděli v COMMODORE CLUB a čekali na lodˇ, jak bude opouštět New York. Cítil jsem se dost unavený a vypadalo to, že na mne něco přichází. Pořád jsem odskakoval si odpočinout do kabiny a vracel jsem se zpátky do klubu.

U večeře jsme rozebírali s přáteli naše zážitky. Sledovali jsme mizející New York a hlavně jsme si pořídili několik fotek osvětlené Sochy svobody. Po večeři si šla Barbara odpočinout a já jsem šel s bandou na WELCOME ABOARD SHOW do Royal Court.

19.1.2012, na moři

Ráno jsem se probudil a bylo mi na nic. Měli jsme v úmyslu jít do tělocvičny, ale neměl jsem bohužel žádnou energii. Šli jsme na snídaní, poté šla Barbara malovat a já jsem si šel do kabiny odpočinout. Domluvili jsme si sraz v Queens Room, kde od 12.15 Sergei s Anastázií učili valčík. Byla to pro nás užitečná zopakovací lekce. Zvládli jsme to OK, ale já jsem sotva stál na nohách. A navíc jsem cítil nějakou zimnici.

V kabině jsem si obléknul teplou košili a na to svetr, potom tepláky a v ponožkách jsem zalehnul. Takhle jsem ležel zbytek dne, neměl jsem na nic chuť. Barbara mi dala nějaké léky a donesla mi do kabiny několik čajů.

Tento den byl zkrátka nezáživný.

Barbara zhotovila v New Yorku album našich fotek. Adresa na internetu je:



Budeme tam pravidelně přidávat nové fotky.

(Pozn. Ta adresa byla původní linka, dnes najdete vše na stránkách mirek.hanak.co.uk . Na hlavní stránce zvolte English Family, vespodu je linka World Voyage 2012. Na další stránce si můžete zvolit:

• Itinerary

• Map

• Album 1

• Album 2

20.1.2012, na moři

Pořád se cítim pod psa. Nejraději bych zůstal celý den v posteli. Slíbil jsem ale, že půjdeme tradičně na tanečky, dnes byla hodina samby. Hopsali jsme jedna radost, i když moje kondice byla skoro nulová.

Po tanečkách jsme šli nahoru na palubu 9, kde se lidé opalovali. Byla to úžasná změna, jeden den studený New York a hned na to horké počasí. Herečka Jane Asher byla jediná v bazénu. Když opouštela plovárnu tak jsem ji šel pozdravit. Popovídali jsme si o našich hereckýh zážitcích, moje zkušenost se pochopitelně nedala srovnat s její hereckou karierou. Shodli jsme se na jednom – oba jsme hráli s italským hercem Giancarlo Giannini a tato zkušnost byla pro nás velmi příjemná. Já jsem by jeho dvojník ve filmu Quantum of Solace (Bondovka), kde hrál roli Mathise.

Od bazenu jsme šli na oběd do naší restaurace. Po obědě jsem se stále cítil dost slabý a šel jsem do kabiny celý zbytek dne prospat.

Barbara mi večer donesla večeři a šla sama do restaurece Britannia. Zítra přistáváme v Port Lauderdale na Floridě. Doufám, že se budu cítit lépe.

21.1.2012, Port Lauderdale, Florida

Není to lepší, pořád se cítím na hovno. Připluli jsme do Port Lauderdale kole 7. hodiny ráno. Nejraději bych zůstal v posteli, ale přinutil jsem se vstát, jít na snídaní a jet s Barbarou specielnÍ kyvadlovou dopravou do města. Na lodi nám dali modré karty místo víza (INTRANSIT PASS), které jsme museli při vstupu na pevninu ukázat.

Autobus nás zavezl do obchodního centra. My jsme ten komplex prošli, Barbara koupila Andrewovi pěkný pulover, dárek k narozeninám (15 února). Na lodi jsme měli být zpátky do 3.30, ale my jsme jeli zpět mnohem dříve. Pořád jsem se cítil nějak unavený. Na lodi mne Barbara dala na antibiotika. Budu je muset brát 3x denně až do středy.

Rozhodl jsem se přebývat v kabině abych nenakazil spolucestující. Stejně jsem nebyl jedinný, který trpěl po návštěvě New Yorku.

Barbara mi naveřer objednala jídlo do pokoje a do restaurace šla sama.

Musím doufat, že ty antibiotika zaberou a já budu zanedlouho zdravý jak rybička.

22.1.2012, na moři

Pomaluji s zotavuji, ale pořád to není ono. Naštěstí nemusíme nic plánovat, budeme celý den na moři. Naše plavba do Sydney je rozdělena do 3. segmentů – NEW YORK, SAN FRANCISCO a SYDNEY. Na konci každého segment nám spočítají finance na našem kontě a začneme znovu v novém segmentu. Na začátku jsme dostali komplimentní kredit, každému nám dali 375 dolarů, takže jsme měli na kontě celkem 750 dolarů. Utratili jsme celkem 524.96 dolarů (200 dolarů v hotovosti pro New York, 167.95 za internet, pití, čumkarty, fotky, atd.) Zůstalo nám 212.92 dolarů, je to náš nový kredit do druhého segmentu.

Dnes jsme dostali oznámení, že při vstupu na loď QUEEN MARY 2 obdržíme oficielní pozvánku na slavnostní večeři do hotelu MADINAT JUMEIRAH v Dubai.

Ve 12.15 byla přednáška v Royal Court o PANAMA CANAL (John Laverick). Když jsem šel na tu přednášku, tak jsem si všimnul, že koberce na pravé straně lodi (STARBOARD) jsou orámovány černě, a na levé straně (PORT SITE) červeně. Je to pomůcka pro cestující aby hned rozeznali na které straně se nacházejí.

Jsem moc rád, že jsem si vzal sebou jednu z mých učebnic japonštiny. Mám zde hodně příležitostí potkat Japonce a denně se zdokonalovat. Až připlujeme do Japonska tak doufám budu mluvit plynulou japonštinou.

Barbara navrhnula jít na palubu 9 se opalovat. Bylo opravdu horko. Ráno byla teplota 24. stupňú, odpoledne vyklouzla na 29. Pořád nejsem ve své kůži a pro jistotu jsem vynechal koupáni, dal jsem si jen jacuzzi. Opalovali jsme se několik hodin a četli knížky.

Před večeří byl koktejl s kapitánem, všichni jsmese muselii formálně oháknut. Obléknul jsem se do tuxeda a Barbara dala na sebe večerní šaty z její bohaté kolekce. Podávalo se tradičně šampaňské a my jsme si pořídili foto s kapitánem. Je to Angličan a říkal mi, že má rád Staropramen.

Když jsme šli po fotografování mezi davy tak jsem se cestou zastavil na pokec s Amandou Reid. Ona má denně program na TV kanále 22 (Good Morning from Queen Elisabeth). Uvádí tam veškeré zajímavosti, dělá rozhovory s celebritama a rozebírá co se bude během dne dít na lodi, atd. Jednou četla jaké bývají někdy návěští na dveřích firem. Řekl jsem ji jak náš tata napsal na dveře INVENTURA. POČÍTÁM DĚTI. Moc se tomu smála a snad to vejde do dějin lodního TV programu.

Veřer končil tradičně veřeří v Britannii a divadlem. Taneční skupina tančila a zpívala v rytmu jazzu a rockenrollu.

23.1.2012, Grand Cayman, Cayman Islands

Přistáli jsme na Kajmanových ostrovech, CAYMAN ISLANDS, kolem 7.45 ráno. Bylo opět nádherné počasí a Barbara měla jeden velký cíl - koupit na ostrově diamantový prstýtek. Jsme spolu letos již 36 let a říkala, že je na čase abych ji koupil ETERNITY RING (prstýnek na věky).

Vypadá to, že Barbara bude na tom podobně jako já, nevypadala dobře a začala kašlat. Návštěvu ostrova jsme si však nemohli nechat ujít.

Na snídaní jsem šel sám. Během dne budeme potřebovat pít a tak jsem chtěl sehnat nějaké nosítko na flašky. Kdysi jsme si koupili v Disney na Floridě držák kolem krku a doufal jsem sehnat něco podobného. Čirou náhodou jsem na lodi šel kolem stánku, kde prodávali specielní batúžek s kapsičkou pro 2 flašky. To byla pěkná náhoda, hned jsem to zakoupil. Bude to i hezký suvenýr, neb na tom batůžku je logo lodi s nápisem CUNARD.

Dnes je to poprvé, co loď nemůže vplout až do přístavu a tak se na pevninu musíme dopravit malýma loďkama TENDER. V Queens Room jsme se usadili, dostali číslo (naše bylo 16) a čekali až na nás dojde řada. Nakonec nás zavolali a my jsme vyrazili. V loďce byla s námi skupina Japonců a tak jsem si s něma bohatě popovídal.

V 11. hodin na nás čekal v klenotnictví lodní expert na diamanty . Byl to mladý Američan jménem James. Barbara si nechala ukázat různé prstýnky až našla ten, který se ji nejvic líbil. Obchodník navrhnul, že ji může vyměnit kámen na jejím zásubním prstýnku a ten původní dá do náhrdelníku. Barbara s tím souhlasila, teď jen zbývalo uhádat cenu. Snažila se co se dalo a nakonec jsme to smluvili na 5 tisíc dolarů. Tato cena zahrnovala ten nový prstýnek, přizpůsobení velikosti, výměna kamene na zásubním prstýnku, nový náramek se starým kamenem a vyleštění zásubního prstýnku. My jsme jeli na pláž a ti klenotníci nám vše připravovali aby to bylo hotové než se opět vrátíme na loď.

Na pláži jsme se střetli s Jurkem. Barbara neriskovala a nešla se koupat. Jurek a já jsme tedy hopli do moře sami.

Po několika hodinách jsme se rozhodli vrátit na loď. Barbara s Jurkem jeli přede mnou, já jsem šel do klenotnictví vyzvednou ten nový poklad.

Barbara se necítila dobře a na večeři se mnou nešla. Donesl jsem ji z Lida něco na zub a šel jsem za partiou do Britannia sám. Taky jsem se necítil ve své kůži, proto jsem po večeři nešel na zábavu a zamířil jsem to do kabiny za Barbarou.

24.1.2012, na moři

Dnes budeme pouze na moři. Mně to vyhovuje, nemusíme nic plánovat co podniknout na pevnině. Dal jsem si na den opět nekolik úkolů jako srovnat fotografie, vymazat duplikáty, jak přepnout email použivatele z jednoho jména na druhé, atd.

Barbara se necítí OK a tak chodím na různé akce sám. V 10 ráno jsem šel do Royal Court na přednášku Sira Alana o Otroctví. Bylo to velmi zajímavé. Zůstal jsem i na další přednášku pana Richarda Cowley o CARTAGENA, kam zítra připlouváme. Časově mi to krásně vyšlo jít na lekci skotských tanců. Tato lekce začínala ve 12.15. Učili nás děvčata z toho tanečního kroužku co večer vystupují v Royal Court. Naučil jsem se 2 skotské tance, ten první byl GAY GORDON, ten druhý byl víceméně spartakiádní, nic vzružujícího. Byl jsem bez Barbary a tak se ke mne přidružila moje stolová společnice Lynn. Napřed jsem měl nějakou Američanku Barbaru, ale rád jsem ji zaměnil za Lynn. Ona tančila bezvadně, znala ty tance již z dětství.

Po tancích přišel za námi její manžel Duncan a šli jsme společně na oběd do Britannia restaurace.

Barbara zůstala celý den v posteli. Veřer mi volal do kabiny ten Čech Ondra a ptal se, kdy se sejdeme. Řekl jsem mu, že mu zavolám až budeme mít nějaký konkrétní plán. Jeho maminka se jmenuje Irena a jsou přijmením MIRTEŠOVI.

Na večeři jsem šel sám mezi naší partiju a po večeři jsem šel hned do kabiny za Barbarou. Zítra ráno přistaneme v Kolumbii.

25.1.2012, Cartagena, Kolumbia

Brzy po 6. hodině ráno jsme přistáli v Kolumbii. Počasí je nádherné, škoda, že Barbara není pořád ve své kůži. Domlouval jsem s Jurkem sejít se kolem 10. hodiny. Nikde jsem ho však neviděl. Před lodí již na nás čekali místní domorodkyně oháknuté ve skvostným hábitu. Rozdávali všelijaké sladkosti a banány.

Dělal jsem nějaké fotky když najednou slyším moje jméno. To mne objevil Jurek. Narhnul vzít taxika a projet Cartagenu. Šel jsem napřed koupit pár poštovních známek a poslal jsem Jarovi další 2 pohledy (dosud celkem 4). Potom jsme s Jurkem a Terri šli hledat taxika. Přišel k nám chlapík, že nás vezme do starého města. Napřed chtěl celkem 30 dolarů tam a zpátky (na osobu). Potom byl ochoten přijat 20, ale my jsme to nakonec smluvili na 15. Jelo s námi pár starších Američanek a těm jsme prý neměli nic říkat, platili prý celou sumu.

Z taxika se vyklubala okružní jízda s průvodcem (to byl ten náš chlapík). Napřed jsme zastavili u pevnosti Castilla de San Fillipe. Byl z tama pěkný výhled na New City (nové město). Měl jsem na hlavě černou čepici a bylo mi v ní horko. U té pevnosti jsem si koupil za 10 dolarů vojenskou šiltovku s nápisem Colombia. Hned jsem vypadal jak domorodec.

Po pevnosti jsme zajeli do bývalé věznice, dnes jsou tam velké trhy. Koupil jsem tam Elise (Andrewova holka) hezkou panenku-domorodkyni a sobě trenýrky. Měl jsem žízeň, tak jsem si ještě před vstupem do transportu zakoupil místní pivo Aguila.

Poslední štace byla továrnička, kde se zpracovávají světoznámé kolumbijské emeraldy (ty zelené drahokamy). Naštěstí Barbara zůstala na lodi, jinak bychom se asi opět finančně prohli.

Na loď jsme se vrátili kolem oběda. Barbara odpočívala v kabině a já jsem vyrazil na oběd sám do Britannia. Před restaurací jsem se potkal s nějakými Japončíky a vrchnímu jsme řekli, že budeme sedět pohromadě. Měl jsem v plánu dát si ten den lekci japonštiny, takže mi oběd s Japoncama přišel velmi vhod. Marika mi představila jejího manžela Tetsuo (Ted) a kamarádku Noriko. Marika uměla dobře anglicky neb půl roku bydlí v Melbourne a půl roku v Tokyu. Naučil jsem se u oběda mnoho nových japonských slovíček.

Po obědě jsem šel na palubu 9 si zaplavat, potom na jaccuzzi a nakonec do kabiny so zotavit. Večer byla skotská oslava (ROB BURN’S NIGHT) a měli jsme dát na sebe něco skotského. Já jsem si to v Anglii neuvědomil, jinak bych sebou vzal skotskou čepici s rezavou parukou. Koupili jsme ji s Josephem v Glasgow, kde jsem tlumočil českému národnímu fotbalovému týmu, když tam posledně hráli kalifikační utkání na EURO 2012. Naštěstí jsem měl sebou teplou tartanovou košili (Barbara mi ji kdysi koupila v Česku) a tak jsem si ji obléknul k tuxedu a k tomu jsem si vzal černého motýla.

Navečer mi volal Ondra Mirteš a navrhnul se sejít u těch skotských oslav. Já jsem ho po večeři hledal, ale nenašli jsme se. Dosud tedy nevím jak vypadá on či jeho maminka. Na oslavách se tančili ty skotské tance co jsme se den předtím učili. Byl jsem bohužel sám a tak po mně vyjela nějaká Němka. Neuměla moc anglicky, tak jsem musel vyrukovat s mou němčinou. Potom mne pořád zvala ke stolu, kde seděli ještě její 2 kamarádky. Já jsem však pořád hledal toho Ondru a pozvání jsem odmítnul.

V 10.30 měl v Royal Court pořad jeden Skoťák - Stuart Gillies. Zpíval různé skotské písničky, bylo to docela zábavné.

Před spaním jsem ještě vyšlápnul do Lido přinést Barbaře něco na pití a potkal jsem se tam se Stuartem. Řekl jsem mu o mých fotbalových návštěvách Skotska (2x Glasgow a jednou Aberdeen). Docela jsme si popovídali.

Zítra budeme proplouvat Panamským kanálem (PANAMA CANAL).

26.1.2012, Panama Canal

Probudilo nás opět nádherné sluníčko a já jsem se šel podívat na balkon jak se přibližujeme k Panamskému kanálu PANAMA CANAL. Bylo kolem 6.30 ráno. Duncan s Lynn již byli na balkoně a sledovali pevninu s mnoha jinými pasažery. Duncan s manželkou jsou palubu pod námi o dvě kabiny dozadu.

Barbara pořád kašle, stejně jako já, ale vstala z postele a byla připravena jít na palubu sledovat průplav kanálem.

Panama Canal je dlouhý celkem 82 kilometrů. Spojuje Atlantický a Tichý oceán. Je to úžasná zkratka pro lodní dopravu, sníží to čas plavby o polovinu. Bohužel to stojí pěkný peníz, naše loď musela zaplatit mýto 230 tisíc dolarů. Ten kanál začali budovat v roce 1880 a byl dohotoven až v roce 1914. My jsme vplouvali z Atlantiku (Karibské moře) do prvních ždimadel Gatun Locks. Po houpačkovém průplavu jsme se ocitli na jezeře GATUN LAKE a pokračovali směrem k dalším ždimadlům PEDRO MIGUEL LOCKS. U těch ždimadel nás vlekly malé elektrické vláčky. Panama Canal Authority (PCA) jich má celkem 36 a dalších 14 je objednaných. Museli jsme vždy počkat, až se vybaví předchozí loď. Barbara a já jsme pendlovali mezi palubou 9 a 5. Na palubě 5 jsem zaslechnul podezřelý jazyk a šel jsem se zeptat mladíka co to mluvil za jazyk. Odpověděl že ČESKÝ. Tak jsem konečně objevil, po 14 dnech plavby, toho českého Ondru. Představil mně mamince Ireně. Zanedlouho přišla Barbara a tak jsem je vzájemně seznámil. Měli jsme dobrý telefonní signál a tak jsme zavolali našim klukům do Anglie. Josephovi jsme řekli, ať si zapne počítač a podívá se na stránky . Celá plavba je filmovaná a lze to sledovat živě na internetu. Volal jsem i Jarovi aby se na nás podíval a že mu zamáváme.

Ve 12.15 jsem šel sám na tanečky, učili jsme se znovu ča-ča. Tančil jsem s Japonkama, s Marikou a ještě nějakou Japonkou. Znovu jsem se naučil pár nových slovíček. Po tanečkách jsem vyzval Barbaru ať jde se mnou do restaurace na oběd. Oběd byl zábavný, seděli jsme s americkým právníkem z Connecticut, kde jsme byli před několika lety s klukama na dovolené. Seděl s námi ještě anglický pár a velmi stará Američanka, její předci přišli do Ameriky z Ruska během pogromů. Ten právník se jmenoval Bob a my jsme mu říkali hodně pravnických vtipů. Vůbec se neurazil a hodně se jim smál.

Bylo již pokročilé odpoledne a my jsme pořad pluli tím kanálem. Celý průplav byl odhadován na 8 hodin. Poslední ždimadla byla MIRASFLORES LOCKS. Na levé straně lodě jsme mohli dlouho pozorovat panorama mrakodrapů PANAMA CITY. Na konci kanálu jsme podpluli most BRIDGE OF THE AMERICAS a ocitli se v Tichém oceáně.

Zbytek dne jsme strávili u bazenu, Barbara si četla, já jsem si občas zaplaval, posadil se do jacuzzi anebo jen tak lelkoval na palubě. Večer jsme šli na večeři. Všichni vítali vřele Barbaru po její několikavečerní absenci. Nedostavil se tentokrát Jurek, hrál prý BOWLING, uklouzil, narazil si ruku a moc mu otekla. U stolu bylo nezvyklé ticho, jeho nepřítomnost byla velmi markantně znát. Barbara se mohla konečně pochlubit s novými diamanty.

Po veřeři jsme nikam nešli. Cítili jsme se oba unaveni a šli poměrně brzy spát.

27.1.2012, na moři

Dnes je opět nádherně, Barbara, bohužel pořád kašle, a tak jsme šli na 9. hodin do ordinace. Doufal jsem, že nebude muset platit – kolegové nežádají od kolegů peníze. Doktor byl Ir a musela k mému zklamání platit. Za kozultaci chtěli 60 dolarů. Potřebovala nějaká antibiotika tak nás to celkem stálo 136 dolarů. Prý to však dostane zpátky od pojišťovny.

Od doktora jsme šli na snídaní do Lido a zbytek dne jsme strávili u bazenu na palubě 9.

Večer nás bylo u stolu jen 2 páry, Jurek s Terri a my. Ostatní dali přednost restauraci Lido. Byl opět formální večer, Barbara si oblékla modré šaty a já jsem si k tuxedu vzal modrého motýla.

Po večeři jsme šli na zábavu. Napřed tančil taneční kroužek k filmovým melodiím z Bondovek. Potom nás přišel bavit Welšan Mike Doyle. Byl hrozně srandovní.

Po zábavě jsme šli spát – byli jsme silně unaveni.

V noci se bude posouvat opět čas o hodinu. Získáme opě hodinku. Od anglického času se znovu oddálíme. Budeme celkem 6 hodin pozadu.

28.1.2012, Puntarenas, Costa Rica

Ráno nas opět probudilo nádherné sluníčko. Do Kostariky jsme připluli kolem 6.30 ráno. Barbara dospávala a já jsem šel na balkon si číst.

Po snídaní na palubě 9 v Lido jsme se rozhodli jít na pevninu. Neměli jsme nic konkrétního v plánu. Barbara vzala foťák, měli jsme u sebe nějaké dolary (neměli jsme místní měnu, ale dosud všude brali dolary). Před lodí nám nabízeli všelijaké túry, ale my jsme byli spokojeni jen tak se projít a případně něco nakoupit.

Cestou jsme potkali 2 policajty a ptal jsem se jich, zda znají fotbalistu Bryana Ruize. Dívali se na mne jako na blbečka – kdo by neznal Bryana Ruize, fotbalovou legendu Kostariky. Řekl jsem jim, že Bryan je v Anglii můj student. Oni po mně opět hodili nevěříci pohled. A tak jsem jim ukázal jeho fotku z mého mobilu jak ho učím anglicky. Okamžitě změnili postoj a byli velmi ochotni se se mnou vyfotit. Podobnou scénku jsem zažil i v obchodě, kde jsem kupoval známky. Ta prodavačka byla v 7. nebi, když jsem ji řekl, že učím Bryana. Prý ho mám pozdravovat of fanynky z Puntarenas.

Potřeboval jsem si koupit ústní vodu a pastu na zuby. Zašli jsme do lékárny a tam jsem se ochudil o skoro 10 dolarů. Bohužel dokujeme v turistických zónách a všude na nás rejžují peníze.

Uličky v Puntarenas se křižují pododně jako avenue a ulice na Manhattanu. Bylo velmi horko a tak jsme nakonec zamířili k moři. Když jsme došli na pláž tak jsme potkali Čecha Ondru. Nechal maminku na pláži a byl na lodi pro plavky. Udělali jsme spolu fotku.

Zbytek odpoledne jsme strávili na palubě 9 u bazenu. I kdyžjsem byl většinou ve stínu, chytil jsem přes den silný bronz a u večeře jsem vypadal jak rak.

Na palubě byl večer mejdan, šli jsme se tam na chvíli podívat. Dlouho jsme tam nezůstali, přicházela na nás únava a tak jsme šli brzy na kutě.

Budeme teď 3 dny na moři. Příští přístav bude v Mexiku – CABO SAN LUCAS. A potom nás čeká San Francisco. Měli jsme se sejít s rodinou, teta nám však psala, že má potíže s nohama a její rodina si nemůže vzít volno. Připravíme si tedy program sami. Barbara chce jít na CABLE CAR (tramvaj tažená lanem), já bych se chtěl projet po San Franciscu a zbude-li čas, tak rychle přeplout na ostrůvek do opuštěné světoznáme věznice ALCATRAZ, dnes muzeum. Byl tam uvězněn mimo jiných gangsterů i světoznámý kriminálník Al Capone.

Tak dobrou noc.

29.1.2012, na moři

Dnes máme v plánu líný den. Probudili jsme se kolem 7. hodiny, sluníčko se na nás opět krásně směje. Vstali jsme a šli do Lido na snídaní. Seděli jsme u velkých oken s ohromnou vyhlídkou na moře. Najednou jsem něco spatřil skákat ve vodě. To se proháněli delfíni. Barbara byla dost překvapená, říkala, že delfíni se moc nezdržují blízko lodě.

V 10 hodin jsem šel sám na přednášku Sira Alana Collinse. Je to moje již 3. přednáška. On výborně přednáší a člověk se od něj dozví mnoho zajímavých věcí. Tentokrát byla přednáška na téma THE DIAMOND JUBILEE OF HER MAJESTY QUEEN ELIZABETH THE SECOND (diamantové jubileum její výsosti královny Elizabety druhé). Oslavy budou v červnu, já budu bohužel ve Varšavě na EURO 2012. Stejně tak mi asi unikne oslava gympla v Kroměříži. Pokud Česi nepostoupí do dalšího kola, tak mám malou šanci se urvat na chvilku do Kroměříže.

Když jsme 26. ledna proplouvali panamským Kanálem, tak jsem díky dobrému signálu mohl zapnout mobil a současně se napojit na internet. V mobilu jsem měl několik vzkazů. Byla mi nabídnuta role v novém Bond filmu, bylo by to 19. února. Jiná agentura mne chtěla pro reklamu piva Budweiser, filmuje se to 8. a 9. února. Krom toho jsem měl několik vzkazů přes české velvyslanectví přeložit nějaké oficielní dokumenty. Nejlepší vzkaz byl z Brna od přítele-fotbalového agenta. Před několika lety jsem zajistil mladému talentovanému fotbalistovi Jakubu Fulnekovi stáž v lodýnském klubu Fulham, kde mám hodně známých včetně českých hráčů Grygery a Gecova. Jakub byl vybrán do české reprezentace. Tenkrát mi na vedení řekli, abych je informoval o Jakubových pokrocích. Hned jsem psal Petrovi Clarkovi, ať ten případ Jakub a reprezentace převezme během mé absence do svých rukou a informuje Fulham FC.

Ve 12.15 jsme šli s Barbarou na lekci tanga. Již jsme to jednou cvičili a tak jsme si mohli vše zopakovat. Zbytek dne až do večeře jsme prolenošili. Před obědem jsme se zběžně podívali na oficielní video naší plavby. Bylo tam hodně záběrů z Panama Canal. Filmová posádka též filmuje hodně sekvencí na různých palubách během všelijakých akcích. Jedna scéna je z malovacího kroužku a filmovali specielně Barbaru. Možná to video koupím, Barbara ale říká, že to není nutné.

Na večeři přišli jen Barry s Pat a já s Barbarou.

Po večeři jsme šli do Royal Court na mladého kouzelníka Paula Dabeka.

Zítra a pozítři máme ještě celý den na moři a ve středu, 1. února, přistáváme v Mexiku. Na zítřejší večer se musíme opět formálně oháknout, neb jsme pozvaní na koktelj s kapitánem a jeho posádkou. Na pozvánce je uvedeno:

CAPTAIN CHRISTOPHER WELLS

and his Senior Officers

Cordially invite all Full World Voyage guests for cocktails in the Queens Room

on Monday 30th January 2012 at 7.30 pm

Dress Code: Formal

This party is by invitation only

You are respectfully requested to present this invitation as you enter

The Queens Room from the starboard side, B stairway, Deck 2

30.1.2012, na moři

Je opět krásně. Rozhodli jsme se silně lenošit. Vstávali jsme až po 9. hodině. Po snídaní jsme stihli ještě konec přednášky Dr Jim Rowa o velrybách, delfínech a jiných mořských kreatúrách mexického pobřeží (MEXICAN COAST) and Hawai.

Přednášku poté prezentoval Gerald Scarfe, manžel herečky Jane Asher. Přednáška byla na téma „Scarfe on Art, Film and Rock & Roll”. On je karikaturista a byl vyslán anglickýma novinama po světě kreslit karikatury významných osobností a událostí . Kreslil i pro Disney společnost, jeho poslední film byl HERCULES. Gerald byl velmi vtipný. Řikal, že bude mít výstavu v České republice. Výstava bude trvat několik týdnů a začíná koncem dubna.

Ve 12.15 jsme šli s Barbarou na hodinu džajvu. Já ho sice již ovládám, přesto jsem od Sergeje a Anastásie dal trochu discipliny do mé rutiny.

Na oběd jsem šel sám, Barbara neměla hlad a šla na palubu 10 si číst. Já jsem u oběda seděl se čtyřma Američankama a mladou paní z Nového Zealandu. Jako obvykle jsme kecali o našich zemích, o plavbě kolem světa a o našich osobních zážitcích. Po obědě jsem šel za Barbarou. Četl jsem si, plaval jsem a občas hopl do jacuzzi.

Večer jsme byli pozvaní na mejdan s kapitánem. Dal jsem si pár šampaňských a na 8.30 jsme šli na večeři. Byli jsme tentokrát všichni u stolu. Po večeři jsme se odebrali, já a Barbara, do kabiny. V Royal Court zpíval Stuart Gillies píničky Neil Diamanda, nám se však chtělo jít spát a tu zábavu jsme vynechali.

Zítra budeme opět celý den na moři a pozítři přistaneme v Mexiku.

31.1.2012, na moři

Poslední lednový den a je pořád horko. Z nějakého důvodu nebude dnes lekce tanců a my jsme naplánovali tůru lodních kuchyní – GALLEY. Měli jsme sraz v restauraci Britannia, kde měl k nám proslov hlavní kuchař Nicolas Oldroy, Angličan z Yorkshire. Poté nás rozdělili do skupin a provedli nás všemi kuchyněmi na palubě 2.

Po exkurzi jsme se šli projít po komerčních a kavárenských palubách 2 a 3. U jednoho baru seděla herečka Jane Asher s manželem Geraldem Scarfem. Byli jsme včera na jeho přednášce, kde se mimo jiné zmínil, že bude mít koncem dubna v České republice výstavu. Šel jsem ho pozdravit a řekl jsem mu, že jsem z Česka. Pozval mne na tu výstavu. Nemohl jsem mu nic slíbit, ale řekl jsem mu, že pokud se začátkem května urvu a zaskočím do Česka, že bych se na něj a jeho exhibici přišel podívat. Nebyl si jistý, v kterém to bude městě, ale nebude to Praha. Navrhnul, ať si to zjistím na internetu.

Barbara i já jsme si odpoledne chtěli ověřit elektrickou poštu. V kabině nám nešel dobře internet, tak jsme zašli do internetové kavárny, kde je mnohem lepší signál. Tam jsem se dozvěděl tu velmi smutnou zprávu o úmrtí našeho drahého brášky Laďe. Pochopitelně jsem byl šokovaný a díky Barbaře jsem ten šok jakž takž zvládl. Je to hrozná ironie, že se nebudu moci dostavit na pohřeb. Jara mne však informuje o dění v rodině a pozítři, 3. února, budu v duchu v Kroměříži. V sobotu 4. února budeme v San Franciscu. Vezmu sebou na pevninu laptop a snad se někde v internetové kavárně budu moci napojit a přes Skype s někým z rodiny hovořit.

Večer jsem neměl náladu jít tradičně na večeři do Britannia a Barbara navrhnula, ať jdeme na palubu 9 do Lida, kde nemusíme s nikým mluvit. Bylo to poprvé, co jsme tam šli na večeři. Normálně tam chodíváme jenom na snídaní a občas na oběd či svačiny. Šli jsme tam před 9. večer a nebyl tam skoro nikdo. V klidu jsme povečeřeli a když jsme odcházeli, tak jsme spatřili kapitána s jeho posádkou, kteří večeřeli kousek od našeho stolu. Pozdravili jsme se a šli se projít. Když jsme šli kolem pinpongového stolu, tak mne Barbara vyzvala, ať si pinkneme. Ona je docela dobrá a po pár minutách navrhla, ať si dáme zápas. Nešel mi moc backhand a ona toho silně využívala. Přesto jsem, zuby nehty, ji porazil 3 : 0, hráli jsme gemy do 11 bodů.

Po pinpongu jsme zamířili do GARDENS LOUNGE, kde konferenciér oznamoval koncert krásné blondýnky, Američanky, Hanny Kuipers. My jsme ji již znali z naší restaurace, kde hrává na harfu během jídla. Byla senzační a my jsme se shodli, že to byla vhodná večerní náplň vzhledem k té velmi smutné zprávy z domu.

Po koncertě jsme zamířili do kabiny a brzy zalehli. Zítra budeme opět o hodinu pozadu, anglický čas GMT bude od nás 7 hodin vpředu. Ráno budeme připlouvat do Mexika, má být opět nádherně, teplota ráno má být kolem 24 C a má se vyhoupnout až k 30. stupňům.

1.2.2012, Cabo San Lucas, Mexico

Dnes, po 8.hodině ráno, jsme připluli do CABO SAN LUCAS (Mys sv. Lukáše). Ještě z postele jsem zavolal Jarovi, abych měl přehled co se odehrává v Česku ohledně Laďova pohřbu. Po snídaní (v Lido) jsme vyrazili na pevninu. Podobně jako v Cayman Islands jsme se na pobřeží museli dopravit přívěsnýma loďkama TENDER. Neměli jsme žádný konkrétní plán, nechali jsme program otevřený. Barbara měla zájem projet se malou lodí kolem skalisek obklopující přístav. Měli jsme několik nabídek. Uhádali jsme s jedním chlapíkem cenu 10 dolarů na osobu (místo 12 dolarů) a projeli se podle Barbařina přání. V Anglii jsem učill mexického fotbalistu Carlo Salcido. Řekl jsem to tomu chlapíkovi a on mi pochopitelně nevěřil.

Pluli jsme kolem skal kde lenošili SEA LIONS (mořští lvi) a Barbara fotila co mohla. Později bude něco malovat. Po projížďce jsme šli na čučku do různých stánků a tržnic. Chtěl jsem mít z Mexika nějakou vzpomínku a zakoupil jsem si v jednom stánku pěknou košili. Maník chtěl 25 dolarů, já jsem to uhádal na 17 dolarů (ať nežere).

Potkali jsme se v jednom baru s našemi spolustolovníky Duncan a Lynn. Říkali, že v tom baru je zadarmo internet. Navrhnul jsem Barbaře vrátit se na loď, vzít laptop, dát si v tom baru pivo a napojit se na internet. Vše jsme podle plánu provedli. Vrátili jsme se do baru s laptopem. Číšník nám dal heslo, bohužel síť byla přetížena a tak internet nefungoval. Dopil jsem místní pivo PACIFICO CLARA , zaplatil a šli jsme zpátky na loď. Za pivo a limonádu pro Barbaru jsem zaplatil 5 dolarů.

Na pobřeží byla velka fronta na tender. Zahlédnul jsem vpředu Ondru a s maminkou a tak jsme šli dopředu za nimi předstíraje, že k sobě patříme. Předběhli jsme takto hodně lidí a nikdo nebrblal. Ptal jsem se Ondry kolik jich ta cesta stála, ale nechtěl mi to říci. Museli platit o hodně víc než my, neb cestovali až z Hamburku a vracejí se zpět do Hamburku. Zajímavé je, že naše loď Queen Elizabeth jede kolem světa a vrací se do Southamptonu v ten samý den co my, ale my připlujeme jinou lodí QUEEN MARY 2, na kterou po 8. dnech v Sydney budeme nastupovat. Říkal jsem naším kamošům u stolu, že se můžeme v Southamptonu sejít a udělat mejdan na oslavu opětného setkání.

Na lodi jsme se byli potom opalovat, číst a lenošit u bazenu. V Mexiku je hodně velryb a Barbaře se podařilo několik vyfotit.

Večer jsem šli na večeři do restaurace Britannia. Přišli jenom Barry a Pat. Po večeři jsme šli na specielní čokoládovou exhibici v THE GARDENS LOUNGE. Byla to úžasná podívaná. Nejlepší na tom bylo, že na závěr večera si mohl každý nabrat co chtěl. Raději jsem předčasně odešel,jinak bych ztloustnul o několik kilo. Rozloučil jsem se s Barbarou a šel na koncert do Royal Court na houslistku Jacqueline Roche, velmi pěkná kost.

Amanda Reid nám po koncertě připomenula, že v Queens Room je ta čokoládová výstava a abychom si tam zašli okusit různé dobroty. Neodolal jsem a šel jsem se tam „naťápat”. Dovedete si představit tu hromadu čokoládových dobrot a mohl jsem si vzít na co jsem měl chuť. Snažil jsem se být rozumný, přesto jsem si dovolil okoštovat co se dalo. Musel jsem tohoto večera nabrat několik kilo váhy. Až jsem měl dost, šel jsem „domů” do kabiny. Barbara již byla v posteli a četla si. Chvíli jsem si i já četl, ale zanedlouho jsem zhasnul a šli jsme spát.

2.2.2012, na moři

Dnes jsme opět celý den na moři. Vstávali jsme dost pozdě. Když se Barbara sprchovala tak jsem zavolal opět Jarovi. Nemohu se dostavit na Laďův pohřeb, tak alespoň Jara mne informuje co se doma děje. Vlasta, moje švagrová, prý asi nepřijede, neboť bratr Tomáš kolapsoval a musela ho sanitka odvézt do nemocnice. To je špatná zpráva za zprávou. V Evropě je prý hrozná zima, a my se tady na palubě opalujeme. Počasí se pomalu ochlazuje, ale po San Francisku budeme mířit na Hawai a teplota opět vyhoupne nahoru.

Barbara šla po snídaní malovat do Britannia a já jsem prováděl různé administrativní úkoly včetně psaní deníku, internetu, atp.

Ve 12.15 jsme šli na přednášku Sira Alana Collinse (několikrát jsme si spolu soukromě pokecali). Přednášel o Kalifornii a San Francisku. Bylo to fascinující a dozvěděl jsem se hodně nového. Píši si poznámky a později si vše znovu pročítám. Většinou si píši jen ty hlavní body a poté si zjišťuji věci více do hloubky.

Na oběd jsme šli do Britannia. Seděli s námi americký a kanadský pár. Ti Američané nám dali učitečné informace o San Francisku.

Po obědě si šla Barbara zatančit (Line Dancing) a potom číst, já jsem ve 3 hodiny šel do divadla na hru DICK BARTON SPECIAL AGENT.

Barbara říkala, že ve 4 hodiny půjde asi do čtenářského kroužku na palubě 10 LIBRARY BOOK CLUB DISCUSSION. Čtenáři si měli přečíst knížku a pak ji společně rozebírali. Šel jsem se tam podívat a Barbara tam skutečně byla. Poslouchal jsem tu analýzu a večer jsem tu knihu začal sám číst (WHEN GOD WAS A RABBIT).

Na večeři jsme se opět museli oháknout formálně. Byli jsme tentokrát všichni u stolu. Po večeři jsme šli celá partija do divadla si poslechnout americkou operní zpěvačku Jennifer Fair.

Jako každý večer jsme se cítili dost unavení a šli jsme po koncertě spat. Ty zábavné pořady končí zpravidla v 11.30 lodního času. Jsme momentálně 7. hodin za anglickým časem GMT (8.hodin za časem v Česku). V noci se opět posouváme zpět o hodinu, v San Francisku budeme 8 hodin za angl. časem.

3.2.2012, na moři

Probudil jsem se kolem 6.ráno, v Česku bylo 14. hodin, půl hodiny před smutečním obřadem. Byl jsem v duchu v Kroměříži. Zůstali jsme v posteli až do 8.30 a před sprchou jsem zavolal Jarovi. Byl s rodinou v restauraci. Mluvil jsem i s neteří Renatkou a sestrou Jiřou.

Tradičně jsme šli na snídaní do Lida a potom jsem šel do Royal Court na přednášku Bruce Chadwicka na téma Forensic fo Everyone: Media, Movies and Mayhem. Mluvil o vraždách, popravách a podobných příjemných věcech. Vyjmenoval hodně filmů o gangsterech a ptal se nás, zda jsme je viděli. Když se ptal na SWEENEY TODD, tak jsem mu chtěl říci, že jsem to nejen viděl, ale hrál jsem tam doktora a poznal jsem se osobně s Johny Deppem, Alanem Rickmanem, Timothy Spallem, aj.

Poté následovala přednáška argentinského malíře Fabian Pereze. S Fabiánem jsem se později několikrát sešel. On byl oficielní malíř zimních olympijských her 2010 a podobnou roli bude mít letos na olympiádě v Londýně. Přijede do Londýna v květnu. Dal jsem mu vizitku a on mne požádal o několik navíc. Dal jsem mu 3 privátní a 2 fotbalové. Má rád fotbal a tak jsem mu slíbil, že ho pozvu na nějaký zápas a seznámím ho s některýma hráčama.

Ve 12.15 jsme šli s Barbarou na hodinu rumby. Již jsme to znali a tak jsme se jen zdokonalovali. Večer jsme se potom v Queens Room předváděli.

Zítra bude hodně pasažerů opouštět loď a proto byla změna času zábavných programů. Ti, co jedí v 6, šli na zábavu v 8.30 a my, co jíme v 8.30, jsme šli na show v 7. hodin. Dávali FAREWELL VARIETY SHOW (zábava na rozloučenou). Za doprovodu Royal Court orchestru tam zpívala ta americká operetní zpěvačka, po ní hrála na housle ta sličná Angličanka a nakonec přišli zazpívat a zatančit lodní taneční skupina, kde tančí i naši taneční mistři Sergei a Anastázia. Před tou zábavou jsem se potkal s Geraldem Scarfem a jeho chotí, herečkou Jane Asher. Udělali jsme spolu pár fotek a on mi napsal více informací o jeho nastávající výstavě v Česku. Bude to od 2. dubna v galerii EGON SCHIELE GALLERY. Téma je GERALD SCARFE IN BOHEMIA. Pořád ještě nevím v kterém městě bude ta výstava.

Po tom programu jsme šli do kabiny. Bude dobré se dobře vyspat, čeká nás dlouhý den v San Francisku.

4.2.2012, San Francisco, USA

Dnes ráno, kolem 5.hodiny, naše loď podplouvala most The Golden Gate Bridge, a mířila do doku 35. Byli jsme v tu dobu ještě v posteli, já jsem vyběhnul na balkon kolem 7. hodiny místního času a přede mnou byla vista ranního San Francisca – na levo přístav, přede mnou v pozadí most a na pravo ostrůvek, na kterém se nachází světoznámá věznice ALCATRAZ.

V kajutě jsme měli připravené formuláře k vybavení se z lodi. Většinu již bylo vypsané lodním perzonálem, museli jsme tam jen dopsat nějaké osobní detaily. Byli jsme rozdělení do 3. hlavních kategorií :

1. Pasažeři co opouštějí loď (DISEMBARCATION)

2. Pasažeři co jedou na oficielní exkurzi

3. Pasažeři co budou pokračovat v plavbě (INTRANSIT PASSANGERS)

Američtí oficíři přišli na palubu provézt imigrační inspekci v restauraci Britannia. Třetí kategorie musela počkat až předchozí kategorie opustí loď. Časový rozvrh pasové kontroly byl následující:

Paluba 8: 06.45 – 07.15

Paluba 7: 07.15 - 07.45

Paluba 6: 07.45 – 08.15

Paluba 5: 08.15 – 08.45

Paluba 4: 08.45 – 09.15

Paluba 3: 09.15 – 09.45

Ta restaurace je na 2. palubách. Po inspekci jsme šli z paluby 3 do paluby 2 na snídaní. Poté jsme se odebrali do kabiny, připravili jsme se na výlet a čekali na pokyn, kdy můžeme opustit loď. Ten pokyn přišel až někdy kolem 11. hodin, až ty předchozí 2 kategorie byli na pevnině.

Vzal jsem sebou laptop, počasí bylo krásné a teplé. Chtěli jsme si objednat výlet do Alkatraz, ale již bylo vše obsazeno a příští volná místa byla až další den. Druhé, co jsme měli v plánu, byla projížďka lanovou tramvají CABLE CAR. Museli jsme jít podél pobřeží až do terminálu v HYDE Street. Tam jsme si koupili lístky na celý den. Ty tramvaje mají na každé straně normální sedadla a sedadla vyhlídková. Ty směřují do boku místo dopředu.

San Francisco je velmi kopcovité a my jsme vystoupili na LOMBARD STREET, odkud byla nádherná panoramatická vyhlídka na město. Tam jsme počkali na další tramvaj a z té jsme vystoupili blízko CHINA TOWN (čínského města). Nakoukli jsme do pár obchodů. Chtěl jsem si koupit něco na kašel. Hledali jsme něco jako lékarnu až jsme objevili obchod zvaný WALGREENS. Tam měli všechno co jsem potřeboval včetně karty k narozeninám pro Andrewa. Koupili jsme všelijaké drobnosti a hledali vhodnou kavárnu, kde bych se mohl jednak vyčurat, ale hlavně kde bychom se mohl napojit na internet. Joseph nám poslal 3 videa kde zpívá s kamošem svoje skladby. Ty soubory byly obrovské a na lodi by se to nedalo naložit na náš laptop.

Zakotvili jsme v kavárně STARBUCKS blízko UNION SQUARE, Barbara koupila 2 velké kávy Cappuccino a já jsem zapojil laptop. Soustředili jsme se především na její email. Musela naložit celkem 35 souborů, a to trvalo kolem 2 hodin. Byl jsem nervózní, chtěl jsem zkontrolovat i mou poštu a poslat domů další kapitoly mého deníku. Nakonec jsem dostal příležitost, poslal jsem co jsem chtěl Jarovi (i pro rodinu a přátele). Když Barbara nakládala svoje soubory, tak já jsem mezitím zašel do velkoobchodu MACY’S na Union Square, kde byla pošta. Koupil jsem pro syna Andrewa kartu k narozeninám a šel jsem ji poslat.

Po Starbucks jsme vyšli opět na stanici tramvaje, pomalu se již stmívalo, a jeli jsme jinou trasou zpět do přístavu, do stanice FISHERMAN’S WHARF. Tam bylo hodně obchodů a pouliční zábavy. Chtěl jsem si koupit buď krátké kalhoty anebo nějaké triko. Barbara navrhla, ať kalhoty nechám až na Hawaii. Koupil sem si, proti její vůli, modrobílé pruhované vězeňské triko Alkatrazu s nápisem ALCATRAZ PSYCHO WARD OUTPATIENT San Francisco (pacient blázince věznice Alkatraz v San Franciscu). Ať se lidi zasmějí.

V Americe jsem měl vždy rád rybí polévky CHOWDER. V San Francisku je prodávali v přístavu na každém rohu. Nabízeli ji buď v kelímku, anebo ve specielně připravené misce udělané z chleba (SOURDOUGH BREAD BOWL). Pojedli jsme a mašírovali směrem k lodi. Cestou jsme sledovali různé pouliční umělce a komiky. Kolem nás projízděli obrovské limuziny a jejich řidiči schválně pumpovali svoje auta nahoru a dolů, někdy to vypadalo, že to auto má nehodu a vzapětí se karoserie vrátila do původního stavu. Byla to obrovská prdel.

Na loď jsme se vrátili kolem 7. večer, hodinu a půl před posledním voláním. Barbara mi před večeří pichala injekci ZOLADEX. Potřebuji ji každých 12 týdnů kvůli prostatě. Chodím na ně do Barbařiny ordinace a musím říci, že její technika byla lepší než těch sester, ke kterým chodím doma v Anglii.

Z lodě odešlo kolem 900 pasažerů a stejný počet nových cestujících se nalodilo. Začíná nám poslední segment plavby lodě Queem Elisabeth San Francisco – Sydney. Tam se vylodíme, zůstaneme tam 8 dní (u známých) a pak se nalodíme na novou loď QUEEN MARY 2.

U veřeře jsme se sešli celá partija. Bylo o čem si povídat. Po večeři jsme šli Barbara a já do Royal Court na koncert 2. německých pianistů. Hráli spolu čtyřručně. Moc se mi to líbilo, ale Barbara říkala, že jsem během koncertu usnul. Je to těžký život...

Ode dneška budeme 4 dny na moři a příští přístav bude Honolulu na Hawaii.

5.2.2012, na moři

Moře není moc klidné a loď se vesele houpe. Máme před sebou 4 dny na moři - do Honolulu na Hawaii připlujeme 9. února.

Na dnešek máme všelijaké plány, uvidíme, co se nám podaří zrealizovat. Po snídaní v Lido jsem šel sám na přednášku (v 10 hodin). Byla o Honolulu na Hawaii. Podobné přednášky budeme mít každý den o nadcházejících přístavech. Přednáší je Američan Matt. Barbara chodí skoro každý den na malování, proto nešla se mnou. Ty přednášky ukazují později na kanále 46 a 47.

Ve 12.15 jsme šli na lekci valčíku. Šlo nám to docela dobře. Byla to naše již několikátá lekce. Tančili s námi i naši kamoši od stolu a po tanečkách jsme šli společně na oběd do restaurace Britannia. Po obědě jsme si šli trochu odpočinout a ve 3 hodiny jsme šli do YACHT CLUB na line dancing (americké tanečky). Barbara je expert, v Anglii chodí tančit pravidelně několikrát týdně. Já se učím rychle a docela mi to šlo.

Večer jsme se museli na večeři opět oháknout, byl formální večer. Včera začal nový segment naší plavby a v denním programu, který dostáváme každý den, byly uvedené módní pokyny na každý večer až do Sydney. V záznamu na den 11. ledna (dokument JAN11) jsem vypsal podrobněl 3 módní kategorie. Rozpis večerů až do Sydney vypadá následovně:

Sobota, 4. února San Francisco Elegant Casual

Neděle, 5. února na moři Formal

Pondělí, 6. února na moři Semi Formal

Úterý , 7. února na moři Formal

Středa, 8. února na moři Semi Formal

Čtvrtek, 9. února Honolulu Elegant Casual

Pátek, 10. února na moři Semi Formal

Sobota,11. února na moři Semi Formal

Neděle,12. února na moři Formal

Pondělí,13. února na moři Semi Formal

Úterý, 14. února Pago Pago Formal

Čtvrtek,16. února na moři Elegant Casual

Pátek, 17. února Port Denerau Elegant Casual

Sobota, 18. února na moři Formal

Neděle, 19. února na moři Semi Formal

Pondělí, 20. února Auckland Elegant Casual

Úterý, 21. února na moři Formal

Středa, 22. února Wellington Elegant Casual

Čtvrtek, 23. února Dunedin Elegant Casual

Pátek, 24. února na moři Formal

Sobota, 25. února na moři Semi Formal

Neděle, 26. února Melbourne Elegant Casual

Pondělí,27. února na moři Semi Formal

Úterý, 28. února Sydney Elegant Casual

Andrew má narozeniny 15.února, ale my to na lodi nebudeme moci oslavit, neb tento památný den přeskočíme - (INTERNATIONAL DATELINE).

Po večeři jsme šli do Royal Court na koncert. Hrál tam 19-členný orchestr a zpívali tam 2 zpěváci a 2 zpěvačky z lodní taneční skupiny. Na cestě do divadelního sálu jsme se stavili v hospodě GOLDEN LION zjistit, zda zítra budou dávat fotbal Liverpool – Tottenham Hotspur. U baru tam stál mladík s nějakou krasavicí. Měl na sobě skotskou sukni (formální ohoz Skotů). Pozdravil jsem ho skotsky a on mi odpověděl anglicky. Byl mi nějak povědomý. Představil se jako Tommi, herec lodní divadelní skupiny. Proto ta povědomost. Pochází ze záp. části Anglie CORNWALL. Prý se i tam nosí skotské sukně. Co mne nejvíc potěšilo bylo, že je též fanda Kohoutů. Pokud budou utkání vysílat, bude zítra v hospodě u obrazovky. Domluvili jsme se, že se v hospodě sejdeme a dáme spolu pár piv.

6.2.2012, na moři

Venku vypadá počasí pod psa. Loď se pěkně kymácí. Barbara zůstala v posteli a já jsem šel na snídaní sám do restaurace Britannia. U stolu byli s námi mladý australský pár, jedna Němka a anglický pár. Dal jsem si specielní vejce EGG BENEDICT. Joseph a já chodíme doma často do starého Welwynu pro noviny a stavujeme se v kavárně na snídaní. Já si dávám omelety a on Egg Benedict.

V 10 hodin jsem šel na přednášku o PAGO PAGO, kam připlujeme po Honolulu. Po přednášce jsem zašel do recepce s několika dotazama a k mému překvapení se mnou jednala česká recepční Hana od Prahy. Byla velmi překvapená. Nalodila se v San Franciscu a bude na lodi až do konce plavby. Nabídnul jsem ji posezení u vinka. Říkala, že to bude možné, musí však dostat specielní povolení. Dala nám nové ID karty. Po 20. dnech plavby jsme povýšili ze stříbrného členství na zlaté. Kromě všelijakých výhod obdržíme internetový kredit na 2 hodiny.

Z recepce jsem cestou do kabiny potkal Gemmu – Angličanka, co ráno v televizi mluví o počasí. Popovídali jsme si o Anglii, o Evertonu odkud pochází a o jiných zajímavostech. Slíbila mi poslat v příštím TV programu pozdrav.

Ve 12.15 jsem šel do Queens Room. Barbara tam již seděla a čekala na můj příchod. Dnes byl na tanečním programu ča ča ča.

Tančili jsme blízko hospody Golden Lion a Barbara navrhla jít do té putyky na oběd (PUB LUNCH). Dali jsme si rybu s hranolkama (to bylo již v režiji) a pití (za to jsme museli platit). Dal jsem si blonďák-pivo a Barbara dietní limonádu.

Po obědě jsme si šli odpočinout. Později šla Barbara na americké tanečky a dali jsme si sraz ve 4 hodiny na palubě 9 v restauraci Lido. Byl jsem tam přesně ve 4 hodiny a spatřil Barbaru jak sedí u těch mašin na čaj. Normálně je Lido samoobsluha, ale na začátku každého plavebního segmentu je samoobsluha zakázaná kvůli hygieně (příval mnoha nových pasažerů na loď je z hygienického hlediska považováno za riskantní nechat pasažery na cokoliv šahat). Tento zákaz trvá 3 dny. Obsluhoval nás Angličan Orgastus (Gus). Ptal jsem se, zda zná Hanu z Česka. Říkal, že ji zná moc dobře. Studují spolu v Anglii na univerzitě Oxford Brooks. Jaká to náhoda – náš Joseph tam byl na pohovory, byl přijatý, ale on tenkrát zvolil, k mému zklamání, jinou univerzitu – University of Chester.

Loď se děsně kymácí, dnes nečekáme mnoho pasažerů na večeři. A měl jsem pravdu. U stolu jsme byli jen Barbara a já. Cítili jsme se jako velká honora – naši číšníci kolem nás obskakovali jako bychom patřili do královské rodiny.

Po večeři jsme měli celou hodinu čas před pořadem v Royal Court, kde vystupoval kouzelník. Šli jsme si zatančit, ale nebylo to snadné, neb loď pořád lítala nahoru a dolů. Barbaře se nakonec nechtělo jít na toho kouzelníka, odebrala se do kabiny a já jsem šel na zábavu sám.

Vrátil jsem se do kabiny kolem 11. hodin. Ženuška ještě četla. Připravil jsem se na kutě,chvíli ještě četl a před půlnocí jsme šli spát. Ve 2. ráno se opět posune čas o hodinu zpět. Zítra budeme 9 hodin za anglickým časem.

7.2.2012, na moři

Dnes ráno jsme opět o hodinu pozadu. Noc před příjezdem do Honolulu se čas opět posune o hodinu. Teď jsme o 9 hodin za Londýnem, na Hawaii budeme za GMT o 10 hodin.

Co je zajímavé je, že se budeme stále posouvat o hodinu dozadu. Zpočátku mi to nějak nedávalo smysl, nakonec jsem to pochopil. Obeplouváme zeměkouli směrem na západ. Momentálně jsme za Londýnem 9 hodin. Po 14.únoru přeskočíme den a od 16.únoru budeme před Londýnem. Budeme se postupně o hodinu vracet až dospějeme do GMT času (Greenwich Mean Time – nultý poledník).

Tradičně jsme si ráno pustili Amandu (THE Morning Show – GOOD MORNING FROM QUEEN ELIZABETH). Neřekl jsem Barbaře, že nás bude Gemma, hlasatelka o počasí, osobně zdravit. Program běžel a jako naschvál šla Barbara na záchod. Když se objevila na obrazovce Gemma, šel jsem otevřít dveře od koupelny ať Barbara slyší ten pozdrav. Gemma odkecala tu předpověďo počasí a potom přišla s tím pozdravem. Barbara to přijala docela chladně. Ten program se opakuje až do oběda (LOOP). Já jsem tu příští část nahrál na památku mojim mobilem. Loď se pořád houpala a Gemma to nazvala MOTION OF THE OCEAN (neklidný oceán).

V 10 hodin jsem šel na přednášku o PORT DENARAU na ostrově Fiji, kam v nadcházejících dnech připlujeme (po Honolulu a Pago Pago).

Ve 12 hodin dávali v hospodě Golden Lion záznam včerejšího zápasu Liverpool – Tottenham Hotspur. Seděl jsem s jedním Angličanem, co emigroval v roce 1963 na Nový Zéland. Fandil Liverpoolu, já Kohoutům. To nám vůbec nevadilo, spíše nám vadili 4 pitomé baby, co přišly do fotbalové hospody, sedly si hned vedle obrazovky a stěžovali si, že zvuk je moc hlučný. Řekl jsem jim slušně ať jdou do prdele, na lodi je tolik jiných míst kde se můžou nažrat a pokecat tak co dělají v hospodě, kde všichni ostatní pasažeři přišli sledovat fotbal. Mimochodem, výsledek zápasu byla remiza 0 : 0.

Po fotbale již na mne čekala Barbara před hospodou a šli jsme do Lido na oběd. Po obědě jsme šli do kabiny číst a odpočívat. Já jsem občas četl, ale většinu odpoledne jsem prý doslova prochrápal. Já si rád zchrupnu, usnu kdekoliv a kdykoliv, Barbara tohle nesvede. Přes den nemůže spát a v noci spí blbě.

Večer byl opět formální. Před večeří jsem šel pozdravit Hanku do recepce. Řikala, že musí počkat, až ji povýší, do té doby nemůže přijat naše pozvání na skleničku.

U stolu jsme byli všichni kromě Barryho a Pat. Nikdo z nás neměl po večeři náladu jít na zábavu a všichni jsme se spolešně odebrali na noční odpočinek.

8.2.2012, na moři

Loď se pořád pěkně houpe. Rozhodli jsme se jít na snídaní do restaurace Britannia a zvolili jsme stolek pouze pro dva. Barbara není ráno příliš společenská, nechce se ji bavit s lidma o maličkostech.

V 10 hodin jsem šel sám na přednášku o hlavním městě Nového Zelandu AUCKLAND. Jako obvykle jsem si udělal hodně poznámek abych si mohl později ověřit některé detaily do větší hloubky.

Ve 12.15 jsem měl sraz s Barbarou v Queens Room, kde jsme šli na taneční lekci rumby. Již jsme se to několikrát učili a tak nám to docela šlo.

Po tanečkách jsme šli opět do restaurace Britannia na oběd a z tama jsme pospíchali do YACHT CLUB, kde ve 2 hodiny začínala první pěvecká zkouška. My jsme se s Barbarou rozhodli, že budeme zpívat v pěveckém souboru pod vedením mého kamoša-herce Tommiho. Budeme mít celkem 7 zkoušek a 27. února budeme vystupovat v divadelním sále ROYAL COURT. Je nás docela velký počet zpěváků. Dnes jsme nacvičovali skladbu z muzikálu Les Miserables. K mému překvapení jsem byl docela pro ten zpěv nadšen a šlo nám to. V souboru je určitě několik profesionálů. Sóla zpivají členové lodního souboru Tommi a Emily. S Emily jsme později seděli a kecali. Studovala drama v Londýně. Je jednou z hlavních zpěvaček lodního souboru. Příští nácvik bude 11. února a potom budou další zkoužky vždy po několika dnech.

V Yacht klubu jsme zůstali na americké tance. Byla s námi i naše stolová kamoška Lynn. Po tanečkách jsme šli společně na občerstvení do Lido. Přidala se k nám Terri.

Loď se hodně kymácela a já jsem byl po těch tanečkách dost zpocený. Po občerstvení jsme zamířili do kabin. Dal jsem si sprchu a až do večeře jsme odpočívali.

Rozhodli jsme se mít velmi klidný večer. Nešli jsme do restaurace Britannia, místo toho jsme zvolili intimní posezení v Lido. Po večeři jsme šli do kabiny. Barbara si četla a já jsem dával dohromady nové fotky na počítači. Měl jsem s tím trochu problém, ale našel jsem řešení a úspěšně provedl co bylo potřeba.

V noci se opět posouváme o hodinu zpět. Ráno se probudíme na Hawaii v Honolulu. Tak dobrou noc...

9.2.2012, Honolulu, Hawaii

Kolem 6. ráno jsem vykouknul z balkonu a viděl před sebou míjející pevninu. Připlouvali jsme pomalu do HONOLULU na Hawaii. Loď nakonec zakotvila přibližně v 7.30 mezi dokem 10 a 11 u věže ALOHA TOWER. Po snídaní v Lido jsme vyběhli do přístavu. Vzali jsme sebou vše potřebné jako flašky s vodou, laptop, peníze, atd.

Barbara chtěla poznat Hawaii a udělat fotky na světoznámé pláži SUNSET BEACH. Koupili jsme si v autobuse lístek za dva a půl dolaru na osobu a jeli asi hodinu a půl k té pláži.

Jeli jsme autobusem číslo 55, až pojedeme zpátky, ten samý autobus přehodí číslo na 52. Autobus byl plný. U okna seděli 2 mladé Japonky a jedna mi nabídla místo. S tou druhou sedíci jsem kecal japonsky celou cestu. Byla to pro mne opět ohromná lekce.

Na pláži to bylo ohromné. V moři byl zákaz koupání, jezdilo tam však na prknech řada odvážlivců. Barbara dělala hodně fotek, chtěla mít co nejvíce záběrů aby si mohla vybrat něco vhodného na malování. Já jsem na pláži našel velký kokosový ořech. Tato skutečnost je zaznamenána v albumu.

Po hodině a něco jsme jeli zpátky do Honolulu. Pořád jsem slyšel jeden výraz – KAMEHAMEHA. Řikal jsem si co to znamená. Asi to bylo něco jako – PŘÍŠTÍ STANICE. Na Hawaii se pěstuje hodně ananasů. Cestou jsme míjeli velké plantáže.

Po návratu do Honolulu jsme chtěli především najít nějakou vhodnou kavárnu, kde byl zadarmo internet. Zakotvili jsme opět ve Starbucks. Kavárna byla blízko loďe a také velmi blízko velkoobchodu MACY’S.

Vyřídili jsme poštu na internetu a šli na nákup. Barbaře se líbila jedna pěkná košila pro mně. Krom toho objevila vkusné kraťasy. Odcházel jsem z obchodu spokojen a obohacen o nový oděv. Barbara zkoušela nějaké šaty, neměli však její velikost.

Na zpáteční cestě na loď jsme se stavili v přístavním trhu, kde Barbara nakonec objevila pěkný tmavý přehoz.

Na večeři jsem si obléknul světlý oblek a mou novou hnědou hawaiiskou košili. U stolu jsme byli pro změnu celá partija. Měli jsme si co vyprávět.

Tradičně jsme se cítili po večeři unavení a šli jsme ” domů” prožít intimně zbytek večera.

10.2.2012, na moři

Dnes máme před sebou další den na moři. Dnes je tomu měsíc co jsme vypluli z anglického přístavu Southampton. Čeká nás ještě víc jak dvě třetiny plavby kolem zeměkoule.

Po snídaní v Lidu (kde jsem nechal na stole mou odměřovací lžíci na Oat Bran a tím ji ztratil) jsem se odebral na přednášku o Wellingtonu, hlavním městě Nového Zélandu. V denním záznamu na den 8. února jsem napsal chybu. Řekl jsem, že Auckland je hlavní město Zélandu, což není pravda. Auckland byl hlavním městem v letech od 1842 až do 1865. Potom předalo status hlavního města Wellingtonu.

V 10.45 bylo shromáždění dobrovolníků, kteří se nebojí aktivně zúčastnit, na vlastní riziko, ceremoniálu s Neptunem, kdy budeme přeplouvat rovník (EQUATOR). Mohli jsme si vybrat jednu z 3. kategorií:

1. Základni ceremonial - docela bezpečný

2. Základní s menším rizikem

3. Pro odvážlivce a šílence

Zapsal jsem Barbaru a mně do té 3.kategorie. Barbara byla malovat a když jsem ji to zdělil tak řekla ani za nic, že bude raději fotit a filmovat. A tak jdu na to sám. Bude to 12.února. Ti, co již přepluli rovník se nazývají BACKSHELTERs, my, co jsme to nezažili jsme POLYWOGs. Až to proděláme, tak obdržíme osvědčení.

Po tom shromáždění jsem nakouknul do obchodu s knihama a koupil jsem tam 5 losů. Výhra je zajímavá kniha o naší lodi s autogramama zajímavých osob.

Ve 12.15 jsme šli tradičně na lekci tanců, učili jsme se QUICKSTEP. Tyto hodiny jsou jen když jsme na moři (SEA DAY), lekce se nekoná když je loď v přístavu.

Na lodi je každou hodinu nějaká akce. V dením programu jsou uvedené detailní informace kdy a kde se co koná. Amanda v její ranní TV relaci vždy oznámí ty nedůležitější či nejatraktivnější akce. Den začíná v 6 hodin, kdy Amanda má svůj program na kanále 22. Její program je krátký a opakuje se až do oběda. Restaurace Lido začíná provoz od 6.30. Jinak každou hodinu se něco děje, přednášky, koncerty, výprodeje, sportovní akce, zájmové kroužky, quizy, kluby specielních zájmů, atd. Kavárny a restaurace zavírají mezi 10. večer a půlnocí. Kasino je otevřeno pořád.

Během dne jsem vzal naše pasy a donesl jsem je ke specielnímu stolku u kterého pracovala Hana. Ty pasy mají být přechovávány u lodního perzonálu. Před Sydney je obdržíme zpátky s instrukcemi jak se vylodit. Domlouval jsem s Hanou večer u vínka (samozřejmě i s Barbarou). Zatím jsme však nic nedomluvili, čekáme na vhodnou příležitost.

Po tanečkách jsme šli s Duncan a Lynn na oběd do Lido a po obědě do kina (začínalo ve 2 odpoledne). Bylo dnes hezké počasí a já jsem šel po kině na palubu 9 k bazenu. Barbara byla na amerických tanečkách (LINE DANCING) a potom si četla. Na večeři jsme šli k našemu stolu 351. Byli jsme oblečení semi-formálně. Měl jsem mít šlajfku, ale nechal jsem ji v kabině. Šel jsem se omluvit naší hlavní vrchní Tatyaně (omlouval jsem se rusky) a šel jsem pro vázanku. Odpustila mi to, říkala že se nemusím namáhat, ale já jsem se cítil trochu „nahý” a tak jsem se šel uvázat.

Po večeři jsme vynechali zábavu a šli na kutě. Máme před sebou ještě 2 dny na moři, než dorazíme do přístavu PAGO PAGO na americkém ostrově SAMOA.

11.2.2012, na moři

Dnes budeme opět celý den na moři. Dosud jsme se nikdy nenudili. Po snídaní šla Barbara malovat a já šel na přednášku o přístavu DUNEDIN na Novém Zélandě.

Ve 12.15 jsme si dali rande v Queens Court. Učili jsme se sambu. V hospodě dávali od 12.hodin záznam fotbalového utkání Manchester United – Liverpool. Chvíli jsem se díval a po 15. minutách jsem utíkal tančit.

Po tanečkách jsem navrhnul jít do hospody na oběd a zároveň sledovat druhý poločas. Pojedli jsme a do konce utkání zbývalo 15 minut. Ve 2 hodiny jsme měli pěveckou zkoušku. Museli jsme předčasně odejít z hospody. Manchester vedl 2 : 0, Liverpool v naší nepřítomnosti dal kontaktní gól. Utkání skončilo 2 : 1.

Pěvecká zkouška byla bezvadná. Na začátku jsme museli dělat dechová cvičení , poté jsme se rozcvičovali rozpustilou písničkou I SAY GOODNIGHT TO MY HORSE (dávám mému koňovi dobrou noc). Náš mistr Tommi nás rozděli podle hlasů do skupin BASS, TENOR, ALTO a SOPRANO. Já jsem byl v basové skupině. Nacvičovali jsme novou pijáckou písničku WE SAILED ON THE SLOOP JOHN B (plavili jsme se na člunu John B). Posledně jsme nacvičovali MASTER OF THE HOUSE (pán domu) z muzikálu Les Miserable (Bídníci). V pěveckém kroužku máme hodně zkušených zpěváků z celého světa. Již se opravdu těším jak se předvedeme 27. února ( den před přistáním v Sydney) na jevišti divadla Royal Court. Bude to trhák. Ty naše zkoušky mi připomněly Madrigalisty,když byli u mně v Anglii. Chodil jsem na jejich zkoušky a jejich připrava byla podobná. Vedle mne zpíval jeden východní Němec, neuměl moc anglicky, tak jsem s ním mluvil německy. Ptal se mne, kde jsem se naučil mluvit jeho jazykem. Řekl jsem mu, že jsem jezdil pravidelně na služební cestu do Dusseldorfu. Po práci jsme v hospodě mluvili jenom německy (podobně jsem o to žádal ve Francii, Itálii, Japonsku a Řecku, kam jsem všude jezdíval služebně).

Po zpívání jsme šli do kabiny, Barbara zůstala doma a četla si na balkoně. Já jsem si šel zaplavat a lenošit s knihou u bazenu.

Na večeři jsme se ohákli podle předpisu do semiformálního ohozu. U stolu jsme byli sami, partija se asi rozhodla jít na večeři do Lido. Po večeři jsme zašli na recepci (paluba 1) za Hanou. Domluvili jsme se sejít v ponděli, 13. února v hospodě Golden Lion. Ona bude končit práci kolem 7. hodin, tak jsme to domluvili na 7.30 pm.

Z recepce se nám již nechtělo jít na zábavu, rozhodli jsme se pro klidný večer. Zalehli jsme, chvíli jsme četli a pak šli spát.

12.2.2012, na moři

Dnes jsme začali poněkud chaoticky. Barbara se mne včera ptala, zda se posouvá čas opět o hodinu dozadu. Ujistil jsem ji, že ještě ne. Vstali jsme podle času mého mobilu a šli do Lido na snídaní. Vstávali jsme trochu pozdě, nechali jsme si jen pár minut být na našich stanovištích – Barbara na malování na 3.palubě a já na 2. palubě na přednášce o australském přístavu Melbourne. Starší lidé u stolu mi říkali, že jdou taky na přednášku, ale že bude až za hodinu. Řekl jsem jim ať raději pospíchají, neb ta přednáška bude začínat každkou chvíli, neb můj mobil automaticky nastavuje správný čas. Bohužel, není-li dobrý signál, tak můj mobil zůstavá u starého času. To jsem si však ještě neuvědomil.

Přišel jsem do Royal Court a na jevišti byl kněz i s oltářem připraven začít mši. Ptal jsem se jedné kolemsedící co tam ten kněz dělá. Řekla, že zahajuje nedělní mši o deváté a potom, v 10 hodin, bude přednáška o Wellingtonu. Tak Barbara i ti starší lidé v Lido měli pravdu, my jsme vstali zbytečně o hodinu dříve. V noci se opět posunul čas o hodinu. Vzdálili jsme se od Londýna o 11 hodin. Jsme stále pozadu. Avšak za pár dní překročíme mezinárodní časové pásmo (INTERNATIONAL DATE LINE), přehoupneme se o den dopředu a předběhneme londýnský čas. To jen tak naokraj.

Šel jsem za Barbarou a ta po mně hodila vražedným pohledem. Byla v malování sama, po nějaké době přišla ženská co vede ten kroužek. Vystvětlil jsem té lektorce situaci, zasmála se, a Barbara měla hodinu navíc na její malůvky.

Měl jsem hodinu čas a tak jsem brouzdal po lodi. Nakonec jsem to nasměroval na tu mši a sledoval to posvátné dění.

Přednáška byla jako obvykle velmi zajímavá. Po přednášce jsem zanesl moje poznámky do kabiny. Ve 12.15 jsme měli domluveno setkání v taneční hodině. Učili jsme se pomalý foxtrot SLOW FOXTROT.

Kolem půl dvanácté naše loď přeplouvala rovník a to se vždy oslavuje specielním ceremoniálem CROSSING THE LINE CEREMONY. Ne všichni se toho zúčastňují aktivně, většina pasažerů to pouze sleduje z povzdáli. Musel jsem být ve 2 hodiny v YACHT CLUB, kde jsme obdrželi instrukce a pokyny ohledně toho ceremoniálu. Tak akce pak začínala ve 2.30.

Crossing the Line Ceremony je starodávná tradice. Je to vzpomínka na námořníky, kteří poprvé přepluli EQUATOR (rovník). Tato vzpomínka se v pozdějších letech stala zkouškou odolnosti nových lodníků, kteří museli prokázat ostříleným námořníkům schopnost vypořádat se s nástrahami dlouhých bouřlivých plaveb. V dnešní době všichni na lodi co přeplují rovník jsou pojmenováni SHELLBACK, a ti, co dosud rovník nepřepluli jsou POLLYWOG. Krom toho existuje ještě status GOLDEN SHELLBACK (zlatý Shellback). Ten je pro ty, co přepluli rovník na 180. poledníku.

Náš ceremonial se odehrával u centrálního bazenu na 9.palubě. Dobrovolníci jsme byli rozděleni do 3.kategorií. Za doprovodu živé hudby šli napřed ti nejméně odvážní, potom ti o něco odvážnější a nakonec my, co jsme se statečně oddali neznámemu osudu. Naši kategorii vedla zpěvačka Emily převlečená za piráta. Náš pěvecký vedoucí Tommi měl roli královny a jiný zpěvák byl Neptun. Dobrovolníci všech kategorií museli políbit rybu. BRRRRR.....

Když jsme byli všichni nastoupení tak Neptun k nám měl proslov. Poté prohlásil, že exekuce těch odváčlivců může začít. Před nástupem jsem byl oblečen v kraťasech a ve sportovním triku. Kolem mne při nástupu lidé odhazovali různé svršky. Já jsem tedy zhodil kraťasy, pod něma jsem měl připravené plavky. Podle původních pokynů jsme měli mít něco na sobě kromě plavek. Hodně dobrovolníků však svlékalo i košile, tak jsem i já byl nakonec jen v plavkách. Nechtěl jsem mít kromě plavek nic zasraného.

Byl jsem mezi prvními co se šli obětovat. Chirurgové nám naházeli na hlavu různé sračky a potom nás hodili do bazenu. Davy šíleli smíchy. Byl jsem rád, že jsem nebyl jeden z posledních, neb voda v bazenu musela být ke konci ceremoniáku velmi špinavá. Barbara dělala fotky a přidává je opět do alba. Adresa toho alba je v deníku popisující 19. leden.

Po ceremoniálu jsem se šel do kabiny vysprchovat. V 5. hodin byl v hospodě televizní záznam fotbalového zápasu Tottenham Hotspur – Newcastle. Vezu australskému kamošovi bundu Tottenham klubu. Přívěsné nálepky jsou naštěstí uvnitř bundy a tak jsem si ji ”půjčil” a šel do hospody. Barbara přišla za chvíli za mnou. Kohouti hráli skvěle a zvítězili 5 : 0. V 2.poločase si k nám přisednul Tommi a na konci utkání jsem si s ním udělal fotku. To vše bude v albumu.

Večer byl pro změnu formální. Obléknul jsem si tuxedo a Barbara mi uvázala toho stříbrného motýla. U stolu jsme byli opět celá partija a měli jsme si o čem vyprávět. Během večera přišel za mnou jeden SOMMELIER (číšník, co nabízí pouze alkoholické nápoje). Věděl, že umím česky. Prý jeden jeho kolega se jmenuje Miroslav a je z Prahy. Dal jsem mu okamžitě pokyn ať ho pošle ke mně ke stolu. Za minutku Mirek přišel a chvíli jsme pokecali. Oni však nemají moc povoleno se vybavovat s cestujícími. Domluvili jsme sejít někdy na pivo na pobřeží.

Po večeři jsme Barbara a já neměli chuť na žádné další akce a šli jsme do kabiny prožít klidný večer.Zítra budeme ještě celý den na moři a pozítří přistaneme v PAGO PAGO na americkém ostrově SAMOA.

13.2.2012, na moři

Dnes bude opět pěkný pařák. Teplota má vystoupit až na 30 stupňů celsia. V Anglii je údajně na některých místech kolem minus 11 stupňů. Na lodi je hodně starších Angličanů, kteří rok co rok každoročně unikají zimnímu období plavbama do teplých krajin. Velmi málo pasažerů je poprvé na cestě kolem světa. Někteří mění trasu, jiní jezdí tu samou cestu. Jedna ženská je již na 24. plavbě. Je zde i pár pracháčů co doslova bydlí na lodi. Ani se nedivím – útulek pro přestálé je v Anglii velmi drahý.

Jedna věc je naprosto zřejmá – na lodi není mnoho mladých lidí. Většina spolucestujících jsou penzisté pokročilého věku. Je tu však i několik vyjímek. V jacuzzi jsem hovořil s mladými rodiči. Jsou na lodi s dvěma dcerama školního věku. Škola je pustila, rodiče jim dávají na lodi lekce a oni se během plavby naučí mnohem více než ve škole.

Někdy je to komické poslouchat stařešiny u bazénu jak srovnávají svoje srdeční záchvaty a jiné neduhy. Řada pasažerů je tu na vozíčku anebo s tou chodící konstrukcí. Je samosebou, že většina cestujících jsou velcí pracháči.

Dnešní program začal standartní rutinou. Šli jsme do Lido na snídaní, poté jsem se odebral na přednášku (o Sydney) a Barbara šla malovat. Ve 12.15 jsme si dali rande v Royal Court na palubě 2. Učili jsme se (opakovali) džajv.

Na oběd jsme šli do Britannia. Seděli jsme s americkým a anglickým párem. Měli jsme s něma příjemnou konverzaci, bohužel jsme pospíchali na pěveckou zkoužku do Yacht Club a museli jsme od stolu předčasně odejít. Zkouška začínala ve 2 hodiny.

Pod vedením Tommiho a Emily jsme napřed provedli dechová cvičení, potom na rozcvičení zazpívali 2 jednoduché písničky a nakonec jsme začali nacvičovat další, v pořadí třetí, písničku GRANDFATHER’S CLOCK (staré hodiny). Tommi nás opět rozdělil do hlasových skupin a každá skupina cvičila svou harmonii. My basoví machři zpíváme navíc různé pěvecké vložky jako DO BAH DO anebo TICK TOCK, atd. Když zpíváme všichni společně, tak to zní opravdu skvěle. Naše oficielní vystoupení na jevišti bude nahráno.

Ve 3 hodiny jsme skončili zkoušku. Venku bylo nádherně a tak jsme vzali knížky a šli k centrálnímu bazenu.

V 7.30 pm jsme byli domluvení s Hankou sejít se v hospodě The Golden Lion. Šel jsem tam napřed, Barbara se ještě dodatečně upravovala. Hanka již čekala, byla velmi skvostně oblečená. Je to opravdu velmi pěkná a milá holka. Objednal jsem pro ní víno, já jsem si dal whisky a Barbaře jsem objednal gin s tonikem. Než se dostavila Barbara tak Hanka a já jsme si již tykali. Hanka bude na lodi pracovat až do června a v září jde zpátky do Oxfordu, kde studuje na Oxford Brooks. Já shodou okolností jezdím občas tlumočit do nemocnice, která je hned vedle univerzity. Jsme domluvení jít někdy spolu v Oxfordu na pivo.

Domlouvali jsme s Hankou další schůzku během plavby, ona však nemůže do všech lodních prostorů a tak Barbara navrhla, že jeden večer můžeme jít společně na večeři do Lido, kam má Hanka povoleno.

V Britannia jsme byli večer opět sami u stolu. Nám vcelku vyhovuje ta VIP pozornost. Obsluha je mnohem rychlejší a po večeři máme více času na volnou zábavu.

Zítra budeme opět pouze na moři. V noci se bude čas posouvat o 24 hodin dopředu. Momentálně jsme 11 hodin za Londýnem, zítra budeme 11 hodin vpředu. Již jsem dříve uvedl – ztratíme jeden den (15. únor, den narozenin Andrewa). My mu stejně ráno zavoláme a popřejeme mu vše nejlepší. V Anglii bude zítra ráno 15. února, my budeme o den v předu. Celou plavbu se neustále posouváme o hodinu, takže na konci plavby budeme v Anglii opět ve stejný den a stejný čas.

14.2.2012, Pago Pago, US Samoa

Dnes je Valentine’s Day, milenci posílají anonymně psaníčka a květiny svým láskám. Pro nás to bude den opět na pevnině. Přistáváme do přístavu PAGO PAGO, hlavního města amerických ostrovů SAMOA. Existují 2 souostroví Samoa – WESTERN SAMOA a AMERICAN SAMOA. Western má 9 ostrovů a American 7. Pago Pago je hlavní město ostrova TUTUILA, největšího ostrova U.S. Samoa.

Před odchodem na pevninu jsem chtěl ještě rychle pročíst moje poznámky než je odešlu a s hrůzou jsem zjistil, že moje psaní na den 9. února (Honolulu) zmizelo. Asi jsem to nedopatřením vymazal. Bylo tam hodně informací. Vše jsem musel napsat znovu. Naštěstí si dělám poznámky do kapesního kalendáře – hlavní body dne. Ty pak používám k přepisu do mých denních záznamů.

Před vstupem na pevninu jsme šli do Lido na snídaní. Hemžilo se to tam místními imigračními ouřady. Využili příležitosti a po kontrole našich pasů se šli do Lido hezky naťápat. Jak jsem se již zmínil - naše pasy jsou v rukou lodního perzonálu. My je dostaneme zpátky až se budeme vyloďovat v Sydney. Co bylo zajímavé – ti místní oficíři vypadali všichni úplně stejně, jak chlapi taki i ženské. Byli bachratí a mohutní. Ale velmi přátelští.

Loď kotvila přímo u pobřežního dění. Kolem všude byla samé trhy a stánky. Koupil jsem si modré triko s límcem za 5 dolarů. Na něm je PAGO PAGO AMERICAN SAMOA. Potkali jsme naše kamoše (herce a zpěváky). S Emily jsem si udělal pěknou fotku. Vždy, když se potkáme, tak si dáváme “chruščováka”.

Jelikož byl romantický den, a ženské v přístavu prodávaly květinové čelenky, nabídl jsem Barbaře í věnečkovou okrasu hlavy. Neodmítla. Byla to moje oplátka za krásné manžetové knoflíčky, její dárek pro mne na Valentine’s Day. V trhu ještě Barbara uhádala cenu za perlové naušnice pro švagrové a kamarádky.

V 1 hodinu jsme museli být zpátky na lodi. Zakoupili jsme si výlet po ostrově. Bylo nás docela hodně a museli jsme se ohlásit na palubě 2, odkud jsme kráčeli zpět na pevninu k připraveným autobusům. Než jsme se vrátili na loď, tak jsme zaskočili do Mac Donald. Měl tam být údajně zdarma internet. Byla to však polopravda, internet byl zdarma až od 2. odpoledne. Dali jsme si kávu a já bleskově napsal znovu ten záznam na 9. února. Musím příště dávat bacha. Já kopíruji každý předchozí den do nového dokumentu, pak přejmenuji datum a z nového dokumentu vymažu starý text. Toho 9. či 10. února jsem to nějak pokadil.

Kolem 1. hodiny jsme vyjeli na tu okružní jízdu. Občas jsme se někde zastavili abychom si mohli udělat fotky. Při cestě bylo plno palem a kokosových stromů. Krom toho si Barbara všimla zvláštní odrůdy. Průvodce nám sdělil, že jsou to stromy BREADFRUIT (ovocný chléb).

V jednom místě jsme vystoupili a šli do amfiteatru, kde byla pro nás připravena místní taneční skupina. Všichni jsme obdrželi kokosy se slánkou. Až jsme to vychlastali, tak kdo chtěl, mu to místní domorodec nakřápnul. Ten vnitřek se pak dal jíst.

Součást té taneční atrakce byl nějaký ceremoniál v místním jazyce. Potřebovali z diváků 2 dobrovolníky pro roli náčelníka a zástupce. Barbara se na mne usmála a já řekl : “Tak dobře “. A před více jak 100 lidí jsem se stal náčelníkem. Musel jsem svléknout košili a jedna domorodkyně mi uvázala kolem pasu sukni LAVA LAVA. Nakonec mi dala kolem krku velké korále Musel jsem si sednout na zem a sledovat dění. V určitém okamžiku mi jeden domorodec donesl pití zvané CAVO v dřevěné misce. Moje povinnost byla vstát, jít doprostřed jeviště, trochu toho moku vylít na zem a pak dát loka a prohlásit MAURIA (něco jako podrav pánbůh). Já jsem k tomu ještě dodal NA ZDRAVÍ! Tu sukňi a korále jsem si nakonec mohl nechat. Docela se mi to bude hodit. Zítra večer bude venku na palubě 9 tropický mejdan TROPICAL DECK PARTY. Dostavím se tam jako náčelník. Fotky z toho ceremoniálu budou v albumu. Zopakuji adresu:



(Pozn. Dnes to naleznete na stránkách mirekhanak.co.uk, Album 1)

Na zpáteční cestě jsme se zastavovali u místní atrakce FLOWERPOT ROCK. Je to velmi malý ostrůvek. Vypadá jak květináč. Barbara si pořídila několik fotek, zítra bude jednu z nich malovat.

V Pago Pago jsme měli ješte hodinu a půl času. Šli jsme do Mac Donald. Chtěli jsme využít internetové služby. Bohužel neúspěšně. Asi byla síť přetížená. Vykašlali jsme se na internet a šli zpátky na loď.

Na palubě 9 probíhal tradičně mejdan na rozločenou, SAILAWAY PARTY. Cestující byli ohozeni v pestrobarevných košilích a chlastali šampaňské. Všimnul jsem si, že jeden kořeň nechal přinést své krasotině růžičku. Dostal jsem nápad jak Archimedes. Když jsme se vrátili do kabiny, já jsem se Barbaře omluvil a vyběhl do 2. podpalubí. Měl jsem obrovské štěstí. Hlavní květinář, Filipínec, tam zrovna aranžoval růže do vázy. Přistoupiljsem k němu a anglicky řekl: ”Poslóché, kamo, hoď to přes kopirák a dé mi jednu růžu. Chcu si šplhnót u staré”. Poznal že jsem dobrý člověk a inteligent. A jednu mi skutečně dal. A já jsem si potom opravdu šplhnul...

Ohoz u večeře byl formální. Sešli jsme se tentokrát celá partija (stává se to pomalu ojedinělý případ kdy jsme všichni). Já jsem se rád vytáhnul s mojema novýma manžetama. U vchodu do restaurace obdržela každá dáma červenou růži. Barbara měla tím pádem již druhou.

Po večeři jsme šli do Royal Court. Bavil nás tam srandista a zpěvák David Pengelly. Doprovázel se na ukulele.

Dnes v noci prožijeme velkou raritu – jdeme spát v úterý 14. února a probudíme se ve čtvrtek 16. února. Přeplouváme INTERNATIONAL DATELINE a čas se posune o 24 hodin dopředu.

16.2.2012, na moři

Včera večer bylo úterý, dnes ráno je čtvrtek, byli jsme časově za Londýnem, dnes jsme o 13 hodin před Londýnem. Na lodi byl dobrý signál. Zavolali jsme domů, popřáli Andrewovi k narozeninám, pokecali chvílku s Josephem. Shání práci a prý byl v Londýně na pohovor. Čeká teď, zda ho přijali či ne.

Není dnes přednáška, mám tedy do oběda volno. Po snídaní v Lido šla Barbara malovat a já jsem lelkoval po lodi. Zašel jsem do knihovny a půjčil jsem si tam knížku o Japonsku. Je tam i glosář užitečných japonských slov a výrazů.

Ve 12.15 jsme šli na hodinu ča-ča-ča (2. část). Učili jsme se nové prvky. Na lodi je mnoho možností si večer zatančit, já jsem však tak unavený, že se mi vůbec nechce tančit. Holt stárnu.

Na druhou hodinu odpoledne jsme museli být na pěvecké zkoušce. Po tanečkách jsme šli pro jistotu na oběd do Lido. Navíc jsme byli domluveni sejít se s Mirkem, obsluhoval tam. Naložili jsme si oběd a za chvíli přišel Mirek. Objednal jsem si od něj pivo Heiniken. Byla to malá plechovka. Ale stála přes 6 dolarů. To jsou kriminální ceny. Ten večer s Hankou jsem objednával sklenku vína, malou whisky a malý džin. A hned jsem byl o 22 dolarů chudší. Ale co – peníze budou a my nebudem.

V pevěckém kroužku jsme po zahajovacím dechovém rozehřátí nacvičovali voničku několika melodií. Bylo to celkem 6 skladeb, poslední byla od ABBA. Musím napsat kroměřížským Madrigalistům, že jsem též aktivní zpěvák, zpíval jsem ve sboru QUEEN ELIZABETH SOUNDWAVES CHOIR.

Na filmovém kanále dávali ve 20.0 hodin zajímavý film. Barbara navrhnula, abychom šli na 7 hodin do Lida na večeři, shlédli v kabině ten film a potom šli na palubu 9 na tropický mejdan. Souhlasil jsem. Během filmu jsem včas často usínal. Film skončil a mně se již nechtělo nikam chodit.

V noci se opět posouvá čas o hodinu nazpět. Od Londýna budem 12 hodin vpředu.

17.2.2012, Denarau, Fiji

V noci jsme se opět časově posunuli dozadu a jsme teď 12 hodin před Londýnem. Měli jsme odkryté záclony a kolem 6. hodiny jsem otevřel oči a spatřil nádherné vycházení slunce. Vyběhnul jsem na balkon a udělal pár fotek.

Dnes musí naše loď kotvit ve větši vzdálenosti od pobřeží, na břeh se musíme dopravit člunama TENDER. Vylodění je organizováno stejným systemem jako předtím. Museli jsme jít po snídaní do Queens Room, tam jsme dostali číslo (naše bylo 9). Zasedli jsme, momentálně odbavovali číslo 5. Do půlhodinky přišla řada na nás a tak jsme šli dobývat ostrov Fiji. Pasová záležitost byla za nás vyřízena časně zrána bez naší přítomnosti. Pokaždé, když opouštíme loď (v podpalubí A) tak nám oskanerují naši ID kartu, po návratu se to znovu opakuje. Tímto způsobem se ví, zda jsou všichni cestující zpátky na loďi. Návrat musel být do 5. hodin večer. Kontrola při vstupu na loď je stejná jako na letišti a jiných příjezdových prostorech. Musíme dát veškeré batohy, tašky, mobil, atd. na běžící pás a potom si vše hned vyzvedneme.

Před odchodem na pevninu jsem zašel za Hankou si vyzvednout nějaké dolary. Vzal jsem si jen 30 amerických dolarů. Na Fiji mají vlastní měnu (dolary) a kurs je US 1 dolar = Fiji 1.74 dolarů. Neplánujeme nic kupovat, chceme mít však pár dolarů pro nouzový případ.

Údajně byl přístav DENARAU ještě před 40 lety neobydlený, byly tam jen samé bažiny. Dne je to docela moderní místo.

Připluli jsme na břeh. Hemžilo se to tam stánkama a nabídkama na různé výlety. Barbara chtěla fotit krajinu a květiny. Nabízeli tam výlet do vesničky VISEISEI, odkud se jelo do džunglové zahrady plné orchideí , GARDEN OF THE SLEEPING GIANT (zahrada spícího obra). Koupili jsme si ten výlet, stálo to 45 dolarů na osobu, v ceně již bylo vstupné do té zahrady (15 dolarů ). Museli jsme čekat, až zaplníme auto. Původně nás mělo být 6 cestujících, nakonec nás jelo pouze 5 (v menším autě, přesto velmi pohodlném a s větrákem). Jeli s náma naši kamoši Duncan a Lynn a Američanka Kathy ze San Franciska.

Během cesty nám řidič sdělil, že do té vesničky se platí navíc – 5 Fiji dolarů na osobu. Měli jsme jen amer. dolary, tak jsem to přepočítal na 6 amer. dolarů za oba. Obydlí v té vesničce bylo velmi primitivní. Vše bylo zachovalé z doby, kde se tam usadili první přistěhovalci (kolem LP 1000).

Po vesničce jsme zamířili do té džungle. Řidič nás za jízdy učil místní jazyk. Naučili jsme se výrazy jako:

BULA - ahoj

VINAKA – děkuji

SA KUDA – jak se máš

SANDONU – OK

Na konci prohlídky jsme u východu zasedli ke komplimentárnímu občerstvení. Ptal jsem se jak se řekne NA ZDRAVÍ. Prý BULA VINAKA. Zajímavé.

Na cestě do přístavu jsme se zastavili u indického chrámu SRI SIVA SUBRAHMANIYA SWAMI TEMPLE. Udělali jsme pár fotek a pokračovali dál. Před Denarau jsme zastavili v městečku NADI. Dali jsme si tam 20 minut na nákupy. Nakonec jsme to nasměrovali k lodi.

V přístavu jsme hledali nějakou vhodnou kavárnu kvůli internetu. Vypadalo to beznadějně, buď neměli zásuvku, anebo jsme museli něco koupit a obdržet kredit na krátkou chvilku. Šli jsme pomalu na loď až najednou Barbara spatřila bar s cedulí FREE WI-FI (zadarmo internet). A měli tam dokonce i zásuvky. K našemu pohodlí jsme mohli dokonce sedět venku. A tak jsme hezky zasedli, jeden z perzonálu nám ochotně pomohl vše zapojit. A nemuseli jsme nic kupovat. Po chvíli nás objevila ta Ameriřanka Kathy, přisedla si k nám a před 5. hodinou jsme společně vyrazili na TENDER a zpátky na loď.

Na lodi jsme zašli na svačinu do Lido a potom k bazenu. Pasažeři tam již postávali v hloučcích a čekali na rozlučkové vyplutí.

Barbara i já jsme si zaplavali, šli do jacuzzi, chvíli počtli, a nakonec jsme šli zpět do kajuty připravit se na večeři.

Nemuseli jsme se ohazovat,dnes večer byl ELEGANT CASUAL, mohl jsem být bez šlajfky. Obléknul jsem si můj světlý oblek, k tomu hnědou hawaiiskou košili a kolem krku jsem si dál mé náčelnické korále. U stolu jsme byli jenom já a Barbara, ostatní šli asi do Lida. Běhen večeře přišel za mnou Mirek na pokec.

Po večeři jsme šli do Royal Court za zábavou. Tančil tam ten lodní kroužek a v druhé půli programu tam zpíval anglický zpěvák Bruce Morrison.

Teď máme před sebou 2 dny na moři. Příští zakotvení bude na Novém Zélandě v AUCKLAND.

18.2.2012, na moři

Počasí je pořád nádherné.Přes den má být kolem 32 stuptňů. V noci mě Barbara drcla. Říkám co je, a ona na to, že jsem byl moc potichu. Chtěla si ověřit, zda jsem v pořádku. Když chrápu – drcne do mně. Když su potichu - drcne do mně. Kurňa, co mám tedy dělat abych měl klidnou noc?

Barbara udělala pěknou fotku v Denarau. Nechala si ji ve fotoobchodě za 5 dolarů vytisknout. Dnes malovala tu scenérii. Fotka i obraz půjdou do lodní soutěže. Já jsem před taneční hodinou brouzdal po lodi. Zašel jsem k přepážce na palubě 1 zjistit výletní program. Potom jsem šel do internetové kavárny si něco ověřit. Stavil jsem se též krátce u Hany v recepci (PURSER‘S DESK].

Ve 12.15 jsme šli do taneční hodiny. Opakovali jsme foxtrot. Na 2. hodinu jsme museli být v Yacht Club, kde jsme měli další pěvecký nácvik. Jsme rozdělení do skupin podle hlasů. Dnes jsme nacvičovali 3 nové skladby: Moon River, Edeilweiss (z filmu SOUND OF MUSIC) a All That Jazz (z filmu CABARET). Docela nám to šlo. Budeme mít ještě 2 zkoušky, a potom příjde vystoupení v Royal Court (27. února, den před přistáním v Sydney).

Odpoledne, před zpíváním, jsme šli na oběd do restaurace Britannia. U dveří stál Mirek a vedle něj pěkné blonďaté děvče. Rozuměla nám. Mirek mne představil Slovenku, jmenuje se Denise.

Po zpívání jsme šli lenošit k bazenu na palubu 9. Četli jsme si, hopli do vody, dali si jacuzzi, no všechno co se provádí u bazenu. Plovárna je hned vedle bufetu Lido. Občas jsem donesl Barbaře něco na pití, někdy pokradmu zhltnu nějako dobrotu. Lido je plné dobrot, každý si může vzít kolik chce. Je tam i mašina na zmrzlinu. Já si občas naložím pěknou várku do sklenice a zaliju to limonádou. Vidí-li to Barbara, tak vždy po mně hodí vražedný pohled. Připomíná mi pořád naší dietu. Já vím, myslí to dobře. Ale zakázané ovoce nejlépe chutná.

Na 7.30 večer jsme byli pozvání kapitánem na kokteil. Museli jsme se ohodit formálně. Tradičně byl kokteilový mejdan v Queens Room. Před tanečním sálem byli nalajnovaní hlavní lodní činitelé včetně kapitána. Podali jsme si ruce a potom chňapli co bylo nabídnuté číšníkama. Byly k dispozici různé pochoutky, některé s kaviárem. My jsme partija co se známe od stolu, zaparkovali blízko vchodu do sálu a neustále si poroučeli nové pití. Já jsem zkusil všechny vína. Objednával jsem v jazyce odkud číšník anebo číšnice pocházela.

V 8.30 jsme šli, docela rozjaření, na večeři. Předtím jsme dali, Barbara a já, krátkou řeč s kapitánem. Barbara ho požádala ať s tou lodí tolik nehoupá až ona bude příště malovat. Já jsem s kapitánem hovořil o hezké Hance v recepci.

Po večeři byla přehlídka klobouků.Byla to soutěž pro cestující. Ukazovali své výtvory v průvodu. Před průvodem jsme si s Barbarou zatančili, zkusili jsme ča-ča-ča a foxtrot. Pomalu se lepšíme.

Den v noci se čas posouvá, poprvé a naposledy,o hodinu DOPŘEDU. Budeme od Londýna 11 hodin vpředu.

19.2.2012, na moři

Probudili jsme se opět do krásného dne. Prošli ranní rutinou a v 10 hodin šla Barbara opět malovat. Zaměřila se na jednu fotku co pořídila na ostrově  Samoa. Nechala si ji vytisknout a několik dní ji pilovala. Dnes byla výstava s hodnocením. První cenu vyhrála – BARBARA! Všichni tvrdili, že její malba je jako fotografie. Dáme ji do albumu.

Ve 12.15 jsme pilovali pomalý valčík. Na obědě jsme seděli v Britannia s americkým a anglickým párem. Američani byli ze San Franciska a pluli pouze do Sydney, ti Angličani plují jako my, do Sydney, potom hopnou na novou loď a zpátky do Southamptonu. Údajně nás má být asi 90 co měníme loď a pokračujeme v plavbě kolem zeměkoule.

Dnes jsem začal konečně překládat můj deník do angličtiny. Barbara brblala, prý by ráda poslala do Anglie nějaké zprávy a můj záznam je jen v češtině. A tak jsem si odpoledně sednul a přeložil celou transantlatickou plavbu Southampton – New York. Barbara to večer poslala Josephovi a pár známým. Brzy na to přišlo několik několik reakcí. Slíbil jsem přeložit denně co nejvíc a dohnat ty české verze.

V pozdní odpoledne jsme šli do Lido na svačinu a seděli jsme s novozélanďanama z Aucklandy. Zítra se budou vyloďovat. Dali nám velmi dobré rady kam se jít podívat.

Večer, jako obvykle, jsme šli na večeři do Britannia. Byli jsme u stolu sami, jen já a Barbara. Někdy nám to i vyhovuje, naši číšníci vynaloží specielní úsilí, jsme jako VIP hosté.

Po veřeři jsme si trochu zatančili a potom šli do Royal Court na žonglera a srandistu Pete Matthews. Byl ohromný. Žongloval se sedmi míčky, některé kousky byly naprosto neuvěřitelné, navíc byl hrozně srandovní.

Zítra budeme opět na pevnině, přistaneme na Novém Zélandě v přístavu AUCKLAND.

20.2.2012, Auckland, Nový Zéland

Příjezd na Nový Zéland pro nás znamenal, že můžeme lacino volat kam budeme chtít. Barbara v Anglii zajistila specielní smlouvu, podle které můžeme v NZ a v Austrálii volat za jednotnou cenu 75 pencí za jeden hovor. My jsme toho hned první ráno bohatě využili. Já jsem volal bráchovi Jarovi, potom šéfovi Petru Clarkovi a též Martinovi do Prahy. Já jsem byl v Anglii Martinův tlumočník a později jsem se stal jeho jediný přítel v cizí zemi. Od návratu do Česka mi občas volá. Měl jsem na lodi zameškaný hovor od něj a tak jsem mu brnknul. Barbara volala naším klukům. S Andrewem měla velmi dlouhou konverzaci. Joseph, jako obvykle, byl v hospodě kde bylo hlučno. Zavolali jsme mu později z našeho výletu do města. Před snídaní jsme zavolali jedné doktorce. Studovala s Barbarou medicinu v Londýně. Bydleli jsme tehdy v záp. části Londýna v Actonu a ona k nám občas chodila. Dnes pracuje v Christchurch na Nové Zélandu a přiletí za námi do Wellingtonu.

Vyšli jsme na břeh bez jakékoliv imigrační procedury. Zašli jsme do informačního centra zjistit možnosti výletu. Nejlepší nabídka byla koupit si denní lístek na výletní autobus AUCKLAND EXPLORER BUS. Mohli jsme na určitých zastávkách vystoupit a nasoupit, něco jako jsou Hop On, Hop Off autobusy v Londýně. Vystoupili jsme na první zastávce BASTION POINT LOOKOUT, odkud byl nádherný pohled na přístav a město. Odtud Barbara opět zavolala Josephovi. Volali jsme mu již předtím ale on se zrovna vracel autem domů a řídil, takže nemohl s námi mluvit.

Počkali jsme si na další autobus. Autobusy jezdí na dvou linkách. Frekvence první linky je každou půl hodiny. Autobusy druhé linky zastavují pouze jednou za  hodinu.

Jeli jsme k muzeu AUCKLAND MUSEUM. Tam jsme později přestoupili na druhou linku. Předtím jsme si však prohlédli muzeum. Měli jsme denní lístek na autobus a proto jsme platili nižší tarif 5 NZ dolarů na osobu. Shlédli jsme mnoho různých exponátů z historie Nového Zélandu. V muzeu jsou vystaveny různé artifakty domorodců MAORI (zbraně, oděvy, loďky, chatrče, atp). Rugby je na NZ velmi populární sport. V muzeu měli specielní místnost zaměřenou na vše kolem rugby. Naučil jsem se v muzeu známý pokřik hráčů před utkánim. Jmenuje se to HAKA a hráči to řvou, vyplazují jazyk, no je to zkrátka velmi výhružné. Oni křičí AKE AKE, KIA KAHA!, což znamená Navždy silný a odvážný.

Po muzeu jsme počkali na autobus druhé linky a jeli na horu MOUNT EDEN, odkud byl opět nádherný panoramatický pohled na město a přístav. Ta hora byl původně kráter. Explodoval před staletími. Je tam dnes prohlubenina posetá trávou.

Z hory jsme šli zpátky na linku jedna. Počkali si na další autobus a zamířili zpět k přístavu. Jeli s námi známí z loďě. Vystoupili jsme společně v bohaté části města PARNELL VILLAGE a tam jsme se rozdělili. Barbara a já jsme šli do místní kavárny na občerstvení. Dali jsme si topinky a já jsem to zapil místním pivem STEINLARGER CLASSIC. Měli jsme v úmyslu jet později opět autobusem. Na mapě však přístav nevypadal příliš daleko. To nás přimělo jít poslední úsek cesty pěšky. Počasí bylo příjemné a slunečné, ne moc horko, ne moc zima, zkrátka ideální pro pěší tůru.

V přístavu jsme se podívali po vhodných kavárnách kde by byl internet. Měli jsme ještě několik hodin času před vyplutím. Navrhoval jsem zajít na loď pro laptop a vyřídit na pobřeží elektronickou poštu. Nic vhodného jsme nenašli a tak jsme to vzdali, podívali se trochu po obchodech a zamířili k lodi. Na cestě jsme šli kolem hospody LENIN. Navrhnul jsem malé zastaveníčko. Barbara neměla zájem. Povolila mi mezipřistání a šla na loď sama. V hospodě byly vystaveny všelijaké ruské exponáty včetně obrazu Lenina.

Poručil jsem si CRUSHED APPLE CIDER (něco jako burčák z vytlačených jablek). Přisednul jsem si k dvěma Australankám. Byli ze sousední lodě SUN PRINCESS. Srovnávali jsme naší platební zkušenost. Jedna z těch ženských byla učitelka angličtiny. Řekl jsem ji o moji fotbalové učitelské kariéře. Její syn prý fandí Arsenalu. Byla velmi překvapená, že se znám osobně s Tomášem Rosickým. Prý o naší konverzaci hned napíše synovi. Dal jsem ji mou fotbalovou vizitku ať se syn podívá na CFL stránky.

Příjemně pobaven a dobře občerstven jsem nakonec zamířil zpět na loď. Barbaru jsem našel na palubě 9. Přinesl jsem si plavky a knihu. Občas jsem hopl do vody či do jacuzzi , mezitím něco četl a v dobrém čase jsme sešli zpátky na palubu 4 do naší kajuty se připravit na večeři.

Večer byl ELEGANT CASUAL, to znamená bez vázanky, ale v obleku či v saku. Bez obleku či saka do restaurace nepustí.

U stolu jsme zpočátku seděli sami. Byl jsem připrave na klidnou a intimní konverzaci “tet-a-tet”, když najednou přijde nějaká ženská a sedne si k našemu stolu. Já jsem po ní hodil překvapený pohled. Řikala, že se nepohodla u předchozího stolu a byla přeložena k nám. Nemohl jsem to pochopit, my jsme dosud byli velmi dobrá a společenská partija a nebylo mi jasné, koho vlastně vystřídala. I naši číšníci čuměli vyděšeně. Nejhorší na tom bylo, že ta ženská byla otřesná. Byla to FRANCOUZKA-AMERIČANKA, mlela pořád svou nevymáchanou hubou, všechno kritizovala a sdělovala nám její nezajímavé rodinné strasti. Byla to moje nejdelší večeře na lodi, nemohl jsem se dočkat až pojíme a půjdeme do prdele. Před odchodem jsem zašel za Tatianou (matre d‘ – vrchní) zjistit o co jde a koho vystřídala. Tatiána říkala, že to bylo jenom na jeden večer, ale ta megera nám tvrdila, že to bude až do konce její plavby. Uvidíme, k čemu dojde zítra, my ji v žádném připadě nechceme mít u stolu.

Večer promítali v Royal Court film TE ORANGA AKE. Nakonec jsme si zatančili v Queens Room ča-ča-ča a šli na kutě.

21.2.2012, na moři

Dnes je SHROVE TUESDAY (masopustní úterý). V Anglii se tomu též říká PANCAKE DAY (palačinkový den). Podobně jako se v Česku jí na štědrý večer kapr, tak na Shrove Tuesday se v Anglii jí palačinky.

Počasí nám opět přálo, což zpravidla přináší dobrou náladu. Po snídaní šla Barbara malovat a já jsem šel do Royal Court si poslechnout Australana Warren Fahey. Bavil nás v programu “When the Man from Tumbabloodyrumba Met Sheila from WhyKickamoocow ”. Je to nesmyslný titul, program byl o vztazích mezi Australanama a Novozélanďanama. Bylo to velice zábavné, Warren si dělal srandu z Novozéladanů, kromě povídání občas zazpíval za doprovodu malé harmoniky. Všichni jsme se smáli jeho vtipům a narážkám, nikdo z obecenstva se necítil uražen i když mezi námi byla řada Novozélanďanů. Warren říkal, že Nový Zéland je pod vlivem Skotů, Austrálie je více anglická a irská. Původní obyvatelé Nového Zélandu byli Maurové, jejichž jazyk se v zemi dosud zachovává. Australští domorodci byli ABORIGINI, na pohled maličcí a škaredí.

Po přednášce jsem šel pozdravit umělkyni Barbaru a šel se připravit na tanečky.

Ve 12.15 jsme tradičně zahájili taneční lekci pro pokročilé – sambu. Je to velmi hopsavý tanec, k základním prvkům jsme dnes přidali BOTAFOGO (zajímavá otočka).

Jsme celý den na moři, ale program máme nabitý. Na oběd jsme šli do restaurace Britannia. Požádali jsme o stůl pro 2 , jídlo příjde rychleji ke stolu. Ve 2 hodiny jsme měli pěveckou zkoušku a nechtěli jsme být pozdě. I když jsme seděli sami, přesto jsme zavedli konverzaci s nedalekosedícím párem. Domníval jsem se, že to jsou Japonci a začal jsem na ně mluvit japonsky. Oni však byli Jižní Korejci, naštěstí ten manžel mluvil japonsky, takže mi rozuměl. Jeho manželka uměla trochu anglicky a tak jsme vzhledem k našim manželkám přešli na angličtinu. Řekli jsme těm Korejcům o masopustním úterý a jako dezert jsme si dali palačinky (s cukrem a citronem).

V pěvecké zkoušce jsme dokončili nácvik skladby ALL THAT JAZZ z muzikálu CABARET a poté jsme cvičili všechno co budeme zpívat 27. února na jevišti divadla Royal Court. Během zkoušky jsem si všechno nahrál na mobil. Teď si můžu celou voničku přehrávat v soukromí.

Hned po zkoušce jsme pospíchali na zadní část palubí, kde se dokončovaly přípravy palačinkového závodu PANCAKE RACE. Byl to rozřazovací závod mezi posádkama lodě, konkretně zaměstnanců restaurací, uklizečů, recepce, dále mezi technickým perzonálem, doktorama, kuchařama , atd. Celkově jich bylo asi 12 skupin. Hana závodila za recepci. Každá skupina byla oblečena v nějakém kostýmu či uniformě. Jedna skupina vypadala jak australští domorodci. Tato skupina se dostala až do finále a nakonec zvítězila.

Před veřečí jsme šli, formálně oháknutí, na koktejlový mejdan s kapitánem. Na mejdanu jsem mluvil hodně s Japonkou Yurri. Pracuje na lodi a poznali jsme se, když jednou večer uváděla návštěvníky do divadla. Na mejdanu jsem se opět naučil mnoho japonských výrazů. Mejdan trval hodinu a poté jsme šli na večeři do restaurace Britannia. Byli jsme zvědavi, jak to dopadne s tou Francouzkou. Jurek s manželkou již seděli u stolu a my ostatní jsme záhy zaplnili stůl. Během večeře jsme pokradmo pozorovali, jak ta Francouzka emigrovala od stolu ke stolu, celkem asi 4x.

Veřerní program byl senzační. Lodní taneční skupina měla vystoupení celý večer v pořadu LA DANZA. Myslím, že jsem vůbec neusnul.

Zítra budeme ve Wellingtonu, hlavním městě Nového Zélandu. Máme v přístavu domluveno setkání s doktorkou Joy, dobrou kamoškou Barbary z doby, kdy spolu studovali medicínu v Londýně.

22.2.2012, Wellington, Nový Zéland

Já se vždy probouzím dřív než Barbara. Kouknul jsem z okna, venku bylo zamračeně a pršelo. Byl to nezvyklý pohled, od New Yorku jsme dosud měli senzační počasí. Počkal jsem chvíli až se Barbara probudí a jakmile otevřela oči, tak jsem navrhnul zavolat její kamošce Joy a upřesnit naše setkání v přístavu. Vstávali jsme časněji než obvykle, museli jsme být zpátky na lodi do 3.30 odpoledne, neměli jsme proto moc času.

Rychle jsme posnídali v Lido, sebrali vše potřebné, vzali jsme si dokonce i kabáty a šli hledat Joy. U východu z lodě jsme si vzali jeden velký deštník. V přístavu to nebylo moc přehledné , nebyla tam žádná budova terminálu jako tomu bylo v jiných přístavech. Kráčeli jsme naslepo k východu ohraničeného pásma, když najednou jsem zahlédnul jak nám Joy kráčí vstříc. Bylo to velmi vřelé setkání, pršelo sice, přesto jsme se cítili bezvadně. Joy nás pozvala k sobě do nedalekého hotelu, kde byl internet. Tam jsme si na našem počítáči prohlédli fotky různých slezin doktorů co spolu studovali v Londýně. Kromě toho jsme vyřídili veškerou elektronickou poštu, dokonce zavolali Skypem našim klukům do Anglie. Naštěstí byli oba doma a Joy je mohla vidět na obrazovce jak vypadají.

Měli jsme trochu hlad. Joy navrhla procházku podél moře a u muzea jsme zakotvili do hospody/restaurace MAC‘S BREWBAR. Joy dala Barbaře v hotelu pěkný náramek, na oplátku jsme Joy pozvali na oběd. K jidlu jsme si objednali flašku bílého vína. Po obědě jsem si tajně koupil pivo MAC’S GOLD ALL malt lager. Upil jsem si a nechal ho zaparkovanýho na stole. Za chvíli šli kolem našeho stolu nějací blbci, já jsem se jim snažil trochu uhnout a drcl jsem do mého půllitráku. Obsah sklenice skončil v mém klíně. Od té chvíle jsem smrděl jak pivovar.

Po obědě jsme šli do nedalekého muzea. Dnes se připomíná první výročí zemětřesení v novozélandském městě CHRISTCHURCH odkud za nama Joy přiletěla. Je tam lékařkou na porodnici. Řikala, že v posledních dnech se tam země pořád trochu chvěje.

V muzeu bylo hodně exponátů z loňské katastrofy. Byly tam detailní informace o zemětřesení, proč k tomu dochází, v kterých zemích se většinou odehrávají, atd. Mohli jsme sami poznat jak to probíhá, měli tam v muzeu specielní boudu, která se pozvolna třásla až do divokého krescenda.

Z muzea jsme zajeli taxikem do hotelu pro můj počítač, rozloučili jsme se s Joy a pokračovali k lodi. Taxik nás stál 26 dolarů, já jsem měl u sebe jen 25 a taxikář to bez debat přijal. Na lodi jsem si dal úkol přeložit do angličtiny co nejvíce dní z mého diáře. Dosud jsem zvládl text po New York, dnes jsem to dotáhl až do 31. února. Zítra budu pokračovat.

U večeře jsme byli opět sami. Nemuseli jsme se moc oháknout, byl ELEGANT CASUAL večer a nepotřeboval jsem ani vázanku. Po večeři vystupovala v Royal Court skupina domorodců TE ORANGA AKE. Včera nám zazpívali v restauraci. Já jsem na ně pokřiknul AKE AKE KIA KAHA. Oni zareagovali a zazpívali mi ten sportovní pokřik HAKA. Dnes večer byli na pořadu v divadle. Zpívali a tančili v kostýmech. Na konci pořadu mne vyzvali na jeviště, odkud mám s něma zajímavou fotku.

Zítra nás čeká poslední zastávka na Novém Zélandě - DUNEDIN.

23.2.2012, Dunedin, Nový Zéland

Počasí nám na Novém Zélandě nějak nepřeje. Pořád prší a není moc teplo. K pevnině jsme připluli kolem 7.30 ráno. Na iteneráři máme DUNEDIN, ale přistáli jsme v PORT CHALMERS, v přístavu OTAGO HARBOUR. Imigrační kontrola byla velmi jednoduchá a venku na nás čekaly kyvadlové autobusy SHUTTLE BUS. Cesta do Dunedin trvala kolem 25 minut.

Přijeli jsme na náměstí MORAY PLACE, zastávka byla hned u sochy skotského básníka ROBERT BURNS . Po celém středu města byl zřetelně vidět skotský vliv. Připadal jsem si jak v Edinburgu, architektura podobná, všude skotské emblémy, velká budova BURNS HOUSE a podobně. Neměli jsme žádný konkrétní plán. Využili jsme příležitosti zajít do nedaleké obrazárny ART GALLERY, pár kroků od zastávky. Pršelo (jako ve Skotsku) a tak jsme šli pod střechu koukat na obrazy a jiné umělecké výtvory. Jedna místnost byla věnována anglickému spisovateli CHARLES DICKENS. Byly tam vystaveny všelijaké artifakty z jeho života. Pro každý jeho román tam bylo vystaveno několik maleb zobrazující scény z různých kapitol jeho knih. Nevěděl jsem, že děj románu BLEAK HOUSE se odehrává v St Albans, město nedaleko Welwynu.

Galerie měla pěknou kavárnu i s internetem. Zakotvili jsme tam, dali si 2 capuccino a zapojili počítač. Barbara přidala nové fotky do albumu a potom jsme zavolali klukům domů přes Skype. Oba byli doma a tak jsme si pokecali. Bohužel v kavárně bylo dost hlučno, museli jsme nakonec buď posílat text, anebo dokonce zavolat mobilem, aby nás vůbec slyšeli. Andrew má zkouškové období, říkal že studuje ve dne v noci. Poslal Barbaře ukázku své dizertačky, bylo to úžasně vypracované, ale moc technické, Barbara tomu rozuměla jen částečně. Bylo tam hodně lékařských detailů.

Poslední autobus na loď byl v 2.30 odpoledne. My jsme vyrazili na zastávku kolem 2. hodiny. Na lodi jsme hodili věci do kabiny a šli do Lido na svačinu. Sedli jsme si ke stolu k jednomu páru, byli to velmi zajímaví a příjemní manželé. Peter byl původně z angl. ostrova, ISLE OF WIGHT, jeho paní Maureen pocházela ze sev. Anglie. Dnes bydlí oba v australském městě Perth. Peter nemůže chodit a měl sebou vozíček. My jsme kecali o všem možném, ani jsme nepostřehli, že čas mohutně pokročil a možná nám uniklo několik akcí na lodi. My jsme toho však nelitovali, ti lidé byli opravdu velmi příjemní. Peter byl inženýr a přednášel na australských univerzitách, Maureen pracovala s postiženými dětmi. Dnes jsou pochopitelně důchodci.

Před večeří jsem pokračoval v překladu lodního deníku do angličtiny. Barbara malovala.

Večeře byla ELEGANT CASUAL, opět jsem nemusel mít vázanku. Ohodil jsem se do světlého obleku a dal černou košili, co mi kdysi koupil Joseph. On na mne vůbec hodně hledí a chce, abych se oblékal podle jeho vkusu. Před studiem pracoval v John Lewis v oděvním oddělení, osvojil si tam módní trendy a radil zákazníkům jak se obléci. Byli jsme dnes u stolu celá partija a všichni obdivovali můj módní vkus.

Po večeři šli kamoši na show, my jsme to raději nasměrovali do kabiny. V noci se bude čas posouvat opět o hodinu zpátky. Ráno budeme mít hodinu extra na spaní. Budeme o 12. hodin před Londýnem.

24.2.2012, na moři

Počasí je pořád nanic. Dnes a zítra budeme jen na moři. Ráno jsem šel do prádelny vyžehlit 3 kalhoty (jedny byly moje). Na snídaní jsme šli do restaurace Britannia a po snídaní, před 10. hodinou, jsme vyšli nahoru, kde na nás čekali australští imigrační oficíři. Přijeli k nám na loď aby vybavili všechny cestující, co budou končit plavbu v Sydney. Napřed jsme si museli vyzvednou pasy. Byly uloženy u lodního perzonálu a vydávala je Hana a její kolegyně. Připomněl jsem Haně rande v 8 večer v Lidu.

Oficíři byli velmi příjemní. Ukázali jsme jim co chceme vzít na pobřeží a vše bylo OK. Měl jsem obavy, že budu muset nechat na lodi ten můj náčelnickej náhrdelník. Dokonce můžeme vzít zavazadla na 2x. První den v Sydney přijdou inspektoři si prohlédnout všechny naše zavazadla. Něco vezmeme sebou již první den. Co zůstane na lodi bude zapečetěno a my si to vyzvedneme druhý den.

V 10 ráno jsme stihli přednášku v Royal Court o umění australských domorodců (ABORIGINAL ART). Barbaře se líbily některé výtvory a po přednášce zaběhla za lektorem a koupila 2 obrazy. Obdržela k tomu i osvědčení o pravosti. Říkala, že je to dobrá investice a naši kluci to zdědí, každý si nechá jeden výtvor. Během přednášky jsem občas klimbal. Barbara vždycky dala ruku pod mou bradu, zdvihla mi hlavu a držela ruku tak, abych nespal.

Zůstali jsme i na přednášku australského srandisty Warren Fahey. Já jsem ho již znal z předchozí přednášky. Dnes mluvil o jídle a zpíval pisničky (DIDDY) za doprovodu malé harmoniky.

Po přednášce jsme v sále zahlédli pacienty Barbary. Pozdravili jsme se a oni nás pozvali na zítřek k sobě do luxusního apartmá.

V Queens Room byla soutěžní výstava (CULINAIRE COMPETITION). Kuchaři soutěžili v několika kategoriích (pekaři, cukráři, vařiči jídel, atd.) Sál byl plný nadherných přípravků. Barbara udělala hodně fotek.

Ve fotografickém obchodě byla soutěžní výstava fotek. Barbara tam měla fotku těch velkých přírodních květináčů. Ona to i namalovala a vyhrála soutěž maleb. Bohužel ta fotka neuspěla.

Ve 3 hodiny jsme šli opět do Royal Court. Dávali tam představení PICCADILLY CIRCUS. Herci recitovali básničky a tančili. Ráno ten program oznámila Amanda v ranním TV programu a přivedla si hosta herečku Dorothy. Ona s nama chodí do tanečních. My jsme nevěděli, že je herečka.

Včera jsem měl poprvé problém zapnout kalhoty kolem pasu. Naštěstí mám hodně kalhot, většina z nich jsou naštěstí dosud ještě volnější. Přesto jsem na to reagoval s rozhodnutím omezit konzumaci jídel. Již včera u večeře jsem si dal jen jeden předkrm a hlavní jídlo (bez hranolků). Dnes odpoledne jsem šel po dlouhé době do tělocvičny. Barbara že půjde se mnou, nakonec jsem šel sám. Američanka Kathy nám u svačiny říkala, že půjde taky.

V tělocvičně jsem si bohatě zacvičil. Po cvičení jsem zahlédnul Kathy. Šel jsem ji pozdravit. Řikala, že jsem pašák ,neb jsem dodržel slovo a přišel jsem cvičit. Na odchodu přišla herečka Dorothy. Pozdravili jsme se. Zmínil jsem se o tom představení Piccadilly Line. Ptala se, zda se mi to líbilo. Pochopitelně jsem ji kladně odpověděl.

Zbytek odpoledne jsme odpočívali. Před 8. hodinou jsme vyběhli s Barbarou do Lido na sraz s Hankou. Společně jsme pojedli a potom jsme se přemístili do baru GARDEN LOUNGE. Objednal jsem tam nějaké pití a kecali jsme až téměř do půlnoci. Řekli jsme Hance, ať si nás přijde poslechnout 27. února v Royal Court, kde budeme zpívat v souboru QUEEN ELIZABETH SOUNDWAVES CHOIR.

Zítra budeme opět celý den na moři.

25.2.2012, na moři

Dnes jsme celý den na moři, přesto to máme dost našlapaný. Počasí nám přeje, vypadá to, že v Austrálii budou pekáče.

Dopoledne Barbara malovala a já jsem překládal deník. Ve 12.15 jsme šli opět pilovat tango. Vypadá to, že ča ča a tango budou naše silné tance.

Dnes jsme měli poslední pěveckou zkoušku. Jevištní manažer nám uvedl veškeré detaily ohledně našeho vystoupení na jevišti. Máme se obléci do křiklavého oděvu, asi kvůli tmavému pozadí. Budeme mít společnou fotografii. Nacvičovali jsme všechny melodie a ještě jsme se učili jednu písničku navíc. Byli s náma všichni profesionální zpěváci, kteří budou zpívat sóla.

Po zkoušce jsme pospíchali na záď lodě k bazenu, kde probíhala soutěž modelářů lodí. Náš kamoš Duncan byl jeden ze soutěžících. Ty lodě musely přeplout bazén aniž by se jich majitelé dotkli. Duncan měl jako pohon připravený několik nafukovacích balonů, ale byl tak silný vítr a ony mu uletěly. Soutěžilo se ve dvou kategoriích. První byla vyřazovacím způsobem, která loď nejrychleji přepluje bazén. Tam Duncan neuspěl, vyhráli to anglické školačky. Oni šplouchaly vodu za lodí a tím ten svůj koráb poháněly. Duncan vyhrál druhou kategorii – nejvkusnější loď. Jedna loď měla na zádi zabezpečující system – kondomy.

Na 17.30 jsme byli opět pozvaní k pacientům Barbary. Oni pozvali ještě jeden starší anglický pár. Znali se navzájem již 6 let. Poznali se na lodi kolem světa. Vůbec, většina pasažerů s kterými jsme mluvili měli za sebou již několik plaveb kolem zeměkoule. Mnoho z nich podnikají podobnou plavbu každý rok.

U večeře jsme byli skoro všichni, jenom Jurek a Terri chyběli. Odpoledne jsem pokecal s číšníkem Mirkem. Zmínil se o zajímavé videoscéně IVÁNKU, KAMARÁDE, MUŽEŠ MLUVIT? Dal jsem mu pamětní tužku ať mi to nahraje. Přinesl mi to večer ke stolu.

V noci se posouvá čas o hodinu zpět, budeme 11 hodin před Londýnem. Zítra přistaneme v Melbourne.

26.2.2012, Melbourne, Austrálie

Dnes jsme vstávali o hodinu později. Sluníčko venku krásně svítilo. Probudil jsem se před 7. hodinou ráno, do Melbourne jsme připluli kolem 8.30 do doku STATION PIER. Na snídaní se mi nechtělo do Lido a tak jsem šli do restaurace Britannia.

Na pobřeží jsme vyběhli kolem 10. hodiny. Nemuseli jsme procházet imigrační inspekcí, jenom nás očichával pes. Když přišel ke mně, tak jsem si usral, aby měl co čichat. Až se budeme oficielně vyloďovat v Sydney, tak budou mnohem přísnější. Musíme dát řadu věcí do celního prohlášení. Pokud objeví něco zakázaného, tak to zabaví a dají velkou pokutu. Všude na stěnách byly nápisy WE FIND WE FINE (co najdeme bude za to pokuta).

V terminálu jsme si koupili denní lístek na autobusy a tramvaje. Stálo to dohromady 7 austr. dolarů. Autobusová zastávka byla hned u východu z terminálu. Postavili jsme se do fronty a přidal se k nám kamoš Ian (známe se z pěveckého kroužku) s manželkou Annette. Řekli jsme jim, že jedeme na exkurzi do filmového studia, kde se natáčí australský seriál NEIGHBOURS. Barbara to sleduje doma v Anglii od roku 1985, kdy tam hrála naše známá česká herečka Dáša Bláhová. Ian s manželkou chtěli jít s námi, my jsme však tu exkurzi objednali privátně již v Anglii a nebyli jsme si jistí, zda bude ještě volné místo. Ve 12 hodin jsme museli být na určitém místě. Měli jsme dost času, tak jsme se tam zajeli jen ohlásit. Ta kancelář je jediná na světě, odkud se organizují tůry do filmových atelierů, kde se natáčí populární TV seriál. Bohužel již neměli volné místo. Rozloučili jsme se a šli jsme odděleně na toulku po Melbournu. Byli jsme blízko řeky YARRA, přešli jsme most, obdivovali okolí , prošli se kam se dalo a nakonec jsme to nasměrovali zpět do kanceláře.

V malém autobuse nás jelo do studia celkem 24 turistů. Řidič nám cestou promítal epizody z toho seriálu. Napřed jsme jeli přímo do studia, prohlédli si různá místa, kde se natáčí externí scény. Poté jsme zajeli do RAMSEY STREET, filmového bydliště sousedů v tom seriálu (název seriálu je SOUSEDÉ). Je to normální ulice, ve skutečnosti se jmenuje PIN OAK COURT. Producenti to vždy přejmenují když filmují. Musí též mít povolení od skutečných majitelů těch baráků v ulici. Studio si najmulo pouze jeden barák, vlastní to nějací Angličani, kteří tam nebývají často. Před barákama rostou citronové stromy. Prý ty citrony se prodávají specielně pro nějakou charitu. Výtěžek jde na pomoc postiženým dětem.

Na loď jsme se vrátili kolem 3.30 odpoledne. Mohli jsme být na pobřeží ještě 2 hodiny, bylo však moc horko (32 C). Dali jsme přednost posezení na horní palubě lodě. Já jsem si tam mohl navíc zaplavat.

U večeře jsme se sešli opět všichni. Byla to možná naše poslední večeře v restauraci Britannia. Zítra máme v plánu jít všichni do luxusní restaurace THE VERANDAH. Tam to nebude úplně zadarmo, budeme muset něco připlácet.

Po večeři jsme šli na estrádu komika jménem David Copperfield. Byl senzační a moc vtipný. Taky výborně zpíval.

Zítra budeme celý den na moři a pozítři končí naše plavba na lodi QUEEN ELIZABETH. Vylodíme se v Sydney a potom poplujeme zpátky domů do Southamptonu jinou lodí, QUEEN MARY II.

27.2.2012, na moři

Poslední plavební den na lodi Queen Elizabeth. Píši si každý večer program na příští den a dnes to bude opravdu bohaté.

Na snídaní jsme šli do restaurace a z tama do Royal Court na přednášku australana Warren Fahey. Tentokrát, kromě vtipkování a zpívaní ,hovořil o převozu anglických kriminálníků do Austrálie. Byli vylodění v BOTANY BAY, Sydney. My budeme bydlet blízko tohoto památného místa.

Ve 12.15 jsme měli poslední taneční hodinu. Před hodinou jsem požádal Sergeie, zda by nám mohl zatančit všechny tance, které jsme se učili. Chtěli jsme si to nahrát. Dnes bylo na pořadu tango a on všem oznámil, že dnešní hodinu zkrátí a zatančí na mé přání ukázky všech probíraných tanců. Já jsem mu potom oznamoval pořadí co má tančit. Kromě tanga předvedl ča ča, valčík, džive, sambu, rumbu, foxtrot a quickstep.

Po tanečkách před obědem jsme se šli připravit na koncert. Jevištní manažer nás požádal, abychom si oblékli něco křiklavého. Vzal jsem na sebe květovanou modrobílou košili, co jsem si koupil na ostrově FIJI. Ve 2 hodiny jsme měli závěrečnou zkoušku přímo na jevišti. Sál je rozprostřený na 3 palubách (1,2,3). Abychom se moc nehonili, tak jsme šli pro jistotu na oběd do restaurace Britannia (na palubě 2 a 3). Přišel za nama Mirek a dal mi na památku specielního motýla CUNARD, co nosí číšníci na lodi. Slíbil mi nahrát nějaký český materiál a tak jsem mu předal mou tužkovou paměť. Později jsem si ji od něj vyzvednul.

Než jsme šli na zkoušku tak Barbara zanesla její 2 malby na výstavu (později je nemohla nikde najít). Zkouška byla ve 2 a představení v 3.15 odpoledne. Sál se zaplnil do posledního místečka. Náš chórista Tommi byl senzační a naočkoval nás velkým elánem a sebedůvěrou. První melodie byla z Les Miserables (Bídníci) a on přišel na jeviště jako opilec. Je i herec, takže vypadal skutečně na mol. Zpívali jsme celkem 7 melodií a sklidili jsme velký úspěch. Na závěrečnou píseň přišli profesionální zpěváci zazpívat sóla a my jsme je doprovázeli refrénama. Koncert byl natáčen a já mám video. Po koncertě nám udělali ve foyeru společnou fotografii. Tommi navrhnul sejít se pohromadě v COMMODORE klubu na palubě 9, kde jsme úspěch bohatě zapili. Já dnes moc nepiju pivo, ale chtělo to zapít a tak jsem si dal černé irské pivo GUINNESS. Seděli jsme po skupinkách a k nám si přisedla zpěvačka Emilie. Je to Angličanka a učí se rusky. Kdykoliv jsme se sešli tak jsem zkoušel její ruštinu. Tommi dal každému osvědčení za aktivní účast na tom koncertu. Máme tam podepsané ty profiky. Emilie se mi podepsala s ruským textem JA LJUBLJU TJEBJA.

Po oslavách jsme musel vyřídit různé záležitosti jako vrátit knihu do knihovny, vyzvednou fotografie a koupit alkohol (zakoupil jsem litr vodky a litr limoncelo). To bude pro naše známé v Sydney. No a to hlavní – museli jsme začít balit. Zavazadla měla být do půlnoci připravena před kabinama k přepravě do imigračního prostoru.

V 7 hodin večer jsme šli s partijou do luxusní restaurace THE VERANDAH. Tam jsme, bohužel, museli doplácet. Ale stálo to za to. Objednali jsme si tzv. DEGUSTATION (koštovačku) a měli jsme celkem 7 chodů. Večeře byla pro nás rozlučka s kamošama od stolu 351, pouze Jurek a Terri nepřišli, což byla velká škoda. Během večeře Barbara několikrát odskočila do recepce kvůli těm malbám. Věděla jméno komu ty výtvory předala, nikdo však tu ženskou neznal. Nakonec se však ty obrázky, chvála bohu, našly.

Spát jsme šli až někdy po půlnoci. Všechno jsme sbalili, měli jsme toho pochopitelně mnohem více než co jsme měli na začátku plavby. Ale zvládli jsme to OK. Zítra nám končí polovina plavby. V Sydney zůstaneme u známých až do 8. března. Ze Sydney budeme pokračovat cestu kolem světa na lodi QUEEN MARY II.

28.2.2012, Sydney, Austrálie

Dnešním dnem končí polovina naší plavby. Tak dlouho jsme snili o přistání v Sydney a teď jsme konečně tady.

Od časného rána bylo velku nádherně. V 5.30 ráno naše loď vyzvednula pilota. Každý přístav má připraveného experta, který naviguje loď do místního doku. Vyžaduje to dokonalou znalost místních podmínek.

V 6 hodin ranní jsme vplouvali do přístavu a zakotvili blízko Opery a mostu HARBOUR BRIDGE. Bylo to mezi půl sedmé a 7 hodin ráno.

Vstávali jsme v 7 hodin. Tradičně jsem zavolal bratrovi Jarovi do Česka. Zavazadla zmizely z chodby, měli jsme u sebe jen ty nejnutnější potřeby. S hrůzou jsem zjistil, že jsem zabalil všechny košile, měl jsem na sebe jenom sako a kalhoty. Na snídaní do restaurace Britannia jsem šel polonahý. U vchodu jsem sepjal ruce aby nebylo vidět, že nemám košili a požádal jsem o stůl pro dva. Jakmile přinesli snídaní, tak mi to bylo již jedno. Po snídaní se u nás stavila restaurační šéfka Tatjána. Pozdravil jsem ji na odchodu rusky a obnažil se. Zasmála se a pohrozila mi. Srdečně jsme se rozloučili a já ji poděkoval za veškerou péči.

Oficielní disembarkace (vylodění) bude až zítra, my jsme však chtěli opustit loď již dnes. Nebylo nás moc. Měli jsme shromáždění na palubě 3 v karetní herně. Až přišel čas tak nás zavolali a šli jsme k východu. Tam jsme museli vrátit naše ID karty a potom projít imigrační inspekcí. Doufal jsem, že nám nic nezabaví. Všechno bylo OK až na můj náčelnický náhrdelník. Je vyroben z velkých semen a to nebylo povoleno vzít na břeh. Dvě baby to chtěly zabavit, já jsem však navrhnul, že to nechám na lodi a jeden známý mi to přiveze do Anglie. Barbara napsala na papírek jméno a vzkaz pro našeho známého a dala to našemu nosičovi ať to dá na lodní recepci. Já jsem byl vůl. Kdybych řekl, že jedeme přímo na letiště a zpátku domů, tak jsem si to mohl nechat.

Vyšli jsme se zavazadlama do terminálu a zatelefonovali pár známým jako kamošovi Pepčovi a Carol, jejíž manžel Richard měl pro nás přijet autem. Čekali jsme nějakou dobu. V jednom momentě ho Barbara zahlédla, ale on se opět vzdálil. Hledal místo na parkování, před terminálem mohl jenom zastavit a vyzvednout nás. To on bohužel nevěděl.

Sledoval jsem vystupovat cestující na břeh a zdravil jsem se s mnoha známýma, co jsme se poznali na lodi. Přišli za mnou i zpěváci Emilie a Stuart. Dlouho jsme spolu kecali. Šel kolem nás i Jurek. Měl narozeniny a tak jsme mu s profikama zazpívalli v krásné harmonii (díky Emilii). Jurek byl docela dojatý. Mezitím se přišel ohlásit Richard. Poslali jsme ho zpět pro auto.

Během čekání jsem se potřeboval vyvenčit. Vyběhl jsem přes ulici do záchodků a mameluk u vchodu do terminálu mne nechtěl pustit zpátky, prý kde mám ID kartu. Řekl jsem mu v prdeli, oni si na lodi mou kartu nechali, i když oficielní vylodění bylo až zítra. Řekl jsem mu, že zpátky do terminálu nemusím, ale ať mi hňup donese všechny naše zavazadla k autu. Těch kufrů bylo požehnaně. Když jsme se hádali, tak jsem rozmáchnul ruce a bouchl indiánku vedle mne do břicha. Byla to ta, co mi konfiskovala ten náhrdelník. Škaredě se na mně podívala. Já jsem jí řekl ať si dává bacha, neb já jsem náčelník kmene ostrova US SAMOA. Ona to vzala s žertem a řekla, že ona je Indiánka (YOU CHIEF , ME INDIAN). Když jsem šel znovu hodit moč, tak jsem to pro jistotu ohlásil jinému muklovi. On to byl náhodou Polák, tak jsem na něj mluvil Polsky.

Kolem 11. hodiny přistavil Richard auto a mohli jsme společně vyjet do Little Bay kde Carol a Richard bydlí. Carol byla ještě v práci. Sedli jsme na zahradu a my chlapi pili pivo VB (vypili jsme jich docela pár). Značka byla VB, řekl jsem Richardovi co to v česku znamená.

Carol přišla kolem 4.hodiny. Richard s Barbarou připravili na večeři jehně. K tomu jsme pili šampaňské. Po večeři ženské kecali a my pánové, společensky unavení, jsme šli do postele nabít tělesnou baterii.

29.2.2012, Sydney, Austrálie

Po dlouhé době probuzení na pevnině. V noci bylo velmi horko. Barbara se moc nevyspala, já jsem naopak spal jak dudek. Probouzím se časně ráno a abych Barbaru moc nerušil převalováním se v posteli, tak jdu do jiného pokoje psát deník. Momentálně doháním několik dnů, ale jde mi to docela rychle. Dnes již sluníčko tolik nesvítí, poprchává, ale pořád je teplo.

První ráno jsem si dal za úkol provést hodně administrativních úkonů na počítači. Vyčistil jsem emailový server od nežádoucích vzkazů, napojil se na pár užitečných internetových stránek a zavolal jsem domů přes Skype. Číšník Mirek mi dal na lodi nějaká česká videa a software jak to přehrát. Vše funguje bezvadně. Napsal jsem kamošovi Pepčovi z Kroměříže. Bydlí v Sydney a domluvili jsme si sraz.

Carol šla do práce, Richard nepracuje a tak je pořád s námi. Barbara v mládí pracovala v Sydney (bylo ji 19 let) a chtěla navštívit místa, které znala z mládí. Richard nás všude vozil. Zajeli jsme do jejího byvalého pracovního místa (PRINCE HENRY HOSPITAL). Dnes již neexistuje, ale ty budovy jsou tam pořád. To místo je hned u moře a nemocniční perzonál měl tenkrát soukromou pláž. Já jsem tu bydlel měsíc v roce 1984. Barbara tu byla na stáži v posledním ročníku mediciny. Přijela tu na 2 měsíce a já jsem za ní přijel v tom druhém měsíci.

Richard nás potom vzal na nákupy do velkoobchodu WESTFIELD a Barbara se tam nechala ostříhat, zatím co já a Richard jsme brouzdali po obchodech. Až jsme se opět sešli, tak jsme si dali pozdní snídaní. Chtěl jsem si koupit sandále. Richard navrhnul výborný obchod RIVERS a tak jsme tam zajeli. Koupit jsem si tam senzační indické sandále z měkké kůže. Je mi v nich jak v papučích. Opravdu velmi pohodlné.

Než jsme dorazili zpět domů, tak jsme trochu pojezdili po předměstí Sydney a skočili na oběd do přímořské kavárny Paris v BOTANY BAY. Tato část Sydney je věhlasná tím, že zde byli vyloděni britští kriminálníci co dostali doživotí. Z restaurace byl krásný pohled na záliv.

Odpoledne jsme se vrátili domů a čekali na Carol až příjde z práce. Zbytek dne jsme prožili doma, kecali, pracovali na počítači anebo čuměli na televizi. Dnes je středa a budeme tu až do příští středy. Máme se v ten den nalodit někdy od 2. do 5. hodin. Odplouváme až ve čtvrtek, ale možná již zůstaneme přes noc na lodi. Poplujeme lodí QUEEN MARY II, která je údajně mnohem větší než QUEEN ELIZABETH.

01.3.2012, Sydney, Austrálie

A přišel březen. Jak ten čas utíká. Venku prší a prší. Dnes máme v plánu 2 setkání – s bývalou kolegyní Barbara JOAN. Dnes je jí 89 let a přijede za námi vlakem do Sydney. Sraz bude na předměstí MAROUBRA v restauraci blízko baráčku kde Barbara bydlela. Večer jdeme do golfového klubu na večeři s jinou kolegyní Barbary. Je to Angličanka Brenda. Přijede se svým australským manželem Garrym.

Já jsem dnes vstával již v 6 hodin ráno. Bylo ještě tma a já jsem musel hledat po tmě vypínače. Sednul jsem k počítači a pokračoval v různých administrativních transakcích. Zavolal jsem klukům domů. Webové kamery na obou stranách pracovaly dobře, takže jsme se mohli vidět. Později přišla Barbara a vedla velmi dlouhou řeč s Andrewem. Joseph čuměl na fotbal a o poločase šel na rande.

Po jednoduché snídaní (dal jsem si jen vločky) nás Richard zavezl do předměstí MAROUBRA. Slíbil nás opět vyzvednout až skončíme oběd s Joan. Barbara mi chtěla ukázat kde bydlela, odkud jezdila do práce, atd. Udělali jsme pár fotek a pomalu kráčeli do restaurace TRADEWINDS. Sraz jsme měli po 12. hodině odpoledne.

Joan již na nás čekala. Přišla jen 5 minut před námi. Joan se o nás velmi dobře starala, když jsme tu byli v roce 1984. Vozila nás všude autem, zvala nás k sobě, organizovala sleziny, atd. Bylo to pro nás velmi příjemné setkání po 28 letech. Dali jsme si dobrý oběd. Měl jsem sebou laptop. Po obědě jsme si prohlédli fotky z doby, kdy byla Barbara v Sydney.

Po obědě pro nás přijel Richard a zavezli jsme Joan na nádraží do centra Sydney. Na cestě zpátky jsme míjeli zajímavá místa jako HOTEL CAULIFLOWER (tzv. Cauli – česky KVÉTÁK), jeden z nejznámějších hotelů v Austrálii, kde měli na půltě bečky piva místo normálního čepování. Dále jsme se museli zasmát garáži nosící jméno RENT-A-WRECK (půjčte si od nás vrak).

Na 7 hodin jsme byli domluveni být v golfovém klubu RANDWICK GOLF CLUB, v restauraci BAY WINDOW (okno do zálivu). Dal jsem si pivo TOOHEY, bylo dost silné, takže víc jsem si jich nedal. Brenda s Garrym přišli dost pozdě, my jsme měli hlad, ale museli jsme počkat na ně. Vzal jsem sebou opět laptop a po večeři Barbara ukazovala opět historické fotky.

Já jsem z klubu zavolal opět Pepčovi a upřesnili jsme si náš sraz. Venku lilo jako z konve, rychle jsme se přemístili do auta a jeli domů. My chlapi jsme nechali ženské kecat a šli jsme spát. Bylo docela brzy, něco kolem 10. večer.

02.3.2012, Sydney, Austrálie

Je pátek, náš třetí den v Sydney (nepočítám přistání). Carol nejde do práce, budeme prožívat společně celý den. Venku pořád prší. Měli jsme v plánu jet do centra, místo toho pojedeme na výlet k pláži ven ze Sydney.

Vstal jsem dlouho před Barbarou. Ne však moc brzy, bylo to kolem 7.30 ráno. A jako obvykle jsem šel hned na počítač vyřídit poštu a psát deník. V obýváku byla puštěna televize a u ní spal v křesle Richard. Dámy vstávali později. Carol musela napřed zajít do nemocnice. My jsme mezitím posnídali. Barbara i já jsme si dali opět jenom vločky s meruňkama.

Po 10. hodině jsme vyjeli autem na výlet směr PALM BEACH. Jeli jsme přes centrum Sydney, přístavním tunelem HARBOUR TUNNEL , poté jsme najeli na most THE SPIT a projížděli bohatou částí Sydney MANLY, odkud je přehledný pohled na Sydney. Během cesty nám pořád pěkně lilo.

Naše konečná štace byla pláž Palm Beach. Barbara ji zná z australského TV seriálu HOME AND AWAY. Dávají to v Anglii kolem oběda hned po jiném australském seriálu NEIGHBOURS. O tom jsem se již zmínil v souvislosti s návštěvou Melbourne.

V Palm Beach bylo krásné písečné pobřeží. Barbara a já jsme vyběhli z auta aby Barbara mohla udělat nějaké snímky. V moři bylo několik surfařů, dnes budou navěky zaregistrováni v našem albumu.

Z pláže jsme ještě zakroužili po okolí, zastavili jsme v BARRENJOYE HEAD a AQUATIC RESERVE a jeli jsme na oběd do soukromého klubu RETURN SERVICEMEN’S CLUB (klub pro navrátilce z vojenské služby). Údajně podobné kluby jsou po celé Austrálii. Jeli jsme přes AVALON BEACHES, potom NARABEEN směrem zpět na Sydney.

Klub byl v předměstí COLLAROY. Museli jsme se tam identifikovat. Děvče v recepci chtělo vidět naše pasy. My jsme je však nechali doma. Měl jsem u sebe jen herecké karty. Dívka byla patřičně překvapena, ptala se kde jsem všude hrál. Taky se ptala, zda mne má v klubu ohlásit. Museli jsme se podepsat, já jsem ji řekl žertem, že autogramy dávám jen zřídka šíleným davům, v jejím připádě udělám vyjímku.

Náš stůl byl u obrovského okna s vyhlídkou na moře. Všimnul jsem si na pláži červenožluté vlajky. To je prý označení bezpečného místa pro plavání. Každé ráno je provedena kontrola, zda je pláž bezpečná před žralokama.

Na oběd jsme si dali velmi dobré hovězí hamburgery, my chlapi jsme to zapili pivem. Napřed jsem si dal půllitr OLD TOOHEY a potom další půllitr piva KOSCIUSZKO. Vyslovuje se to KOZIOSKAR. Pivo je v Austrálii drahé, jedno stojí 7 AU dolarů (skoro 5 liber).

Příjemně najezení jsme jeli zpět domů přes předměstí DEE WHY, potom přes The Spit most až nakonec do předměstí (suburb) MAROUBRA.

Doma jsem šel opět na počítač. Kolem 7. hodiny přišel syn Craig s vnoučatama Clayton a Lucas. Dělali jsme na zahradě BARBEQUE (grilované maso). Po večeři jsme hráli ping pong, já jsem mezitím zavolal domů přes Skype. Mluvil jsem s kamošem Zdenkem Kratochvílem a hodně dlouho jsem debatoval s bratrem Tomášem a Vlastou. Kamery fungovaly, takže jsme se navzájem viděli. Přišli je pozdravit i naši známi, pochopitelně i Barbara. Ta jim ukázala co všechno namalovala na lodi.

My chlapi jsme šli nakonec spát docela brzy (kolem 10.30), Barbara a Carol zůstali u počítače. Barbara naložila pro Carol výborný software PICASSA na zpracování fotek. Prý šly spát až v 1.30 v noci. Kromě softwaru naložily z kamery Carol asi 500 fotek a spolu je upravovaly.

Zítra jedeme opět na výlet někde do WOLLONGONG. Nazpátek nás vyhodí u kamoša Pepči Stejskala. Bydlí v předměstí ANNANDALE.

03.3.2012, Sydney, Austrálie

Dnes je sobota. Můj kroměřížský kamoš Pepča má narozeniny a my to půjdeme později k němu oslavit. Počasí je pod mrakem (na draka). Ve městě bude velká akce MARDI GRASS. Jednou ročně se tu sejdou teplouši z celého světa. Mají průvod s alegorickýma vozama, tančí, šahají po sobě, atd.

My jsme měli v plánu jet opět ven ze Sydney. Richard, Carol, Barbara a já jsme vyjeli autem kolem 11.20 ráno. Předtím jsem opět vyřizoval elektronickou poštu a mluvil na Skypu s Andrewem. Joseph nebyl doma. Během jízdy se Richardovi udělalo nevolno. Byli jsme již přes most SPIT BRIDGE. Barbara mu změřila tep, měl ho jak rychlík. Rozhodla, abychom zrušili původní plán a jeli zpět domů. Tak se taky stalo. Richard doma odpočíval a my jsme hráli na počítači hru BOOKWORM. Je to moc adiktivní hra, něco podobného jako SCRABBLE. Na obrazovce se objevují písmena a hráč z nich musí sestavit slova. Písmena jsou různé barvy, písmena se pomalu posunují dolů. Červené písmeno nesmí spadnout až do spodu a ven. Pokus se tak stane, tak hra končí. Zelená a žlutá písmena znásobují skóre.Carol měla dosud record kolem 300 000 bodů. My s třema mozkama jsme to převršili na 670720 bodů. Za každé slovo se regál zaplní o pár knih. Když se zaplní regal, získá hráč nový titul a jde na vyšší úroveň. Já jsem to začal zaznamenávat od úrovně 19:

Level 19: Publisher Emeritus

Level 20: Glossographer

Level 21:Wordstalker

Level 22: Wordmaster

Level 23: Vocabulist

Level 24: Thesauric

Level 25: Lexographer Rex

U Pepči jsme byli ohlášení na 4. hodinu. Hru jsme skončili v ideálním čase 3.30. Richard a Carol nás zavezli do Annandale, domů jsme jeli taxikem kolem 10.30. Platili jsme 70 dolarů.

U Pepči to bylo bezvadné. Jeho partnerka Renee navařila, pili jsme všelijaká vína a pochopitelně jsme vzpomínali na mladá léta. Já jsem seděl s Pepčou ve škole od 1. až do 11. třídy. On má výbornou paměť a připomenul nám mnoho zážitků z našich mladých let. Recitovali jsme spolu rusky Puškina. On si to pamatoval lépe než já. Také jsme vzpomínali na Bolka Polívku. Pepča jezdil s divadlem a s Bolkem si byli velmi podobní. Během večera přišli jeho kluci Tom a John. Jsou to urostlí pašáci, oba mluví dobře česky. Tom pracoval 6 let v Brně (u Motorola) a má úžasný přehled o fotbale v Anglii a ve světě. Vyprávěl jsem mu o mých fotbalových zkušenostech. Velmi ho to zajímalo.

Kluci nám nakonec zavolali taxika. Domů jsme přijeli kolem 11 večer. Richard s Carol již spali. Zítra podnikneme výlet, který byl plánován na dnešní den.

04.3.2012, Sydney, Austrálie

Sluníčko sice svítí, ale nevypadá to slibně. Dnes je na programu autojízda směrem na WOLLONGONG.

Vyjeli jsme kolem 9.30 ráno. Jeli jsme opět přes centrum Sydney, přes Spit most a zastavili jsme se u AUDLEY WEIR. Barbara tam udělala pár fotek a pokračovali jsme přes GRAND PACIFIC DRIVE a měli další zastávky na kopci BALD HILL, odkud byl široký rozhled na moře a okolí. Poté jsme zajeli na most SEA CLIFF BRIDGE. Všimnul jsem si mnoha zámků upevněných na příčkách mostu. To si tam návštěvníci nechávali se svýma jménama na památku. Na mostě zastavili 2 autobusy rozjařených studentů 1. ročníku univerzity ve Wollongong. Byli na vzájemně se poznávajícím výletě.

Na oběd jsme se zastavili v nedaleké vesničce. Zanedlouho po nás přijeli i ti studenti. Mnozí z nich již měli dost popito. Byli však velmi zdvořilí a příjemní. V restauraci jsem okusil další australské pivo BOAG‘S DRAUGHT.

Po obědě jsme jeli směrem na Picton k vodopádům FITZROY FALLS. Připomělo mi to Niagarské vodopády. Pořád pršelo a stezky kolem vodopádu byly velmi kluzké. Měli jsme v plánu zajet ještě na specielní stezku mezi korunama stromů, to jsme však kvůli počasí vynechali. Nezbývalo nám nic jiného než jet zpátky domů. Ujeli jsme celkově přes 300 kilometrů. Zítra pojedeme, já a Barbara, sami do Sydney.

Doma jsme si dali lehkou večeři a pozvolna se připravovali na kutě. Já jsem však zůstal v obyváku. V nočních hodinách dávali v TV anglickou ligu. V 1.hodinu byl přímý přenos z Craven Cottage (FC Fulham). Domácí hráli proti Wolvehamptonu a vyhráli 5:0. Občas jsem trochu usínal a snažil se být čerstvý na Spurs. Ve 3 hodiny ráno byl další přenos Tottenham Hotspur – Manchester United. Kohouti bohužel nebyli kvůli zraněním v nejsilnější sestavě. Prohráli 3 : 1. Barbara se během utkání probudila a přišla za mnou. Po chvilce se však opět odebrala do postele. Já jsem čuměl na fotbal až skoro do 5. hodin ráno.

05.3.2012, Sydney, Austrálie

Konečně je opět krásné počasí. Pochopitelně jsme ráno vstávali poněkud později, někdy kolem 8.30 ráno. V plánu byla cesta autobusem do Sydney a z tama nějaký výlet. Richard nám nechal na stole jízdenky pro penzisty (dva a půl AU dolaru na osobu). Ty jsme mohli používat na jakýkoliv transport v Sydney včetně lodní přepravy (FERRY).

Z domu jsme vyšli kolem 10.30 ráno a hned nám přijel autobus (číslo 394). Zajeli jsme do přístavu CIRCULAR QUAY. Cesta trvala kolem 40 minut. Odtud jsme se přepravili lodí do předměstí MANLY. Jsou tam rozáhlé pláže. Nedávno tam bylo mistrovství světa prknařů (SURFING). Pobrouzdali jsme se po pláži, udělali nějaké fotky a zašli do nedaleké restaurace BRISA (Taste of Manly) na oběd. Dal jsem si specielní rybí polévku CHOWDER. Byla tak sytá, že jsem po ní nemusel nic víc jíst.

Po obědě jsme se trochu prošli, dali si cestou zmrzlinu a zamířili zpět na lodní přepravu. Zajímavé bylo, že jedna porce zmrzliny stála 4 dolary, ale 2 stály celkem jenom 5 dolarů.

Po vylodění se jsme se rozhodli projít kolem přístavu. Nasměrovali jsme to k Opeře, z tama jsme šli do blízkého parku k místu zvaném MRS MACQUARIE’S CHAIR (křeslo paní MacQuarie). Z tama byl nádherný výhled na Operu a přístavní most HARBOUR BRIDGE. Měl jsem ještě jeden plán – zajít do hotelu SHANGRI LA, kde jsou ubytovaní naši známí z lodě Queen Elizabeth. Cestou k hotelu jsme šli kolem knihovny kde pracuje kamoš Pepča. Zastavili jsme se ho pozdravit a pokračovali dál.

V hotelu jsme zastihli jen paní Glendu, její manžel se byl podívat na rugby. Pokecali jsme nějakou chvilku s Glendou. Bylo již na čase se opět odebrat domů. Chtěli jsme být včas na večeři, něco kolem 7. hodiny. Z nástupiště E jsme vzali autobus X94. Jel správným směrem, bohužel jsme nevěděli kde bude zastavovat. Když po 40 minutách jízdy nebyl již nikdo v autobuse tak Barbara se šla zeptat, kde by jsme měli vystoupit. Řidič byl Angličan z Brightonu. Barbara nu řekla adresu a on změnil normální směr a zavezl nás až před barák. Já to nazval autobusové taxi.

Po dobré večeři ženské zůstali u počítače, asi hráli hru BOOKWORM. My chlapi jsme šli spat.

06.3.2012, Sydney, Austrálie

Dnes máme v plánu setkání s našema známýma Ronem a Lindou Přiletěli schválně z QUEENSLAND, aby se s námi, po 28 letech, opět setkali. Linda a Barbara bydleli spolu v době, kdy tu Barbara pracovala jako sekretářka v nemocnici PRINCE HENRY HOSPITAL. Byla tam později i na stáži v roce 1984, já jsem za ní přijel a strávili jsme tehdy u Rona a Lindy krásný víkend. Jejich zahrada navazovala na solné jezero, Ron měl loď a vodní lyže. On mne tenkrát naučil lyžovat na vodě.

Sraz jsme měli u nich v Sydney hotelu RYDGES kolem 10. ráno. Navrhnuli jsme jim lodní výlet do předměstí Sydney, do místa ABBOTSFORD. To nám doporučila Carol. Během plavby jsme se mohli opět kochat krásným pohledem na Sydney. Loď zastavovala v několika místech. Sedmé místo byla naše konečná.

V Abbotsford jsme zašli na oběd do jachtařského klubu. Sedli jsme si venku na balkon a nechali se unášet pohledem na moře. Musel jsem sledovat hodinky, neb jsme měli ještě jednu schůzku. Můj český kamoš Pepča končil ve 4 hodiny odpoledne práci. Slíbili jsme se dostavit k němu jak bude končit. Já jsem ráno nechal můj laptop v hotelu, abych se s ním nemusel celý den tahat. Po návratu lodí (kolem 3. hodiny) jsem navrhnul Barbaře a známým, ať jdou pro laptop do hotelu, podívají se na nějaké fotky a příjdou za nama do kavárny.

Já jsem šel k Pepčovi sám. Skončil po 4. hodině. Navrhnul, abychom šli do staré vinárny LE CHIEFLY v ulici CASTLEREIGH. Zavolal jsem Barbaře kde budeme a vyšli do té vinárny. Byla souběžná s PITT STREET, kde byl hotel RYDGES. Pepča koupil flašku bílého a než se k nám připojila Renee tak já jsem to ještě stačil otočit. Mezitím volala Barbara že bude lepší, když příjdeme nakonec za něma do hotelu. Ten návrh jsme bez debaty přijali.

V hotelu jsme se ohlásili na recepci a zanedlouho přišla Barbara se známýma a přinesla batoh s mým laptopem. Měl jsem v úmyslu ještě trochu posedět, Barbara však říkala, že Richard a Carol objednali na 7. hodinu restauraci, proto se nemůžeme dlouho v Sydney zdržovat. Při loučení s Pepčou jsem na poslední minutu náhrál od Pepči vzkaz pro naše abiturienty gympla (doufám, že se v červnu dostavím do KM na sjezd po 50. letech).

Ron a Linda měli najaté auto. Pozvali jsme je na večeří a tím jsme si zajistili odvoz domů autem. Když jsme přijeli domů, řekl jsem Barbaře, abychom z auta vyložili veškeré tašky, jinak na to po večeři můžeme zapomenout. S hrůzou jsme zjistili, že batoh s laptopem byl v prdeli. Okamžitě jsme volali do hotelu aby se podívali do recepce, zda ten batoh je na pohovce kde jsme seděli. Slíbili, že nám dají vědět co a jak. Já byl naprosto zdrcený, laptop je pro mne nepostradatelná pomůcka. Je to moje fotbalová pracovní databáze, mám tam všechny možné fotbalové materiály. Dále deník plavby, fotky, atd. Volali jsme do hotelu několikrát a pořád nic. Jeli jsme na večeři do thaiské restaurace, ale já neměl vůbec chuť k jídlu. Ron nakonec navrhnul, abychom spolu zajeli zpátky do hotelu. Během jízdy jsme opět volali ho hotelu, já jsem zavolal i Pepčovi, on volal Renee, ale nikdo si nemohl vybavit, co se dělo, když jsme odcházeli z hotelu. Já jsem pomalu ztrácel jakoukoliv naději získat můj laptop zpět. Před Sydney obdržel Ron telefonát, že laptop se našel a je v recepci. Já jsem tomu pořád nemohl věřit, chtěl jsem ho vidět na vlastní oči. Ale on skutečně byl v recepci, někdo ho prý našel a předal správcovi hotelu. Já jsem si v životě asi tak neoddychnul jako v tom momentě, kdy mi správce předal ten batoh.

Z hotelu jsme jeli tryskovou rychlostí zpět do restaurace, kde jsme se stačili dobře najíst. Po večeři jsme se rozloučili s Ronem a Lindou. Dali jsme si sraz zítra v Sydney, kde se budeme naloďovat a zůstaneme přes noc na lodi. Večer jsem si před spaním pohrál s mým milovaným laptopem, koupil jsem Barbaře přes internet tu hru BOOKWORM, zavolali jsme domů a nakonec jsme šli, kolem půlnoci, spát.

07.3.2012, Sydney, Austrálie

Poslední den u Richarda a Carol. Ráno jsme museli balit. Naše zavazadla jsou čím dál těžší. V Hong Kongu asi přikoupíme jedno zavazadlo navíc. Carol nešla do práce a tak jsme všichni čtyři vyjeli kolem 1.30 odpoledne směrem do přístavu. Na cestě jsme se zastavili na občersvení v klubu YARRA SAILING CLUB. Dali jsme si piva (já a Richard 2 – CARLTON DRAUGHT), čuměli na moře a kecali.

K lodi QUEEN MARY 2 jsme dorazili kolem 3.hodiny, to ještě sluníčko pěkně svítilo. Vyložili jsme zavadla z auta a předali je nosičovi. Rozloučili jsme se s našima známýma a šli se zaregistrovat. Poté jsme šli do naší nové kajuty číslo 8004, znamená to, že budeme na palubě 8, na pravé straně (PORT SITE).

Vybalili jsme se a šli na oběd do bufetu KING’S COURT na palubě 7, jednu štaci pod nama. Je to ekvivalentní bufetu LIDO, kam jsme chodili na lodi Queen Elizabeth. Ve 4.30 odpoledne jsme měli domluvený sraz s Ronem a Lindou. Zavolali jsme jim a oni již na nás čekali na lavičce blízko loďě. Prošli jsme se společně starou částí přístavu zvanou THE ROCKS, podívali jsme se do galerie na obrazy a hlavní bod programu bylo dát si pivo v nějaké pěkné hospůdce. Nemohli jsme si vybrat lepší místo. Našli jsme velmi starou hospodu PHILLIP’S FOOTE, pojmenovanou po lodním kapitánovi Arthur Phillip, první anglický mořeplavec co přistál v Sydney (1788). Byl to první běloch, přistál v Sydney Cove a založil zde britskou trestaneckou osadu (British penal colony). Mezi prvními trestanci na lodi “The Scarborough” byl Joseph Tuzo, jehož potomek Howard Dredge založil tu hospodu. Je na několika poschodích, uvnitř rostou velké stromy a stěny jsou plné originálních cihel co vyráběli trestanci. Na těch cihlách jsou vyryty buď iniciály těch trestanců, anebo různé symboly, srdíčka, apd. Ron koupil džbán piva pro nás chlapy a ženským poručil malé SHANDY (pivo s limonádou). V té hospodě byl gril na barbeque, hosté si mohli koupit syrové maso a sami si to grilovat.

Venku začalo pršet. Bylo kolem 6.hodiny večer, my jsme ještě museli dokončit vybalení. Naši známí nás doprovodili k lodi, my jsme šli do naši kabiny a známi čekali, až se objevíme na balkoně aby nás mohli vyfotit. My jsme měli na stole flašku šampaňského na přivítanou. Já jsem jim s flaškou zamával a poté jsme pokračovali s vybalením.

Loď QM2 je mnohem větší než QE, my jsme dosud neprozkoumali co a kde je. Je tu mnoho zákoutí, je to trochu jako bludiště. Rozloha kabiny je podobná prostorám na QE, nemáme tu však dostatek věšáků a háků na stěně. Postel je naopak velmi pohodlná, spí se na ni velmi dobře.

Na 8.30 večer jsme měli být v restauraci. Je to opět restaurace Britannia na palubě 2. Byli jsme zvědaví s kým budeme večer sedávat, nikdo však nepřišel. Po večeři jsme se rozhodli jít do kina. Shlédli jsme film WATER FOR ELEPHANTS (voda pro slony). Loď má svoje kino, které slouží i jako planetárium. Sedadla se dají přizpůsobit do horizontální polohy. Film skončil až někdy kolem půlnoci, před spaním jsme mušeli finálně dokončit vybalení, spát jsme šli až kolem druhé hodiny ranní.

Zítra máme ještě celý den v Sydney a večer v 8 hodin budeme vyplouvat.

08.3.2012, Sydney, Austrálie

Máme za sebou první noc na nové lodi. Zatím se neumíme pořádně orientovat, postel však je velmi pohodlná, jsme dobře vyspaní, vstávali jsme až někdy po 8. hodině ranní.

Na snídaní jsme šli do KING’S COURT. Byl to současně i náš oběd. Z lodě jsme vyběhli kolem 12. hodiny. Bylo zamračeno, vzali jsme si pro jistotu kabáty. Měli jsme poslední příležitost využít bezplatného internetu, zašli jsme proto do knihovny, kde pracuje Pepča. Volal jsem mu, ale neměl pro nás bohužel čas.

Zapojili jsme se bez problému, byli jsme obklopeni studenty, všichni pečlivě pátrali na internetu po znalostech a psali si poznámky. Vyřídili jsme si oba čerstvou korespondenci, Barbara se přes internet objednala v Hunter Street v salonu na vylepšení nehtů na noze. Kousek od nás jsme zahlédli Renee jak pracovala za pultem. Šel jsem ji pozdravit a domluvit schůzku na později pokud by byla volná.

Když jsme skončili s internetem, tak Renee zmizela. Šel jsem po ní pátrat, ale neúspěšně. Nechali jsme ji vzkaz že odcházíme. Šli jsme zpátky na loď, zanesli jsme si věci do kabiny včetně laptopu a šli do restaurace Britannia na oběd. Po obědě jsme opět vyrazili do ulic. Šli jsme do staré části Sydney THE ROCKS, Barbara si tam koupila nějaké barvičky na malování a z obchodu jsme se pomalu ubírali do salonu, kde byla objednaná na ty nehty.

Měl jsem půlhodiny volna, využil jsem toho dát si v hospodě přes ulici jedno ilegální pivo (HAHN Super Dry Beer). V 5 hodin jsem šel vyzvednou Barbaru. Zůstaly nám nějaké dolary, potřebovali jsme je utratit. Barbara dostala od kamarádky náramek, na který si přikupuje malé rozmarné věcičky. Koupila si již klokana, a chtěla mít ještě něco k tomu. Zašli jsme do suvenýrového obchodu. Prodával tam nějaký Angličan a byl k nám velmi příjemný. Nabídl Barbaře za sníženou cenu malý opálový šperk. Stálo by to 69 dolarů, on nám to prodal za 60 dolarů. Zbylo mi potom v kapce jen pár dolarových mincí.

Na cestě domů jsem se chtěl ještě zastavit v té hospodě ze včerejška PHILLIPE’S FOOTE. Barbara mne před tou hospodou vyfotila a já jsem skočil dovnitř zjistit co jsem předchozí večer pil. Bylo to pivo THREE SHEETS (3 papíry - pivovar Nelson).

U večeře jsme byli opět sami. Číšníkovi jsem řekl žertem, ať nám zítra donese svíčky, že budeme mít intimní večeři. Během večeře vyplouvala naše loď (kolem 9.večer). Náš stůl je u okna, takže jsme mohli sledovat míjející město Sydney. Před odchodem jsem se zeptal, zda někdo zná Čecha Jakuba Semeráda. Mirek Mlýnek, co nabízel pití na lodi Queen Elizabeth mne požádal, abych Jakuba pozdravoval. Číšníci ho znali a zavolali ho. Jakub je sympaťák, pochází z Čáslavi. Pozval nás na zítřek odpoledne na exkurzi po lodi.

Tímto začal druhý poločas naší plavby. Barbara již připravila nové fotoalbum. Naše plavba domů je opět rozdělena na 3 segmenty:

7 března – 26 března Sydney – Hong Kong 19 nocí

26 března – 11 dubna Hong Kong – Dubai 16 nocí

11 dubna - 27 dubna Dubai – Southampton 16 nocí

09.3.2012, na moři

Náš první den druhé poloviny na moři (SEA DAY). Máme docela nabitý program.

Já jsem naplánoval jít na dvě přednášky, Barbara měla v plánu opět malovat. Kvůli lokalizaci kam jsme měli později namířeno jsme šli na snídaní do restaurace Britannia. Po snídaní, v 10 hodin, jsem šel na 1. přednášku – Russian Intelligence (ruská špionáž). Přednášel ji Angličan Glenmore Tenear-Harvey. Mimo jiné se zmínil i o zavraždění bulharského hlasatele Georgi Markova na londýnském mostě v 70. letech. On byl tenkrát bodnutý jedovatým deštníkem. Já jsem poznal jeho vdovu osobně, přednášeli jsme spolu na jednom večeru. Organizovaka to společnost Amnesty International a my jsme byli spolu mezi pozvanými řečníky.

Po přednášce jsem zůstal v  ILLUMINATION sále na další přednášku The Pacific War, kterou přednášel americký historik Joseph Kess. Barbara a já jsme se později seznámili s Josephem a jeho paní na kokteilovém večeru s kapitánem. Na tom mejdanu jsme si velmi dobře popovídali. Joseph nás pozval na jeho další přednášku a po přednášce se společně sejdeme a on nám dá rady kam se zajít podávat v přístavech, které brzy navštívíme (SAIPAN, OSAKA, NAGASAKI, atd).

Ve 12.30 jsme šli s Barbarou na naši první taneční lekci, učili jsme se opět ča ča ča. Učí nás ruský pár Nadya a Vladimír. Před tanečkama jsem šel pozdrav jistou Oxanu, přítelkyni prodavačky alkoholu z předchozí lodě. Oxana je Ruska, takže jsem si mohl popovídat rusky. Později mi nabídla šampaňské.

Z tanečků jsme šli na oběd do restaurace Britannia. Měli jsme sraz s Jakubem (14.15) v Britannii a tak nemělo smysl chodit někam nahoru lodě a potom pospíchat dolů. U stolu jsme se poznali s Angličanama. Trochu jsme oběd přetáhli, Jakub však na nás trpělivě počkal.

Po obědě nás Jakub provedl celou lodí, bylo to pro nás velmi poučné, dal nám hodně užitečných rad.

Zbytek odpoledne jsem musel připravit pokyny pro mého účetního v Anglii. Zapoměl jsem poslat informace o příjmu a výdělku a Inland Revenue mne chce pokutovat.

Dnes večer je formální, musím mít u večeře tuxedo. Před večeří, v 7.45, jsme šli na koktejl s kapitánem. Stáli jsme ve frontě s Josephem Kessem a jeho manželkou. My jsme s nimi setrvali celý mejdan. Já jsem si s Josephem povykládal o jazycích a o Japonsku. On působil na univerzitě v Tokyu a umí bezvadně japonsky.

Na večeři u stolu jsme byli zpočátku opět sami. Na stole byl dokonce kandelábr s 6. svíčkama. Naše zvědavost s kým budeme sedět netrvala dlouho a všichni budoucí kamoši se konečně dostavili. Jsou to Angličani (3 páry) a všichni byli na Queen Elizabeth. Jsou to veselí parťáci, bude nám s nimi určitě dobře.

Po večeři se Barbara rozhodla jít do kabiny hrát počítací hru BOOKWORM. Já jsem se šel podívat na tanečky v Queens Room. Naši učitelé Nadya a Vladimír tam předváděli ča ča ča. Nahrál jsem si jejich ukázku na mobil.

Z Queens Room jsem si krátce odskočil do Royal Court poslechnout americkou jazzovou zpěvačku Sharon Stanley. Z tama jsem si šel na čaj do King‘s Court na palubě 7. Nadýchal jsem se čerstvého mořského vzduchu a šel zkontrolovat jak si vede Barbara s tou hrou.

V noci se posune čas o hodinu zpět. Byli jsme před Londýnem o 11 hodin vpředu, zítra to bude jen o 10 hodin.

10.3.2012, na moři

Další den na nové lodi. Začínáme si pomalu zvykat, pořád to však není ono, stýská se nám po Queen Elizabeth.

Dali jsme si snídaní jednu palubu pod nama v Kings Court. V 10 hodin šla Barbara malovat do CHELSEA ROOM na palubě 1 a já si šel poslechnout Josepha Kesse v sále Illuminations. Ta přednáška byla na téma How do you create a language, and how do you create a national language? (jak vzniká jazyk a jak vzniká národní jazyk). Bylo to opravdu velmi zajímavé. Po přednášce jsem šel Josepha a jeho paní Anitu pozdravit a domluvit si schůzku. Joseph a já jsme jazykoví fanatici a tak se těším jak si popovídáme.

Ve 12.30 jsme si s Barbarou dali další taneční lekci – opakovali jsme si valčík. Potom rychlý oběd a ve 13.30 jsme se připojili v GRAND LOBBY ke zpěvákům. Bylo to však pro mne zklamání – nebylo to jako nan předchozí lodi. Zpívali jsme bez harmonie, bylo to jako v kostele a to mne nebaví. Před zpíváním tam rozdávala jedna kočka texty. My jsme s Barbarou stáli na jedné straně a ona nás ignorovala. Řekl jsem nahlas, že pomalu přichází vánoce a snad do té doby dostaneme ty texty. Kočka na mně vyběhla abych byl trpělivý, nebo na mně pošle lodního policajta. Řekl jsem si v duchu POLIB MNĚ PR..., KRÁVO. Já jsem tu těžce platící host a ty se ke mně chovej slušně. Byla však se mnou Barbara, tak jsem raději mlčel.

V 15.0 hodin mne Barbara objednala u holiče, je to hned za rohem od naší kabiny. Štřihal mne nějaký Rumunec, stálo mne to 42 US dolarů.

Zbytek odpoledne Barbara šila na balkoně a já jsem hrál na mém laptopu hru Bookworm.

Večer byl opět formální, musel jsem si vzít na večeři tuzedo. Když jsme šli kolem divadla, spatřila nás tam ta kočka co mne odpoledně podráždila. Jak mne zahlédla, tak na mne volala a byla najednou velmi příjemná. Představila se a vřele nás vítala na lodi. Nevěděl jsem jak reagovat, ale nakonec jsem uznal za vhodné být též laskavý a dodatečně se představil. Zvala nás na večerní show CRAZY IN LOVE.

U stolu jsme byli opět všichni – Denman s Maureen, Andrew s Bridget a David s Sheilou. Sheila fandí Chelsea a David Arsenalu. Přinesl jsem jim ukázat fotky mých studentů z Chelsea a mluvili jsme též o Tomáši Rosickém s kterým jsem několikrát strávil fotbalové chvíle. Na jedné věci jsme se všichni shodli – na Queen Elizabeth jsme se cítili lépe. Je zajímavé, že řada místností mají stejné jméno jako na Queen Elizabeth. I program a časový rozvrh je podobný (přednášky, malování, taneční hodiny, obědy, večeře, apd). V 5 hodin mají denní sraz teplouši v Commodore Club na palubě 9, stejně jako tomu bylo na QE. V denním programu je to vytištěno pod názvem FRIENDS OF DOROTHY GLBT (přátelé Dorothy buzeranti, lesbičky, sex půl a půl a tranzvesti). Anglicky GAY, LESBIANS, BI-SEXUAL a TRANSVESTINES. Před tím, ve 4 hodiny v THE BOARDROOM ma palubě 9 se schází jiná skupina – co dřív chlastali a nechali toho. V programu je to uvedeno pod jménem FRIENDS OF BILL W.

Po večeři jsme šli celá partija na tu show Crazy in Love (zamilovaný až po uši). Na jevišti tančili a zpívali lodní umělci. Bylo to moc hezké.

Po představení jsme se rozloučili a zamířili do naší kabiny. Já jsem zalehnul a Barbara hrála Bookworm.

11.3.2012, na moři

Podobně jako na lodi QE zapínáme ráno televizi a sledujeme kanál, kde je uveden denní program, jsou tam rozhovory s různýmo osobnostmi, atd. Na QE to uváděla Amanda, na QM2 to má na starosti Ray v programu WAKE UP WITH RAY (probuzení s Rayem).

Dnes jsme ještě celý den na moři, zítra ráno přistáváme v RABAUL na ostrově PAPUA NEW GUINEA. Ray v jeho programu uváděl kolik pasažerů kterých národností je na lodi. Nejvíc je tu Australanů a Britů (přes 1800), 183 Japonců, 56 Němců, 106 Američanů, pár Francouzů a dokonce 4 Poláci – žádnej Čech.

Po snídaní v King’s Court šla Barbara opět malovat. Já bych normálně šel na 10 hodin na přednášku, byla však o konstrukcí lodí, což mne příliš nezajímalo. Šel jsem do kabiny hrát Bookworm.

Ve 12.30, jak to tradice káže, jsme šli na hodinu tance. Opakovali jsme si foxtrot. Je to prý nejtěžší tance. Je pravdou, že hodně začátečníků má s tím potíže. Já to někdy tančívám i ve snu – rychle, pomalu, pomalu – rychle, pomalu, pomalu (2x) a potom znovu s otočkou.

Oběd jsme si dali v restauraci Britannia, seděli s námi 2 páry Australanů. Jeden pár říkal, že mají lístky do Planetária. Představení začínalo ve 2.30 odpoledne. My jsme šli s něma, kdyby náhodou byly volná místa. Stáli jsme ve ve frontě, pár lidí před nama bylo uvedeno do sálu bez lístků. Barbara a já jsme byli na řadě když najednou buď činský či japonský pár (já je nikdy neumí rozeznat) kolem nás prolétl a předběhli nás. Byly to poslední 2 místa. Kdybych si lépe všimnul kdo to byl, tak bych si s něma později rád promluvil, kurvy jedny.

Místo Planetaria jsme šli na další prohlídku lodí. Dnes dávali v King‘s Court na oběd japonské jídlo SUSHI. Barbara to chtěla ochutnat, ale zapomněla, že to bylo dnes. Mluvili jsme tam s číšníkem, říkal, že již bylo pozdě. Příští Sushi se bude podávat v pondělí 19. března. Poznamenal jsem si to do deníku.

Dali jsme si čaj a byla s nama jedna pěkná mladá Angličanka. Měla na sobě triko BEATLES. Dal jsem s ní řeč a vyklubala se zní jedna z tanečnic, co tančili v té show Crazy in Love. Měl jsem za úkol z lodě QE pozdravovat pár tanečníků včetně ruského tanečníka Yuri. Ukázala mi kde sedí a já jsem ho šel rusky pozdravit. Seděl tam s velmi pěknýma holkama. Jedna z nich byla též Ruska, ale všichni mluvili bezvadně anglicky. Chtěli mluvit anglicky, já zase rusky a tak jsme se střídali.

Zbytek odpoledne jsme se rozhodli strávit v kajutě. Barbara jednak četla anebo hrála tu hru Bookworm. Já jsem chvíli překládal deník do angličtiny a potom sledoval Barbaru jak si hraje na počítači. Mezitím jsme se též napojili na internet a vyřídili poštu.

Večer byl SEMI-FORMAL, oblékl jsem si modrý blejzr, šedé kalhoty a šlajfku z Chelsea klubu. U večeře jsme byli skoro všichni, jenom Denman a Maureen chyběli. Během večeře mne přišel pozdravit Jakub. Přinesl mi jeho internetovou adresu a též mi dal spojení na Mirka z lodě QE.

Po večeři šla Barbara pokračovat ve hře, já jsem šel do kina na film TAMARA DREW. Hlavní roli hrála moje anglická kamoška GEMMA ARTERTON. Byli jsme spolu při promítání filmu James Bond – QUANTUM OF SOLACE. Já jsem v tom filmu zastupoval italské herce Giancarlo Giannini. Byl tam v roli Mathius. Producenti si mne tenkrát vybrali neb jsme si Giancarlo a já byli dost podobní. S Gemmou jsem se setkal opět při filmováni filmu PRINCE OF PERSIA. Hrála tam opět hlavní roli – princeznu. Moji kamoši tenkrát pěkně žárlili neb Gemma mi tehdy dala přede všema pěknýho chruščováka.

Po kině jsem Barbaru zastihnul jak stále hraje tu hru. Dosáhla již úrovně 26 a má přes 800 tisíc bodů, a stále hraje. Já jsem na ni čuměl a spát jsme šli až někdy po 1. hodině ranní.

12.3.2012, Rabaul, Papua New Guinea

Probudil jsem se kolem 6.30 ráno, připlouvali jsme pomalu k přístavu RABAUL (vysl. rabál) na ostrovech PAPUA NEW GUINEA. Zakotvili jsme tam kolem 7.30.

Tento přístav byl v minulosti hlavním městem provincie East New Britain. V roce 1994 tam však vypukla sopka a sopečný prach se nebezpečně rozšířil do širokého okolí. Výsledkem toho bylo , že 80% budov se zbořilo. Na Papua New Guinea se mluví celkem 850-ti jazyky. Pouze 18% domorodců bydlí ve městech, všichni ostatní obyvatelé jsou roztroušení po nejméně probádaném území na světě, zeměpisně i kulturně.

Na pobřeží jsme se museli opět dopravit loďkou (TENDER). Bylo velmi horko a dusno. Neměli jsme žázdný plán, já jsem pouze potřeboval koupit pohled a snad i známky. Na pobřeží nebyly žádné obchody, místní domorodci tam nabízeli pouze tržní zboží. Vyměnil jsem na lodi 10 US dolarů, obdržel jsem za to 20 kina (místní měna). Jedna domorodkyně měla pár pohledů na prodej – byly ubohé kvality a chtěla za 4 pohledy 20 kina. Řekl jsem ji, že je asi padlá na hlavu. Potřeboval jsem proto vyměnit drobné a dát ji pár drobných. Jiná domorodkyně mi vyměnila 20-ti kinovou bankovku za 10-ti bankovku a k tomu mi dala tunu mincí. Barbara to vyfotila. Já jsem si vzal 4 pohledy a dal jsem ji za to tu hromadu drobných. Barbaře bylo moc horko a navrhnula jet zpátky na loď. Mrzelo mne to, chtěl jsem se podívat víc do země, ale nechtělo se mi tam jít samotnému.

Na lodi jsem skočil do tělocvičny. Cvičila tam naše známá od stolu Sheila. Říkala, že z přístavuje je kyvadlová doprava do centra Rabaul, kde jsou zajímavé trhy. Rozhodl jsem se zajet zpátky na pobřeží, tentokrát bez Barbary. Na břehu jsem sedl do jedné dodávky a přisedl si ke mně jeden Australan. Představil se jménem Alan. My jsme s Alanem prošli Rabaul, podívali jsme se i mimo centrum, nakonec jsme zašli do místního supermarketu. Měl jsem u sebe těch zbylých 10 kina. Prodávali tam americkou policejní šiltovku s nápisem POLICE. Stála 9 kina 95 drobných. Perfektní cena. Alan mne před obchodem vyfotil pod nápisem v PIDGIN angličtině.

Zajeli jsme zpátky do přístavu a Alan mne pozval na pivo. Pili jsme místní světlé pivo SP. Ke stolu nás pozval anglický pár, a oni později ta piva znovu otočili. Na loď jsem se vracel pěkně nalitý. Pozval jsem všechny na pivo, ale Alan nemohl, jeho manželka Nicholas ho čekala již před hodinou. Já jsem s novými parťáky Mike a Emma šli hledat lodní bar, kde měli otevřeno. Skončili jsme u bazenu PAVILION POOL BAR na palubě 12. Mike naléhal, že on koupí flašku vína. Souhlasil jsem s tou podmínkou, že příští flašku koupím já. Emma se šla převléci a já jsem zavolal Barbaře ať příjde za námi. Ona za chvíli přišla, já jsem mezitím objednal další flašku.

Na večeři jsem šel poněkud kolébavě, u stolu jsme byli všichni. K našemu potěšení zmenšili náš stůl do menších rozměrů, byl původně pro 10 lidí a nás je pouze 8. Teď již na sebe nemusíme tolik řvát.

Po večeři jsem byl pochopitelně dost společensky unavený. Barbara neodmítla jít brzy do kabiny. Předtím však jsme se rozhodli zajít na čaj do Kings Court na palubě 7. Cestou jsme potkali Alana s jeho paní. Pozvali jsme je do naší společnosti. Dali jsme si horké i studené pití, pokecali jsme a nakonec jsme se rozloučili a nasměrovali to do našich kabin.

Zítra a pozítří budeme celý den na moři.

13.3.2012, na moři

Budeme 2 dny na moři, přesto máme program docela bohatý. Průměrně vstáváme kolem půl deváté, jdem o jednu palubu níž na snídaní, já jdu potom na přednášku a Barbara jde malovat. Před 9. hodinou jsem šel na palubu 2 stát frontu na lístky do Planetária. Vzal jsem pro jistotu 4 lístky na 5 hodin odpoledne.

V 10 hodin jsem si šel poslechnout kamoša Glenmore Trenear-Harvey. Přednášel o různých systémech tajného kódování. Na začátku přednášky nam dal kód GHFO HHCB a k tomu nam dal menší nápovědu. Já jsem objevil algoritmus jak to vyřešit .Nápověda byla C = O. Odpověď byla STRATTON, jeho druhé jméno.

Po přednášce jsem šel za ním. Dali jsme si schůzku na palubě 7 ve WINTER GARDEN. Měl jsem půl hodinku času, neb ve 12.30 jsem musel pospíchat na taneční hodinu, učili jsme se quickstep. Před tanečkama za nama přišla Barbara aby si mohla s Glenmorem též popovídat.

Po tancích jsme šli na oběd do Britannia. Seděly s nama 4 dámy, byly to Australanky a Novozélanďanky.

Ve 3.30 šla Barbara se mnou na přednášku druhého kamoša Josepha Kesse. Ten mluvil o SAIPAN a Mariana ostrovech. Naše loď tam přistane ve čtvrtek 15. března. Po přednášce jsem šel Josepha pozdravit. On zná Japonsko velmi dobře a narhnul, abychom se v neděli 18. března sešli a vyšli pohromadě do japonského přístavu NAGASAKI. On umí japonsky a zná to místo velmi dobře.

Další akce našeho programu bylo planetárium. Trochu jsem to pohnojil – vzal jsem lístky na 5 hodin, ale šli jsme až na druhé sezení v 5.30. Naštěstí tam měli místo. Představení je v sále ILLUMINATION kam chodíme na přednášky, kina a zábavné pořady. Seděli jsme pod velkou polokoulí kde se promítaly různé kosmické jevy. Téma bylo SEARCH FOR LIFE (pátrání po životě na jiných planetách). Bylo to fascinující. Sedadla se dala posunout do horizontální polohy.

Na 7.30 jsme měli pozvání na koktejlový mejdan s kapitánem. My jsme však raději zvolili večeři na palubě 7, abychom stihnuli 3-D představení filmu CARMEN. Krom toho jsme se nemuseli oháknout – večer byl v sálových prostorách formální, já jsem však měl do kina jenom košili s krátkým rukávem. V Kings Court byli na večeři všichni naši spolustolující, takže dnes nebyl nikdo u našeho stolu v Britannii.

Film začínal v 8.30 a my jsme tam šli již na 8. hodinu. U dveří jsme si vyzvednuli specielní brýle a hledali místo k sezení. Zahlédli jsme naše parťáky, mávali na nás, že nám drží místo. Ten film trval celkem 3 hodiny s 20-ti minutovou přestávkou. Film byl vynikající, přesto jsem občas, jak se stává pravidelně, mírně usínal. O přestávce nám naši známí donesli studené pití, což mne trochu probudilo.

Po představení Barbara dohrávala její hru Bookworm. Snažila se dokončit hru se skórem 1. milionu bodů, bohužel se ji to nepodařilo. Skončila na 953 950 bodech, na ůrovni 28 s titulem Super Dictionarian.

14.3.2012, na moři

Kolem půl sedmé nás probudil silný vítr. Vůbec, v naší kabině je pořád slyšet foukat meluzinu. Jsme nad palubou 7, pod nama není hned moře nýbrž paluba a na levo od našeho balkonu visí záchranné lodě. Na QE jsme byli přímo nad mořem, zde máme pod sebou palubu plnou chodících a běžících pasažerů. Paulba 7 je oficielní okruch pro ty, co rádi běhají (JOGGING). Jeden okruh je přibližně 1.2 km.

Po snídaní v Kings Court šla Barbara malovat a já jsem šel psát deník. V 11 hodin jsem šel na přednášku o lodi TITANIC, co se v roce 1912 potopila. 14. dubna tomu bude 100 let.

Ve 12.15 jsme pokračovali v lekci ča ča. Naučili jsme se nové kroky LOCK STEP, já tomu říkal LOBSTER, český taneční výraz ke kroksumkrok.

Tančili s námi naši známí Mike a Glenda, kteří šli potom s námi na oběd do Britannia. Odpoledne jsem narazil na Josepha Kesse, připomněl mi, že půjdeme společně poznávat japonské město NAGASAKI.

Zítra budeme přistávat v přístavu SAIPAN, musel jsem si proto jít pro pasy na recepci. Cestou jsem šel kolem hospody. Pijáci tam hráli šipky. Byla mezi nimi i Emma. Hned jak mne spatřila tam na mně volala. Jako obvykle byla pěkně sťatá, v ruce měla sklenici plnou vína a byl z ní cítit alkohol. Pozdravil jsem ji a raději jsem se vzdálil.

Ve 3.30 jsem šel na přednášku kamoša Glenmora, byla na téma MOSSAD and the‚’Wrath of God’ – How Israel’s intelligence services retaliate for terrorist attacks on her people (MOSSAD a boží hněv – jak se Israelská tajná služba mstí za útoky na její lid). Glenmore má opravdu úžasný podrobný přehled o tajných službách ve světě. Chtěl jsem ho po přednášce pozdravit, byl však obklopen mnoha lidmi s dotazama a tak jsem to nechal na jindy.

Zbytek dne byl docela klidný. Já jsem četl, psal anebo hrál počítací hru Bookworm. Zkontroloval jsem poštu, psal mi bratr Jara, že se vrátil z lázní a měl ode mne ve schránce 9 pohledů. Také jsem se podíval na program, co mi dal na QE Mirek. Jmenuje se to IVÁNKU, KAMARÁDE, MÚŽEŠ MLUVIT? Je to čurina, místama i dost sprosté.

Večeře byla semi-formální, musel jsem mít z toho důvodu vázanku. Byli jsme u stolu všichni kromě Dena a jeho paní Maureen.

Po večeři jsem se šel pozdravit s Jakubem. Prý mne včera hledal, ale my jsme nebyli u stolu. Má pro mne nějaké české filmy a donese mi je zítra.

15.3.2012, Saipan

Brzy po 5. hodině ráno nás probudily velké rány. Mysleli jsme, že jsme jako kdysi TITANIC, narazili na ledovec. Kdoví co se dělo.

Připlouvali jsme do přístavu SAIPAN na amerických severních ostrovech Mariana (NORTHERN MARIANA ISLANDS). Neměli jsme žádný konrétní plán, chtěli jsme se jen tak podívat po přístavu a vyřídit elektronickou poštu.

Zakotvili jsme asi půl hodinky od ostrova a po snídani v Kings Court jsme čekali na kapitánův povel kdy se můžeme malýma loďkama vylodit. Čekali jsme nějakou dobu až nakonec kapitán oznámil, že moře je dost divoké, proto by bylo nebezpečné se přepravovat na ostrov. Musel to vzdát a tak jsme pokračovali dál směrem na Japonsko do přístavů OSAKA a NAGASAKI. Po nich budeme pokračovat na SHANGHAI a skončíme první segment v HONG KONGu.

Psal mi bratr Jara. Jsem rád, že pohledy přicházejí v pořádku. Teoreticky jsem posílal pohled z každého přístavu kromě SAIPAN. Po Sydney jsme přistáli v RABAUL na ostrově PAPUA NEW GUINEA. Bylo to tam velmi primitivní, po namáhavém hledání jsem objevil domorodkyni, co v trhu prodávala pohledy. Koupil jsem pár a jeden budu posílat z příštího přístavu.

Zítra večer jsme pozvaní ke kapitánovu stolu – velká honora. Jsme asi moc populární, neb máme na dnešní večer ještě 2 další pozvánky – na koktelj s kapitánem (to stihneme) a ke stolu zásobovacího manažera (Food & Beverage Manager & Provisions Master Glenn Milway). Nemůžeme být na dvou místech ve stejnou dobu, proto jsme toho manažera museli odmítnout.

Jedna australská kamoška malířka pozvala ráno Barbaru do baru WINTER GARDENS na palubě 7. Čekala tam ještě s jedním australským malířem. Rozhodli se skečovat nějaký portrét. Barbara navrhla, ať vezmu knížku a čtu a abych se moc nehýbal. Oni mne v tom baru kreslili. Dal jsem jim na vědomí (žertem) že mám hereckou kartu a za denní modelování dostanu v Anglii 400 liber (jednou jsem takhle fotomodeloval pro reklamu T-MOBILE).

Toto byla dnes naše jediná akce, krom toho jsme nedělali vůbec nic vzrušujícího. Pouze jsme četli, jedli, pili, anebo hráli počítací hru. Také jsme si šli na palubu 6 zaplavat. Na pokojích máme specielní bílé CUNARD župany a bílé pantofle. V jednom momentě jsem šel kolem recepce a přišel tam nějaký starý děda v tom županu a bačkorách. Vypadal opravdu srandovně, myslel jsem, že puknu smíchy. Vyfotil jsem si ho mobilem, bohužel to foto je rozmazané, vypadá jako duch.

Večer byl stejně velmi klidný. Byli jsme na večeři v Britannia (přišli všichni kromě Maureen). Přišel se ke mně ohlásit Jakub, má pro mne flašku vodky Smirnov, donese mi ji zítra nebo pozítři. Po večeři jsme šli na koncert VARIETY SHOWTIME v Royal Court. Učinkovali tam australský klavírista a zpěvak Glenn Amer s anglickou flétnistkou Suzanne Godfrey. Byli velmi dobří.

Po večeři jsme hráli hru Bookworm až do 1. hodiny ráno.

16.3.2012, na moři

Dnes jsme opět celý den na moři. Máme na programu řadu akcí. V žádném případě se nebudeme nudit.

Před 9. hodinou jsem šel do fronty na palubě 3 (EXCURSION DESK) na lístky do Planetária. Aby jsme byli blíž dalším akcím (malování a přednáška), šli jsme na snídaní do restaurace Britannia na palubě 2, Barbara šla na 10. hodin malovat a já jsem šel na přednášku.

Přednáška byla o historii lodí (QUEEN MARY 1936 and QUEEN ELIZABETH 1940). Přednášel ji architekt dnešní lodě Queen Mary 2 Dr. Stephen Payne. Dal jsem s ním před přednáškou řeč a on se mi podepsal do deníku. Na konci přednášky ukázal diák na němž stálo, že bude podepisovat jeho poslední knihu, ale nebude podepisovat pohlednice. Takže jsem nad ním vyzrál.

Na 12.30 jsme šli na tanečky, učili jsme se (vylepšovali) valčík. Barbara i já jsme byli docela dobří experti. Hodně párů bylo neohrabaných a vzdávali to. Jeden japonský pár byl tak srandovní, já jsem myslel, že se smíchy poseru.

V 1.30 začínalo představení v Planeráriu PASSPORT TO THE UNIVERSE, oběd jsme nechali až po představení. Časově nám to nevyšlo jít do Britannia a tak nám nezbývalo než jít do Kings Court na palubě 7.

Po obědě jsme museli jít opět na palubu 2 vyřídit pasové formality před návštěvou Japonska. Poté jsme si dali odpolední klid.

Večer nás čekaly ještě 2 akce - koktejl s kapitánem a večeře u kapitánova stolu. V 7.45 jsme šli mezi pozvané davy do QUEENS ROOM na šampaňské a kanapečky. V 8.30 jsme seděli, oblečeni formálně, u kapitánového stolu. Byli jsme celkem 4 páry plus kapitán s manželkou. Já jsem seděl vedle Cheryl, manželky kapitána. Během večeře se přehodili a kapitán Kevin si přišel sednout vedle mne. Barbara seděla vedle mexického architekta Alfonse. Všichni u stolu byli velmi společenští, konverzace byla v plném proudu. Oficielní fotografka přišla k našemu stolu udělat pár snímků. Máme i soukromé snímky, dáme je brzy do albumu.

Po večeři jsme se šli projít po lodi, já jsem měl dost popité (alkohol byl u stolu zdarma). Chtěli jsme jít do Royal Court na show, z technického důvodu však bylo toto představení zrušeno.

V noci se posouvá čas o hodinu dozadu. Zítra budeme před londýnský časem o 9 hodin.

17.3.2012, na moři

Dnes je den Svatého Patrika; je to irský svátek, slaví se to po celé Anglii, slavíme to i na lodi. Zelená barva je irskou barvou, proto hodně pasažérů se obléklo do zelena včetně Barbary. Já si dám zelenou košili až k večeři.

V noci se posunul čas o hodinu dozadu, můžeme si navíc zchrupnout. Pomalu se přibližujeme k Japonsku, připlujeme dřiv než bylo naplánované.

Ať jsme na souši či na moři – pořád je co dělat. Na snídaní jsme šli do restaurace Britannia. Rozhodli jsme se jíst specielní jídla podle SPA jídelníčku (něco jako lázeňské jídlo). Mexický architekt Alfonso nám včera u stolu řekl, že jí jenom ta specielní jídla a od Sydney zhodil 6 kilo.

V 10 hodin šla Barbara na malování a já tradičně na přednášku. V Aluminations byly 2 přednášky za sebou – první přednášel Dr. Seth Gopin o mrakodrapech v New Yorku a ve světě, druhou přednášel kamoš Joseph Kess o Japonsku, konkrétně o městech Tokyo, Kyoto, Osaka, aj. Jeho přednáška byla velmi poučná, udělal jsem si hodně poznámek.

Na palubě 3 byl oděvni výprodej (SALE). Před tanečkama jsme se s Barbarou šli podívat co prodávají. Měli tam hezké košile CUNARD s krátkým rukávem. Koupil jsem si jednu za poloviční cenu, stála mne 37 US dolarů.

Loď se dost houpala, navíc vypla elektrika. Kapitán nám rozhlasem oznámil, abychom zůstali sedět. Naši instruktoři se proto rozhodli taneční hodinu zrušit. Barbara navrhla jít dříve na oběd. Šli jsme si dát lázeňské jídlo do Britannia. Seděli s námi 3 australské páry, jeden pár, Paul a Suzanne, původem z Anglie, s námi rozmlovali o jejich životě v Brisbane.

Po obědě jsme si dali odpolední klid. Barbara šla do kabiny a já jsem šel do recepce vyzvednou japonské peníze. Vyměnil jsem 50 US dolarů, dostal jsem 4000 YEN. Šel jsem kolem menší telocvičny. Nakoukl jsem tam a konečne poznal slovenskou instruktorku Emilii. Řikala, že její kluk přijde na loď v Hong Kongu a bude tu jako host. Slíbil jsem vzít ho párkrát na pivo.

Barbara hrála v kabině hru Bookworm. Dosáhla již milion bodů a pořád jede. Na stupni 28 se stala BOOKWORM, v dalším byla graduovaná na Mega Bookworm. Před večeří nám byla doručena fotografie z včerejší večeře u kapitánova stolu. Na fotografii jsou i jména přítomných. Ta fotografie je dárek od kapitána.

U večeře jsme byli všichni. My jsme s Barbarou pokračovali v konzumaci lázeňských jídel. Po večeři jsme se šli podívat do Queens Court na oslavu St. Patric’s Day. Cestující měli na sobě různé irské dekorace, šaty, klobouky, šály, atd. Chvíli jsme se koukali, naši známí po částech odcházeli, my jsme to nakonec též vzdali a ubírali jsme se do kabiny. Šli jsme kolem hospody GOLDEN LION odkud se ozýval fotbalový komentátor. Byla sobota, tak to musel být přímý přenos z Anglie. Dávali pohárový zápas Everton – Sunderland. Barbara pokračovala do kabiny, já jsem zůstal v hospodě. Utkání skončilo remizou 1 : 1.

V kabině mne čekalo několik překvapení. Na posteli byla velká krabice. Byl to pěkný dekantér s flaškou specielního červeného vína. My jsme již těch dárků obdrželi požehnaně – tašky, čepice, šály, tužky, odznaky, atd. Na stole mne čekaly další dárky – byly od Jakuba. Přinesl mi litr malinové vodky ABSOLUT a 9 českých filmů. Přišel prý večer k nám, Barbara ho posílala za mnou do hospody, on však asi mněl již večerní plán.

Během sledování fotbalu naše loď připlula do japonského přístavu OSAKA. Někteří cestující se již začali kolem půlnoci vyloďovat. Barbara ještě hrála tu hru. Je na úrovni 32 (LEVEL 32), má dočasný titul BOOKWORM SUPREME, nashromáždila dosud pře jedn a půl milionu bodů.

Takže japonsky dobrou noc - OYASUMI NASAI.

18.3.2012, Osaka,Japonsko

Měli jsme klidný a nerušený spánek – bylo to poprvé, co jsme spali celou noc v přístavu. Loď kolem půlnoci zakotvila v terminálu TEMPOZAN. Měli jsme přímý přístup na břeh, ráno bylo kolem lodě docela rušno, vítali nás tam hlasití bubeníci, hned za terminálem bylo velké obchodní centrum a u něj stálo ohromné Ruské kolo jako je v Prátru ve Vídni.

Neměli jsme velké plány, všichni doporučovali navštívit zámek OSAKA CASTLE, rozhodli jsme se ho tedy navštívit. V terminálu jsme si koupili celodenní lístek na autobusy, tramvaje a podzemku. Na osobu to bylo 600 yen (kolem 8 US dolarů). Šli jsme na podzemí dráhu, místní síť je podobná londýnskému systemu. Je zde celkem 9 linek a každá má svou barvu a jméno. Navíc, každá stanice má i číslo. Vyšli jsme směrem ke stanici OSAKAKO (linka CHUO, zelené barvy, číslo stanice C11). Jeli jsme do stanice NAMIMACHI 4-CHOME, číslo C18. Na rozdíl od Tokya, kam jsem jezdil v 80-tých letech služebně, byly nápisy stanic i v normáni abecedě, takže jsme si mohli ověřit kde všude zastavujeme.

Ze stanice C18 jsme to pěšky nasměrovali k tomu zámku. Byl kolem něj velký park plný orientálních budov a květeny. Prohlédli jsme si zámek a zašli do meruňkového sadu. Tam to opravdu hýřilo barvama, Barbara dělala fotku za fotkou.

Na cestě zpátky do stanice jsme se na chvíli zastavili ve veliké hale, kde probíhal turnaj v karate. Barbara se vyzula a šla dovnitř fotit. Počasí bylo pod psa, měli jsme hlad a tak jsme zajeli zpátky na loď se najezt. Cestou jsem v obchodě kupoval známky, mluvil jsem japonsky a za mnou stála silnější holka. Byla to Angličanka, znala prý 5 jazyků, ale japonsky neuměla. Představila se mi, byla to divadelmí manažerka z naší lodě, Courtney, momentálně se učí rusky, neb má na starosti pár ruských tanečníků. Hned jsem vyzkoušel její ruštinu. Taky jsem si ověřil, které jazyky ovládala a do jaké míry.

Najedli jsme se v Kings Court a vyšli opět do Osaky. Vzal jsem sebou laptop na vyřízení pošty. Na břehu to bylo jako při nějakých oslavách. Místní umělci tam zpívali a tančili, také se tam podávala zdarma výborná zeleninová polévka Chanko Nabe, něco jako pot-au-feu. Je to populární jídlo japonských sumo zápasníků. Jeden zápasník stál u polévkového kotle, musel jsem se s ním pochopitelně vyfotit. Barbara si polévku nedala, zato já jsem si na ní velmi pochutnal.

Po obědě jsme vyšli opět do terénu. Lodní společnost CUNARD organizovala pro cestující specielní kyvadlovou dopravu do centra. Autobusy jezdily každých 20 minut. Cesta do centra trvala kolem půl hodiny. Míjeli jsme obrovské mrakodrapy a spletitou síť silnic. Osaka je obrovské město, všude plno reklam, barvama se to jen hýřilo. Jeli jsme do centra MAMBA, potřebovali jsme tam především najít nějakou internetovou kavárnu. Bohužel Japonci nejsou v této věci příliš štědří, neexistuje tam bezplatný internet. V informaci nás poslali do místa zvaného MEDIA CAFE. Byli jsme tam 1 hodinu na internetu, zaplatili jsme za to 300 yen za hodinu. Vyřídili jsme veškerou elektronickou poštu, Barbara naložila nové fotky a vytvořila nové fotoalbum. Před odchodem jsem šel hodit moč. Na chodbičce bylo všude hodně rozházených botů. Nenapadlo mne, že ty boty patří mladíkům, co jsou uvnitř malinkatých prostor, kde asi i přenocovávají. Na regálech byly ručníky, na stěně byla cedulka SPRCHY.

Když jsme vypli počítač, Barbara se mne ze zajímavosti ptala jak dlouho jsme byli napojení. Já jsem bohužel čas nezaregistroval. Šli jsme se pro zajímavost zeptat – bylo to přesně 61 minut !!!

Po kavárně se chtěla Barbara ještě podívat do klenotnictví. Chtěla přikoupit nějakou maličkost pro její náramek. Já jsem s mojí japonštinou v obchodě nevystačil, zašli jsme proto zpět k autobusu ke stolku CUNARD pro potřebné informace. Přidělili nám tam jednoho Japončíka. Šel s námi na nákup, ale jeho angličtina nebyla příliš spolehlivá. Zavolal nějakou kolegyni, která pak šlá s námi a pomohla Barbaře sehnat přesně to, co chtěla. Poté jsme, zmoklí ale spokojení, šli zpátky na autobus. Mezitím ještě Barbara vyzvedla z automatu 5000 yen pro návštěvu NAGASAKI.

Na večeři jsem se nemusel moc oblékat, šel jsem do restaurace Britannia bez šlajfky. U stolu jsme byli sami. V klidu jsme povečeřeli a před odchodem z restaurace jsem šel pozdravit Jakuba do Britannia Grill kde on pracuje. Shodou okolností tam veřečeli naši známí Mike a Glenda. Byli plní dojmů z návštštěvy OSAKY a začali mi o tom vyprávět. Navrhnul jsem ať dokončí večeři a potom půjdeme i s Barbarou společně na drink. To se také stalo. Šli jsme do CHART ROOM, my chlapi jsme si dali džin a ženské si daly nějaké likéry.

V 10.30 zpívala v Royal Court skupina HORIZON, my jsme si je šli společně poslechnout. Po koncertě jsme se rozloučili se známými a šli do kabin. Barbara večer navrhovala, ať zkusíme tu vodku od Jakuba. Tak jsem ji otevřel, Barbara naložila Bookworm a spolu jsme hráli a popíjeli. Pokračuje pořád v té samé hře, hráli jsme až do 2. hodin ráno. Dovršila již 1milion 747 tisíc a 420 bodů. Přestali jsme na ůrovni 33, titul má však stejný – BOOKWORM SUPREME.

Adresa 2. albumu je:



(Pozn. Album dnes najdete na stránkách mirekhanak.co.uk)

Zítra budeme celý den na moři.

19.3.2012, na moři

Dnes je JOSEFA, v tento den měl můj dobrý přítel Jožka jmeniny i narozeniny. Zemřel v Londýně před několika lety. Byl velmi štědrý kmotr mému staršímu synovi Josephovi. Čest jeho památce!

Program dne byl velmi standartní. V 10. hodin šla Barbara malovat, já jsem šel na přednášku Glenmora, byla na téma Tracked and Hacked – the secret of surveillance (sledován a electronicky přepaden). Zůstal jsem i na přednášce Dr. Payna na téma Her Majesty’s Yacht Britannia (A celebration of the Her Majesty The Queen’s former floating palace). Mluvil o historii královské jachty HMS BRITANNIA.

Před obědem jsme šli tradičně do taneční hodiny. Učili jsme se (opakovali) rumbu. Po tancích jsme pospíchali do Kings Court na japonský oběd SUSHI. Bohužel to nepodávali, prý až za 2 dny. Dali jsme si místo toho salát Cézara.

Ve 3. 30 odpoledne jsme si šli pošlechnou přednášku našeho kamoše Josepha Kesse. Mluvil o historii Číny. Po přednášce jsme si upřesnili zítřejší program. Půjdeme s ním a jeho paní Anitou společně na výlet po NAGASAKI.

Po přednášce šla Barbara za kamošama/kamoškama a já jsem hrál hru Bookworm.

Večer byl formální, sešli jsme se pro změnu všichni. Po večeři se nám nechtělo nikam chodit, šli jsme do kabiny, Barbara si četla a já jsem pokračoval v moji hře.

Šli jsme spát kolem půlnoci.

20.3.2012, Nagasaki, Japonsko

Venku je pod mrakem, vypadá to na déšť. Zopakoval jsem si japonské fráze ohledně deště. Barbara nepospíchala, takže jsem ji nechal v kabině a šel jsem na snídaní sám do restaurace Britannia. Bylo nás u stolu 8, kromě mne všichni Australané. Trvalo to dlouho, než mi přišla snídaně. Přesto jsem stihnul rande s Josephem a Anitou. Sešli jsme se společně jak to bylo domluveno v 9 hodin ráno v Grand Lobby a všichni 4 jsme opouštěli loď krátce po 9. hodině.

Joseph mluví plynule Japonsky, domluvil s místním taxikářem trasu kolem Nagasaki, dokonce jsme nemuseli platit čekací dobu. Taxikář byl velmi trpělivý, čekal na nás kdekoliv jsme zastavili.

První zastávka byla u pomníku 26. křesťanů (26 Martyrs Memorial) , kteří byli v roce 1613 ukřižovaní (6 misionářů a 20 Japonců). K tomuto místu jsme jeli kolem brány, chyběla ji jedna polovina. Ta byla zničena v srpnu 1945 atomovým výbuchem. Celé město Nagasaki žije stále vzpomínkou na nezapomenutelnou událost – 9. srpna 1945 shodili Američané atomovou bombu na Nagasaki, byla to druhá bomba po Hirošimě (6. srpna 1945).

Druhá naše zastávka byla v katedrále NAGASAKI URAKAMI CATHEDRAL. Před katedrálou byla řada kamenných zničených soch z doby atomového výbuchu. Odtud jsme jeli do Parku míru, THE PEACE PARK. Hlavní atrakcí parku je socha míru PEACE STATUE zhotovena v roce 1955. Zdvižená pravá ruka poukazuje na ohrožení atomovou bombou, levá vodorovná ruka symbolizuje mír. Kromě této sochy je v parku mnoho jiných soch a monumentů varující před nukleárním nebezpečím. Jednu sochu (Matka s dítětem) věnovala Československá socialistická republika. Jinou atrakcí je fontána ve tvaru andělských křídel.

Po prohlédnutí parku jsme narychlo zaskočili do obchodu se suvenýry. Prodávali tam rýžové víno SAKE. Nabízeli tam koštovačku, my jsme toho s Josephem značně využili, nechali jsme si několikrát nalít různý druh sake.

Z parku jsme zajeli do místa, kde spadla ta atomová bomba ATOMIC BOMB HYPOCENTER. Je to uvedeno též jako Ground Zero (nultá plocha), něco podobného jako místo v New Yorku, kde stály ty vysoké věže, zničené teroristama.

Šli jsme potom dále po stopách atomového výbuchu. Taxikář nás zavezl do muzea ATOMIC BOMB MUSEUM. Jsou tam vystaveny různé pozůstatky z osudného dne výbuchu, na obrazovce se promítají filmy zobrazující Nagasaki těsně přede výbuchem a po výbuchu, je tam maketa té bomby v originální velikosti, atd. Návštěvník si může ze stěn přečíst celou historii jak a proč k tomu výbuchu došlo.

Po muzeu jsme cítili hlad. Náš taxikář nám doporučil výbornou japonskou restauraci, kde podávali populární jídlo SUSHI. Dali jsme si tam výborný oběd a pár piv k tomu. Byli jsme blízko naší lodě, Joseph navrhnul, abychom se ještě zašli podívat na holandskou osadu DEJIMA. V období mezi 1639 a 1865 neměli západní cestovatelé přístup do Japonska. Vyjímku činili pouze Holanďané, kterým bylo povoleno založit firmu VOC na import porcelánu z Evropy. Usadili se na ostrůvku Dejima blízko Nagasaki přístavu.

Mimochodem v restauraci nebrali kreditní karty. Joseph za nás zaplatili v hotovosti a na cestě na loď jsme hledali banku či mašinu. Byl svátek, banky byly zavřené, my jsme naštěstí objevili mašinu vjednom supermarketu. Museli jsme vzít minimálně 10 tisíc yen. Dlužili jsme kolem 7 a půl tisice yenů , ze zbytku jsem koupil zubní pastu, 6 piv SUNTORY THE BREW a japonskou whiskey SUNTORY. Teď máme v kabině litr vodky, flašku šampaňského co nám dali na přivítanou, 6 piv a whisky. Je na čase udělat u nás mejdan a všechno vychlastat.

V 16.30 byla na lodi menší oslava po níž následovaly ukázky z opery Madamme Buterfly. Pospíchali jsme na loď, abychom to stihli. V Royal Court měl před představením projev starosta Nagasaki a poté 2. místní zpěvačky zpívaly několi árií z té opery od Pucciny. My jsme po opeře chtěli ještě zpátky na břeh zkusit internet. Museli jsme též projít oficielně imigrační kontrolou, proto jsme museli, chtě nechtě, jít zpátky na břeh. Internet tam nefungoval, zpátky jsme museli být kolem 17.30. Vzdali jsme internet, prošli oficielně pasovou kontrolou a šli na loď sledovat a poslouchat místní mládežnický orchestr , který nám u lodě hrál na rozloučenou.

K večeři jsem mohl jít bez šlajfky. U stolu jsme byli jen 4. Dostavili se pouze Den a Maureen. V noci se bude čas posouvat dozadu, budeme se pomalu přibližovat londýnskému času. Budeme 8 hodin vpředu.

21.3.2012, na moři

První jarní den – přesouváme se pozvolna z Japonska do Číny. Probudili jsme se kolem 7. hodiny ráno, sluníčko venku hezky svítilo. Jako obvykle, máme na den naplánováno několik akcí.

Po snídaní v Britannii šla Barbara malovat, já jsem šel na přednášku kamoše Josepha o historii Číny. Po přednášce jsem mu šel připomenout naše pozvání na drink. Budou s manželkou končit plavbu v Honk Kongu a nerad bych, abychom nedokončili naše povídání a výměnu vzájemných zkušeností.

V 11.15 měl lodní architekt Dr. Payne přednášku o lodi QE2. Poté nám zbývala poslední dopolední akce – šli jsme na taneční lekci samby.

Na oběd podávali konečně v Kings Court japonské jídlo SUSHI. Šli jsme se toho pořádně nabóchat. Odpoledne jsem měl na programu přednášku ve 3.30 o mrakodrapech v Šanghai a Hong Kongu (The Global Skyscraper: Shanghai and Hong Kong) . Přednášel ji Dr. Seth Gopin.

V 17.0 dávali v kině Iluminations 3-D film SANCTUM. Byl to velmi dramatický příběh (částečně pravdivý) o skupině potapěčů objevující podskalní tunely vedoucí do oceánu v Papua New Guinea. Scény byly příliš reálné, bylo to jako zlý sen. Z celé skupiny potapěčů to přežil jenom jeden mladík. Nemohl jsem se dočkat konce toho filmu.

Do večeře jsme si dali pohov. Večer byl semi-formální, u stolu jsme se pro změnu setkali všichni. Po večeři jsme zbylou špetku energie věnovali klidnému počínání. Trochu jsme početli a šli brzy spát. Zítra nás čekají břehy Číny, přistáváme v Šanghai.

22.3.2012, Šanghaj, Čína

Do Šanghaje jsme připluli v časných ranních hodinách (po 4. hodině ráno). Počasí nevypadalo moc přívětivě, chtělo to kabát a teplé oblečení.

Po snídaní v Britannii jsme vyšli na břeh. Den předtím jsme se snažili objednat nějakou tůru, bylo však již pozdě. Z lodě jsme vystoupili do obrovského moderního terminálu. Kolem postávali mladí imigrační oficíři a oficírky. Byli velmi přátelští. Naučil jsem se je čínsky pozdravit TA TA HA (dobrý den). Na lodi jsem chtěl vyzvednou místní peníze (Yuan), bohužel jim došly. Vzal jsem sebou US dolary a libry. U východu byla směnárna, vyměnil jsem pro začátek 20 US dolarů.

Venku byly připraveny autobusy pro přepravu do centra Šanghaje.Konečná byla blízko monumentu u řeky HUANGPU. Cesta trvala kolem 40 minut. Míjeli jsme zpočátku obrovské činžáky - typické komunistické králíkárny. Blíže centra se však pomalu objevovalo moderní kapitalistické město plné mrakodrapů.

Vystoupili jsme u Huagnpu parku na ulici ZHONGSHAN ROAD EAST. Shlédli jsme panorama komerčního centra a pomalu se ubírali k zahradě YUYUAN GARDEN. Potřeboval jsem se vymočit, šel jsem do místních záchodků a první co jsem spatřil byl mladík, měl otevřené dveře a klidně tam sral a posílal vzkaz na mobilu. No co, byl jsem v lidově demokratické zemi.

Venku na mne čekala Barbara s mapou, hledala jak se dostat k té zahradě. Přišla nám na pomoc velmi milá Číňanka, mluvila perfektně anglicky. Napřed nám vysvětlovala kudy jít, já jsem ji navrhl, ať jde s námi a ona to radostně přijala. Byla to studentka angličtiny na místní univerzitě. Představila se nám, jmenovala se Cisi.

K zahradě jsme procházeli starým městem. Barbara si chtěla opět koupit nějaký trinket pro její náramek. Zašli jsme do klenotnictví a měli tam přesně to, co hledala. Z obchodu jsme šli do té zahrady, tam Barbara udělala hodně fotek. V Číně byl nějaký festival a Cisi navrhla jít na specielní čajový ceremoniál. Potřebovali jsme více peněz, zašli jsme do banky a z mašiny vytáhli 500 yuan. Domnívali jsme se, že to bude stačit pro nás i pro Cisi. CHYBA ! Měli jsme v plánu zakoupit menší kufr, krom toho jsem si chtěl pořídit triko s čínskýma nápisama a koupit pár pohledů. Cisi nás zavedla do menšího obchůdku, měli tam spoustu zboží, my jsme dlouho vybírali, až jsme si vybrali. Ženská v obchodě chtěla nekřesťanskou sumu, hodně přes 1000 yuan. My jsme to uhádali do tisíce. Na štěstí v obchodě brali kreditní karty.

Z obchodu jsme se ubírali na ten čajový festival. Cisi objevila místo v zapadlé uličce. Sedli jsme si tam ke stolu v malé komnatě a nechali se obsluhovat. Na stole bylo 10 skleněných džbánků, v každé byl jiný čaj. K tomu byly menší pochoutky. Nezeptali jsme se kolik to bude stát a vesele jsme chlastali. Bylo nám nabídnuté koupit si i čaj sebou. Vybrali jsme si 3 různé druhy. Nakonec nám Číňanka donesla účet. Bylo to přes 2000 yuan!!! Málem jsme spadli ze židle. V tomto případě jsme nemohli cenu dopředu uhádat. Čaj jsme raději nekoupili, i tak nás to stole kolem 1700 yuan. Dali jsem ji něco v hotovosti a zbytek jsme zaplatili kreditní kartou. Později jsme zjistili, že jsme nebyli jediní, co se nechali nachytat.

Po čajové smršti jsme se šli projít po centru Šanghaje, názvy kin a hotelů stále připomínaly komunismus – PEACE CINEMA, PEACE HOTEL, PEOPLE’S SQUARE,(kino míru, hotel míru, náměstí lidu), atd.

Náš autobus čekal na původním místě, vyjeli jsme zpátky k lodi krátce před 7. hodinou večer. Začalo pěkně pršet. Na lodi jsem se vysprchoval a pomalu jsme se připravovali na večeři. Oblečení bylo neformální, u stolu jsme byli sami. Já jsem byl po večeři značně unavený, nechal jsem Barbaru jít samotnou na klavírní koncert do Royal Court. Já jsem zalehnul a okamžitě usnul.

23.3.2012, na moři

Blížíme se pomalu ke konci  1.segmentu zpáteční plavby – čeká nás přístav HONG KONG. Dnes a zítra budeme na moří, volný čas vyplníme tradičními akcemi.

Po snídaní v Kings Court šla Barbara malovat do Chelsea Room na palubě 1, já jsem šel na přednášku do Illuminations. Dr.Payen, architekt naší lodě, hovořil o vzniku jeho výtvoru QUEEN MARY II.

Ve 12.30 jsme šli na taneční lekci tanga, z tama jsme šli na oběd do restaurace Britannia. Po obědě jsme se potkali s Josephem a Anitou, navrhli nám, abychom šli společně ve 3.30 odpoledne na odpolední čaj a tanečky do QUEENS ROOM. Domluvili jsme se, že kdo bude dřive v sále, ten podrží místo pro ty ostatní. Byl jsem tam první, Joseph s paní stáli ve frontě na druhé straně od dveří, proto jsme se neviděli.

Pojedli jsme a dobře jsme si zatančili. Byl jsem překvapen jak nám to docela šlo. Joseph a Anita byli s naším výkonem velmi spokojeni. Během posezení přišel za námi klavírista z Venezuely, znal se již s Josephem, my jsme se mu představili a hezky jsme si s ním pokecali. Joseph měl u sebe nějakou knížku, potřeboval ji vrátit do knihovny. Ta je pár metrů od naší kabiny. Šel jsem s ním a při té příležitosti jsem ho pozval do kabiny na pivo. Dali jsme si japonské pivo schované v lednici od nákupu v Nagasaki. Po pivu jsme šli zpátky do Queens Room, kde zrovna končila soutěž talentů.

Dnes jsme celý den netrpělivě čekali zprávu od našeho Josepha. Byl na několika pohovorech na práci, z 13. uchazečů byl mezi třemi posledními. Konečně přišel od něj vzkaz – DOSTAL TU PRÁCI ! Nastupuje v pondělí 2. dubna. My budeme v ten den v SINGAPORE.

V 8 hodin dávali v Illumination 3-D film (balet pod názvem GISELLE). Byl formální večer, my jsme vynechali večeři, nemuseli jsme se proto oháknout. Film skončil kolem 10. hodiny večer. Neměli jsme moc hlad, přesto jsme zašli na palubu 7 do Kings Court na pozdní večeři. Po večeři jsme šli do kabiny, chvíli četli a šli spát kolem půlnoci.

Zítra bude další den na moři a potom příjde HONG KONG.

24.3.2012, na moři

Dnes je poslední den na moři pro cestující 1. segmentu. 1600 pasažerů bude opouštět loď a stejný počet nových pasažerů popluje s námi do 2. segmentu s kone4nou v DUBAI. Tam bude opět vylodění a nalodění. My se budeme vyloďovat v anglickém Southamptonu (odkud jsme 10. ledna vypluli), loď bude pokračovat transatlantickou plavbou a skončí v New Yorku.

Všichni lektoři odchází z lodě v Hong Kongu, mezi nimi bude i náš kamoš Joseph Kess a jeho milá paní Anita.

Po snídaní v Bitannia jsem šel na přednášku o mrakodrapech, Twenty-first century skyscrapers: Dubai, London and New York. Přednášel ji Dr. Seth Gopin. Bylo to úžasné a dověděl jsem se hodně zajímavých věcí. Nejvyšší budova na světě je Burj Khalifa v Dubai. Má 164 poschodí. V Londýně konstruují nejvyšší budovu v Evropě the Shard London Bridge. V New Yorku budou v budoucnu 3 věžáky, které nahradí zničené dvou-věžáky World Trade Center.

Barbara by šla normálně v 10. hodiny malovat, dnes se však nemalovalo, připravovala se exhibice (armitáž) obrazů namalovaných během plavby ze Sydney do Hong Kongu. Výstava byla od 2. do 4. hodin odpoledne. Byl jsem se tam podívat. Návštěvníci dostali u dveří nálepku a přilepili ji pod obraz, který se jim nejvíce líbil. Barbara vystavovala několik obrazů, nejvic populární byly její klokani. Kromě ní tam byl ještě jeden malíř, který též obdržel hodně bodů. Celkem tam bylo vystaveno přes 100 obrazů. Po 4. hodině byl vyhlášen vítěz – stejně jako na předchozí lodi, Barbara opět vyhrála, tentokrát to bylo o vlásek. První místo bylo uděleno jí a tomu druhému malíři. Barbara obdržela flašku šampaňského. Náš bar se znažně obohacuje.

Ve 12.30 jsme měli poslední taneční lekci, opakovali jsme si džajv. Po tanečkách jsme šli na oběd do Britannia. Seděli s námi mladí Australané Ron a Suzanne. Ron byl ředitelem farmaceutické společnosti, takže si měl s Barbarou co popovídat.

Ve 3.30 měl kamoš Joseph poslední přednášku – Southeast Asia: Languages, cultures, and diversity in southeast Asia. Před přednáškou jsme u naší kabiny objevili tašku – byla v ní kniha pro Barbaru od Anity, manželky Josepha. Barbara mi dala knihu pro Anitu, předal jsem ji po přednášce Josephovi. Přišel se s ním rozloučit ten klavírista Edgar. Zval jsem Josepha na pivo, měl však ještě hodně vyřizování před jeho vyloděním a tak jsem pozval Edgara. Barbara byla v kabině, sedli jsme si a popili, napřed pivo, potom whiskey. Barbara ukázala Edgarovi její malůvky, hodně se mu líbil obrázek Číńanky (druhá nejpopulárnější malba),Barbara mu ji štědře věnovala, i s podpisem. Edgar byl velmi nadšen.

Do večeře jsme si dali pohov, hráli jsme hru Bookworm. U večeře jsme se sešli opět všichni. Nemuseli jsme se oháknout, my chlapi jsme nechali šlajfky v kabinách.

Po večeři dávali v hospodě Golden Lion přímý přenos anglické ligy, Chelsea – Tottenham Hotspur. Za Chelsea hráli 2 moji studenti angličtiny – Brazilčani Ramires a David Luiz. Utkání skončilo nerozhodně 0 : 0. Fandil jsem proti kamošovi Petru Čechovi neb chci, aby se Kohouti dostali do Evropské ligy mistrů. Zatím jsou na 4.místě, což by stačilo na Evropu.

Po fotbale jsem šel za Barbarou do kabiny, hrála tam tu počítací hru. Já jsem byl dost unavený (měl jsem popito), šel jsem proto ihned spát. Zítra budeme v HONG KONGU.

25.3.2012, Hong Kong, Čína

Probudil jsem se krátce po 5. hodině ráno. Loď zakotvila u zálivu Junk Bay nedaleko hlavního ostrova Hong Kongu - Hong Kong Island- kolem 7. hodiny ráno.

Hong Kong, podobně jako New York, se skládá z mnoha ostrovů. Hlavní ostrovy jsou Hong Kong Island (ostrov Hong Kong), Lantau Island (ostrov Lantau), Kowloon Peninsula (poloostrov Kowloon) a New Territories (nová území). Poloostrov Kowloon navazuje na severu na Nová území, to je spojeno přes řeku Sham Hun River (řeka Shenzhen) s Čínou. Název ”Hong Kong” znamená “voňavý přístav ”. Jméno pochází z území dnešní části ostrova zvaném Aberdeen, kde se obchodovalo s voňavým dřevem a kadidlem. Hong Kong byl britskou kolonií až do roku 1997. V tomto roce, 1. července, byl Hong Kong vrácen Číně. V Hong Kongu je všude znát vliv britského života, auta jezdí stále na levé straně, zásuvky jsou stejné jako v Británii, nápisy jsou čínské i anglické, atd.

Naše loď byla zakotvena dost daleko od přístavu (SHEUNG WAN teritories). Na pevninu jsme se museli dopravit organizovanou lodní dopravou (TENDER). Neměli jsme žádný konkrétní plán. V každém případě jsme chtěli navštívit Benovu pobočku MDSL. Byla neděle, kancelář byla zavřená, přesto jsme si chtěli zjistit kde ta pobočka je.

V přístavu jsme se prošli kolem moře a objevili jsme společnost BIG BUS, která nabízí celodenní výlety po Hong Kongu. Na osobu na 48 hodin byl lístek za 350 HK dolarů. Zahrnovalo to jízdu otevřeným výletním autobusem, lanovku na vrchol hory VICTORIA PEAK nad Hong Kongem a lodní přepravu na druhou stranu přes vodu do poloostrova Kowloon. Neměli jsme sebou velkou sumu HK dolarů, rozhodli jsme se platit kreditní kartou. Ženská u přepážky zkoušela kartu Barbary, nešlo to. Zkusili jsme mou, ani ta nešla. Naběhla nám husí kůže, bez platné karty bychom byli v prdeli. Barbara zavolala do Anglie na číslo uvedené na kartě. V Anglii bylo 4 hodiny ráno. Měli jsme obavy, že naše kreditní transakce v Šanghaji nám přináší nemilé překvapení. Naštěstí jsme se mýlili, v Anglii se změnil přes noc čas a počítací system kvůli tomu zkrachoval. Bylo nám řečeno, ať to do půl hodinky zkusíme znovu. Abychom ten čas nějak užitečně ztrávili, šli jsme najít ulici WELLINGTON STREET, kde měla být podočka MDSL. Ulici jsme našli, pobočku bohužel ne. Zato Barbara úspěšně vytáhla pár set HK dolarů z mašiny. Aleluja!

Kreditní karta byla v pořádku, šli jsme proto zpátky do přístavu koupit ty výletní lístky. Po zakoupení jsme hopli do autobusu zelené linky ABERDEEN-STANLEY ROUTE a jeli do 1. zastávky PEAK TRAM. Náš lístek zahrnoval i lanovku. Vyjeli jsme nahoru na terasu PEAK TOWER a čuměli na Hong Kong dole pod nama. V jednom momentě jsem zaslechnul češtinu. Pozdravil jsem DOBRÝ DEN. Paní z Prahy, Alena Nová, mi radostně pozdrav opětovala. Byla v Hong Kongu na setkání s přítelem z mladí. Ten pán bydlí od roku 1968 v Austrálii v Melbournu a pozval paní Alenu do HK. Chvíli jsme pokecali, udělali fotku a rozloučili se.

Druhá naše zastávka byla ve světoznámé trhu STANLEY MARKET. Barbara tam nakoupila 5 dámských kabelek (vánoční dárek pro švagrové a známé). Já jsem si v trhu koupil zelenou Mao Tse Tung šiltovku s rudou hvězdou na štítě. V normálním obchodě jsme udělali menší nákup (kolíky a šňůru na prádlo a pár blbin). Čas značně pokročil, měli jsme se známýma objednaný stůl v lodní restauraci na palubě 7 (specielní japonská jídla), proto jsme museli pospíchat zpátky do přístavu a přepravit se na loď. V terminále se to již hemžilo pasažérama čekající na přepravu. Pozdravil jsem se tam i s Monikou, slovenskou lodní knihovnicí. Z davu někdo mával na Barbaru. Neměla prý šajnu kdo to byl. Já jsem na mávajícího hodil čučku poznal jsem našeho kapitána. Čekal tam i s manželkou na lodní přepravu. My jsme s něma v pátek 16. března večeřeli. Vyzval jsem Barbaru ať se sebere a jdeme kapitána a jeho paní pozdravit. Stáli jsme společně ve frontě a kecali jsme.

Měli jsme být na lodi před 7. hodinou, připluli jsme v 7. hodin. Stůl byl objednaný na 7 hodin, proto jsme rychle vyběhli do restaurace se omluvit za menší zpoždění. Z tama jsme šli do kabiny se rychle převléci a jít zpátky ke stolu.

Na palubě 7 jsou večer specielní večeře. Mají svůj název. My jsme byli v sekci LOTUS. Večeře byla bezvadná, byla to opět koštovačka, něco podobného, jako to bylo v restauraci VERANDA na lodi Queen Elizabeth. Naši známí pozvali jejich kamoše, Australského televizního a rozhlasového hlasatele Jeffa a jeho paní Dianu. Všichni si dali víno, já a Barbara jsme si poručili japonský alkohol SAKE.

Po večeři jsme byli tradičně unavení, šli jsme proto přiměřeni brzy spát.

26.3.2012, Hong Kong, Čína

Naše loď se přes noc přepravila na přístavního doku, kde normálně kotví obchodní lodě. Kotvili jsme v terminálu MLT Terminal, nepotřebovali jsme proto lodní dopravu. Hodně pasařerů zde končilo plavbu a mnoho nových se naloďovalo.

Ráno jsme zavolali do MDSL aby nám upřesnili adresu. Nevěděli jsme, jenom jsme tušili, že pobočka byla přemístěna na nové místo. Jeden čínský úředník, Johnston, nám poslal mobilem novou adresu. Budova byla v ulici CONNAUGHT STREET WEST, ještě blíž k přístavu než byla ta původní adresa.

Místo lodní přepravy jsme se přesunuli do přístavu v Kowloon organizovanou autobusovou dopravou. Předtím jsme chtěli jít na snídaní do restaurace Britannia, bohužel ta zavírala v 8.30 ráno (v přístavním dnu restaurace zavírá o hodinu dřív). Nezbývalo nám nic jiného než jít do ”kantiny” Kings Court na palubě 7.

Z lodě jsme vyšli kome 10 hodiny. Autobusem jsme se dopravili do Kowloon přístavu a z tama jsme se přepluli na hlavní pevninu. Naše lístky ze včerejška platili i pro lodní přepravu STAR FERRY. Důchodci prý to mají zdarma, já jsem však stejně neměl u sebe pas.

MDSL jsme našli bez problému. Johnston již na nás čekal. Poskytnul nám soukromou kancelář. Barbara zapla náš laptop, já jsem si půjčil Johnstonův notebook a rozjeli jsme elektronické transakce. Vše jsme dobře vyřídili, Barbara obnovila navíc fotoalbum, já jsem napsal domů bratrovi a známým. Z kanceláře jsme vyšli opět do ulic. Měli jsme v plánu pokračovat náš včerejší výlet a také něco nakoupit. Barbara chtěla mít svůj notebook, zašli jsme proto do velkoobchodu IFC (International Finance Center), kde byl obrovský obchod APPLE. Bylo tam mnoho zákazníků, stejně tak se to tam hemžilo mladým perzonálem v modrých košilích. Za námi přišla milá Číňanka, mluvila velmi dobře anglicky. Barbara ji řekla co by chtěla a to děvče, Michelle, ji poukázala různé modely notebooku. Barbara si nakonec vybrala a Michelle ji vzala do horních prostor,kde naložila na notebook potřebný software. Poté, s velkou krabicí v podpaží, jsme kráčeli k výletnímu autobusu.

Měli jsme v plánu ještě jeden poslední cíl – podívat se do Aberdeenu a projet se starou čínskou bárkou SANPAN. Autobus jel tou samou trasou jako včera, my jsme vystoupili až v Aberdeenu. Projeli jsme se na té bárce a počkali na další autobus, jeho konečná byla v přístavu u STAR FERRY.

Měli jsme hodinku čas. Rozhodli jsme se zajít znovu do IFC a pokud možno, naložit potřebný software na nový notebook. Vyhledali jsme tam Michelle. Ona nám velmi ochotně asistovala. Pomohla Barbaře naložit všechny fotky z kamery na nový počítač, stejně tak naložily veškerou poštu z NTLWORLD serveru (přes 3 tisíce dopisů, bylo to naloženo v okamžiku). Já jsem se drze napojil mým laptopem na internet. Zapojil jsem Skype a zavolal jsem bratrovi Tomášovi do Brna. Dobře jsme si popovídali, obě kamery pracovaly, takže on mne viděl v obchodě v Hong Kongu, já jeho doma v Brně. Volal jsem i kolegovi Paulovi z fotbalové společnosti CFL. Má pro mne nachystanou práci – namluvit video pro EURO2012.

V 8 večer jsme chtěli být na druhé straně přes vodu a sledovat světelnou podívanou SYMPHONY OF LIGHTS. Budovy (mrakodrapy) na hlavním břehu se za doprovodu hudby všelijak rozsvěcují, je to úžasná podívaná. My jsme to sledovali nedaleko našeho autobusového stanoviště pro přepravu na loď. V autobusu jsme se potkali s našema spolustolujícíma.

Na večeři chodíme kolem 8.30 večer, na loď jsme dorazili po 9. hodině. Domnívali jsme se, že na večeři v Britanni již bude pozdě. Šli jsme se však pro jistotu zeptat, zda bychom mohli povečeřet i po 9. hodině. Ano, mohli jsme. Šli jsme rychlovkou do kabiny odložit náš nákup a sešli jsme zpátky do restaurace. U stolu jsme byli pochopitelně sami. Jídlo bylo výborné,lepší než by bylo v ”kantyně”. Během večeře nás přišel pozdravit Jakub. Povykládal nám jak se měl v Hong Kongu. Domluvili jsme se na zítřek udělat u nás mejdan. Řekl, že pozve ty Slovenky a donesou nějaké pití.

Po večeři jsme pomalu kráčeli do kabiny a potkali jsme se s našima známýma Mikem a Glendou. Byli 4 dny mimo loď, cestovali po Číně (letecky, po zemi, po vodě). Byli plni krásných dojmů. Dlužil jsem jim drink, pozvali jsme je proto k nám a otevřeli jsme jednu flašku šampaňského. Povykládali jsme si co jsme všechno v Číně zažili a co nás asi ještě čeká. Mike a Glenda končí plavbu v Singapuru, jsme domluvení se ještě párkrát sejít.

Zítra začíná nový segment plavby. Plujeme do Vietnamu, tento segment bude končit v Dubai.

27.3.2012, na moři

Teď máme před sebou 2 dny na moři – plujeme do Vietnamu, připlujeme tam ve čtvrtek 29. března.

Dnes jsem se probudil kolem 7. hodiny ráno. Kolem 9. hodiny jsme šli do restaurace Britannia, vyžádali jsme si tam stůl pro 2. Objednáváme si tam dietní jídla, jsou označena písmeny CR (Canyon Ranch).

Po snídaní šla Barbara malovat, já jsem šel do hospody na záznam fotbalového utkání Manchester United – Fulham FC. Můj student Marcel Gecov nebyl v sestavě, nebyl ani na střídačce. V 1. poločase dal Rooney góla, Manchester vedl 1 : 0. O poločase jsem šel pozdravit malířku Barbaru a potom jsem si šel obléct Fulham dres od Marcela. V 2. poločase jsem si objednal Bloody Mary (vodka s rajčatovou šťávou). Ke konci utkání nastouil za Fulham můj student Bryan Ruiz. Fulham měli mít penaltu, sudí však tradičně na Old Trafordu nepíská proti domácím, Manchester vyhrál 1 : 0.

Ve 12.30 jsme si šli zopakovat ča-ča. Na oběd jsme šli do Britannia. Seděli jsme s australským párem a jednou Angličankou.

Po obědě jsme si dali velmi dlouhý odpolední klid až do večera. K večeři jsme šli oblečeni formálně, naši spolustolující byli pozvaní ke stolu lodních inženýrů, byli jsme s Barbarou u stolu sami. Po jídle jsme šli pozdravit do Britannia Grill naše známé Mika a Glendu. Byl tam i Ray Rouse (ředitel zábavných pořadů) s manželkou Lisou. Šel jsem ho pozdravit. Informoval nás, že nám poslal pozvánku na zítřejší večeři. Docela se těším, on byl mistr světa v tancích v době, kdy moji známí tanečníci Henzeleyovi jezdili do Anglie soutěžit. Mám na laptopu hodně tanečních fotek, nechám si je vytisknout a vezmu je sebou na veřeři.

Před jedenáctou hodinou jsme šli pozdravit klavíristu Edgara v Queens Room. Slíbil přijít zítra do naší kabiny zaučit Barbaru jak používat MAC notebook. Potom jsme šli pozdravit do CHART ROOM slovenskou číšnici Ivanu.

Po 11. hodině jsme čekali u nás v kabině Jakuba. Přišel kolem 11.30, přinesl 6 piv. Po půlnoci přišla slovenská knihovnička Monika. Donesla litr cintronové vodky. Kecali jsme a pili až do 1. hodiny ráno. Jakub a Monika odešli něco po 1. hodině ráno, Barbara a já jsme šli okamžitě spát, prý jsem celou noc strašně chrápal.

28.3.2012, na moři

Dnes jsem se probudil s menší kocovinou. Měl jsem poněkud popité, v noci jsem si vesele zachrápal. Barbara se prý moc nevyspala.

Ráno jsem ji nechal spát a šel jsem sám do restaurace Britannia na snídaní. U dveří mne radostně vítal Jakub, zavedl mne ke stolu 74, byli jsme tam i předchozí den.

Byl plavební den, program dne byl docela tradiční. Barbara šla malovat, já jsem šel na přednášku o BANGKOKu (poplujeme tam po Vietnamu). Přednášky uvádí Ray Rouse. Budeme mít s ním večeři, bohužel nám zatím nepřišla pozvánka. Šel jsem ho pozdravit. Ptal jsem se, kdy máme přijít. Byla s ním Erin (ta baculatá kočka, co jsme se kdysi nepohodli), hned si napsala číslo naší kabiny a pozvánka do hodiny přišla.

Po přednášce jsem šel opět tradičně pozdravit malířku Barbaru a vrátil jsem se zpátky do Illuminations. Bývalý válečný korespondent a TV hlasatel Martin Bell tam přednášel o jeho vysílacích zkušenostech z bojišť. Byl velmi vtipný, akorat měl smůlu, nepříjemně kašlal a nevypaval velmi dobře.

Po přednášce jsem se šel připravit na tanečky. Opakovali jsme valčík. Narychlo jsem skočil do knihovny (současně i obchod s knihama). Pozdravil jsem Moniku. V knihovně byl i Martin Bell. Zakoupil jsem si jednu z jeho knih, THE TRUTH THAT STICKS (pravda která se lepí), on mi tam napsal věnování. Potřeboval jsem vytisknout fotky pro Raye. Monika mi ochotně nabídla všechno v obchodě vytisknout. Zlatá holka!

V taneční hodině bylo strašně moc tancujících. My jsme s Barabarou slalomovali jak se dalo. Ve 2.30 jsme čekali Edgarda, museli jsme z časového důvodu proto jít na oběd do kantiny.

Po obědě šla Barbara do kabiny čekat Edgarda, já jsem zaskočil do recepce vyměnit KH dolary a čínské Jueny za americké dolary. Poté jsem se vrátil do kabiny. Edgar tam již zaučoval Barbaru jak používat MAC AIR notebook. Dali jsme s Edgarem pivo a vodku, já jsem hrál hru Bookworm a oni ”počítali”.

Edgar musel později odejít, hrál někde na klavír. My jsme si dali odpolední klid. Večer nás čekala specielní večeře s Ray a jeho paní Lízou.

Večer byl formální, musel jsem si obléct tuxedo. Ray s paní na nás čekali u dveří. Seděli jsme u stejného kulatého stolu, kde jsme večeřeli s kapitánem. Ray pozval celkem 4 páry. Barbara seděla vedle Ray, já jsem měl po pravé straně Barbaru a po levici jednu Anglickou dámu z Norwich. Všichni u stolu jsme byli z lodě Queen Elizabeth. Ray je velmi společenský, bavil se s každým naprosto nenuceně. Přinesl jsem mu ukázat nějké taneční fotky, nechal jsem to však až po večeři. Ray mi navrhnul, abych přišel za ním někdy do kanceláře a tam že si bohatě popovídáme.

Po večeři jsme šli pozdravit naše spolustolující, přisedl si k nim během večera Angličan Nicholas, je na lodi sám, sedí vedle u stolu, našinci ho proto pozvali mezi sebe. My jsme málokdy pohromadě, je proto dost možné, že Nicolas bude opět pozván k našemu stolu. Bylo již po 22.30, představení VIVA ITALIA již v Royal Court začalo, přesto jsme se šli na to opožděně podívat.

V noci se posouvá čas o hodinu, znamená to 6 hodin rozdíl od londýnskiého času. Pomalu ale jistě se přibližujeme k našemu času. Ráno se probudíme ve Vietnamu. Máme před sebou celodenní tůru po Saigonu.

29.3.2012, Phu My, Vietnam

Připluli jsme do malého vietnamského přístavu PHU MY. Museli jsme brzy vstávat, měli jsme sraz v 7.40 v Queens Room. Naštěstí se čas posunul v noci dozadu, takže jsme to časné vstávání tolik necítili. Barbara objednala před spaním snídaní do pokoje. Slíbili to doručit mezi 7 hodinou a čtvrt na osm; bylo 7.20 a snídaní nikde. Již jsme to vzdávali, když pikolík zaklepal na dveře a snídaní přinesl.

Venku čekalo hodně autobusů pro cestující jedoucí do Saigonu. Město se dnes jmenuje HO CHI MIN CITY, ale místní obyvatelé tomu pořád říkají Saigon. Je to největší vietnamské město. Dříve to patřilo sousedícímu státu Kambodža, ale v 17. století to bylo přiděleno Vietnamu. Pod jménem Saigon to bylo hlavní město francouzské kolonie Cochinchina. V roce 1859 Francouzi obsadili Saigon a později celý Vietnam. Saigon byl oslavován jako ”Paříž Východu”. Avšak Viet Minh, pod vedením Ho Chi Minha, se v roce 1945 zbavili francouzské kolonizace. Vyvrcholením byla Indočínská válka , která skončila potupnou porážkou Francouzů v květnu 1954. Následkem toho roku 1954 do 1975 bylo hlavní m městem nezávislého státu Jižní Vietnam. V roce 1975 se Saigon spojil s provincií Gia Dingh a město bylo přejmenováno na Ho Chi Minh City. Z ortografických důvodů se město oficielně psalo Sai Gon, obecně se to však psalo buď SaiGon, anebo Saigon. Vietnam byl rozdělěn na 2 zóny – hlavní města byly HANOI a SAIGON. Nastala druhá Indočínská válka, nazývaná Vietnamská válka. Severní Vietnam a komunisti Viet Kong na Jihu, dělali co mohli, aby se Sever a Jih opět sjednotil. Američané původně pouze zacvičovali jihoviatnamskou armádu, ale časem přicházelo do Vietnamu čím dál tím víc amerických jednotek, což mělo v roce 1965 za následek vypuknutí války. Saigon se stal hlavním štábem amerických vojsk. Viet Cong započal proti Američanům válečné operace. Válka probíhala v období 60-tých a 70-tých letech. V roce 1968 Viet Kong napadl Presidentský palác a Americké velvyslanectví. Po katastrofálním pobytu se v roce 1973 poslední americká vojska vrátila zpět domů. Zanechala tak Jižní Vietnam na pospas. 30. dubna tank Severního Vietnamu rozrazil bránu Presidentského palace a tím skončila válka. Sever se spojil s Jihem a město bylo pojmenováno na Ho Chi Minh City.

Počasí bylo nádherné, oblékli jsme se proto polehku. Jeli jsme na organizovaný výlet, postarala se o nás společnost TAN HONG. Saigon byl od přístavu vzdálen 82 kilometrů, na cestě jsme se zastavili na krátké občerstvení a menší nákupy v trhu při cestě. Před výletem jsem na lodi vrátil čínské bankovky a HK dolary. Dostal jsem za to něco přes 20 US dolarů. My jsme neplánovali žádný velký nákup, chtěl jsem pouze synovi Josephovi koupit na jeho přání slaměný konický klobouk.

Saigon nás přivítal velmi rušnou dopravou. Centrum bylo zaplaveno mladými lidmi na skůtrech. V předměstí města bylo moře typických komunistických činžáků zvané v Česku ”králikárny”. Jinou komunistickou příchutí byly obrovské plakáty plné komunistického realismu.

První naše zastávka byla u Reunification Hall, dříve Presidentský palác. Na budovu mířil ten tank, který 30 dubna 1975 ukončil vietnamskou válku. Další naše zastávka byla u francouzského chrámu Notre Dame Cathedral. Vedle byla poštovní budova City Post Office. Barbara tam šla se mnou koupit pohledy a známky. Byly tam i suvenýrové obchody, zakoupiljsem tam za 2 US dolary ten vietnamský klobouk pro Josepha.

Před obědem jsme ještě sjeli do muzea National Historical Museum. Součástí návštěvy bylo roztomilé loutkové divadlo na vodě. Barbara zvolila sedět přímo u vody, za odměnu jsme byli pěkně pošplíchaní. Na oběd jsme byli všichni pozvaní do hotelu u místní řeky. Dali jsme si v restauraci NHA HANG – HIM LAM typické vietnamské jídlo a k tomu pivo Saigon Export, vše bylo již v ceně výletu. Po obědě jsme jeli navštívit chrám Tien Hau Temple, kde byla socha ochránkyně námořníků ( Sea Goddess). Poslední zastávkou byla továrna na výrobu laků a lakovaného zboží. Prodávali tam své výrobky a jiné suvenýry. Zbyly mi nějaké US dolary a tak jsem si zakoupil zelené triko s nápisem Good Morning Vietnam, podle amerického válečného filmu DOBRÉ RÁNO VIETNAME.

Cestou na loď jsem zahlédnul velkou reklamu na plzeňské pivo Gambrinus. Ať se domorodcům vede dobře nebo špatně, mají alespoň možnost pít dobré pivo.

Na večeři jsme šli do Britannia, nemuseli jsme se ohazovat, večer byl bez šlajfky. U stolu jsme přibrali zubaře Nicholase od vedlejšíhjo stolu. Je nás teď u stolu 9. Zítra jsme celý den na moři, další zastávka bude v Thajsku.

30.3.2012, na moři

Probudil jsem se časně ráno, něco po 5. hodině. Nemusíme plánovat výlet, přesto budeme, Barbara i já, velmi činní. Na snídaní chodíme, pokud možno, do Britannia. Šel jsem napřed, Barbara přišla za chvíli za mnou. Preferujeme sedět sami, volíme ráno stůl pro dva, odpoledne je nám to jedno,

Já jsem šel v 10 hodin na přednášku profesora Richarda Holdawaye o vesmíru – Space Science. Bylo to extrémně zajímavé a poučné. Zůstal jsem i na další přednášce. Představil se nám opět Gerald Scarfe, poznali jsme se na předchozí lodi, on s manželkou Jane vystoupili v Sydney, a nalodili se na Queen Mary II v Hong Kongu. Promítal nám politické karikatury, byly velmi groteskní a místama velmi sprosté. My jsme se všichni opravdu srdečně zasmáli. Přednáška měla název Gerald Scarfe uncensored – 50 years of being rude (Gerald Scarfe necenzurován – 50 let sprostoty). Ve 12.15 jsme si šli zopakovat tango. Byli s nama i Mike a Glenda. Připomněli nám mejdan v 5 hodin. Glenda mi řekla, ať se ”oháknu”.

Na oběd jsme šli do Britannia, seděli jsme u velkého stolu, ale byli jsme sami. Ve 3.30 odpoledne jsme šli na přednášku o Singapuru. Slovo měl Patrick Cherry.

Do 5. hodin jsme lelkovali, v 5 hodin jsme vyrazili k Mikovi a Glendě na palubu 12. Nechal jsem si na sobě to zelené triko (Good Morning Vietnam), kolem krku jsem si dal černého motýla a na hlavu šiltovku Mao Tse Tunga. A byl jsem oháknutý...

V kabině již na nás čekala společnost – pozvaný byl ještě jeden anglický pár a za chvíli přišli ještě naši známí od stolu, Andrew a Sheila. Mike otevřel několi vlašek vína včetně šampusa. Byli jsme docela rozjaření a pomlouvali Číňany, kterých je tu na lodi po Hong Kongu požehnaně. Jsou velmi hluční a agresivní, potřebovali by kopnout do pr... Andrew je nazval Yellow Peril (žlutá pohroma). Chtěli jsme mít společnou fotku, Andrew vyběhnul na chodbu a dotáhl nějaké Rusáky z Moskvy. Já jsem na ně mluvil rusky, což je obrovsky šokovalo.

Barbara chtěla později vidě 3-D filmovou animaci Pussy in Boots (kocour v botách). Film dávali během dne 3x (v 5 a 8 a 10.30 hodin). Na první představení jsme nemohli jít, v 10.30 by to bylo dost pozdě (musíme vstávat brzy ráno) a tak jsme byli nuceni jít před osmou na večeři do ”kantýny” na palubu 7.

Film byl velmi poutavý, po kině jsme šli hned spát. Abych nezapomněl - na lodi je obrovské CASINO, kde by se můj kamoš Laďa Vidimský (zv. Melón) určitě nenudil. Je to otevřeno 24 hodin denně.

31.3.2012, Laem Chabang, Thajsko

Poslední březnový den – den narození našeho Josepha. Přišel na svět před 25 lety. Venku je překrásně.

Měli jsme objednaný celodenní výlet do hlavního města Thajska - BANGKOK. Museli jsme vstávat nezvykle brzy. Barbara natáhla budíka na 6 ráno. Po probuzení jsme se rychle vysprchovali a já jsem seběhnul do “kantýny”, zatím co Barbara ještě dospávala. Přinesl jsem jí něco k snědku a vrátil jsem se na palubu 7 dát si rychlou snídaní. Sraz jsme měli v 7.10 ráno v Queens Room. V 7.20 jsme vyráželi autobusem do Bangkoku.

Ve městě u paláce Royal Grand Palace probíhala zkouška pohřebního procesí. Manželka státníka zemřela před 100 dny a tradičně má pohřeb až po nějaké době. Tato doba přišla. Náš autobus musel zaparkovat trochu dále od paláce, museli jsme k paláci kráčet pěšky. Bylo ohromné horko – 30 stupňů celsia. V autobuse jsme obdrželi flašky vody, my jsme si vzali pro jistotu i svoje lahve z lodě. Prohlédli jsme si prostory paláce, do chrámu Emerald Buddha Temple jsme se museli vyzout. Byl tam vystavený emeraldový budha, nesmělo se tam fotit, já jsem natruc pořídil skrytě snímek mobilem a Barbara si tu sošku diskrétně vyfotila foťákem.

Na cestě zpátky k autobusu jsme míjeli seřazené vojáčky a jeden oficír jim ochlazoval ksichty vodou. Šel jsem za ním a povídám anglicky, ”A co já?”. Zasmál se a k velkému obveselení kolemstojících postříkal i mně. Místní pouliční prodavačka prodávala vkusné kloboučky. Daly se i složit a byl z toho vějíř. Ptal jsem se kolik to stojí. Na zastávce před Bangkokem jsem si z mašiny vytáhnul 500 baht (kolem 16 US dolarů). Chtěla 300 baht, ukázal jsem ji (zalhal jsem), že mám jenom 90 baht. Odmítla handlovat. Ale že by to prodala za 5 US dolarů. Vytáhl jsem 5 dolarů a klobouk výhodně koupil (přepočteno dělala suma 150 baht).

Na oběd jsme jeli do skvostného hotelu RAMADA. Byl tam pro nás přichystaný bufet, stejně jako tomu bylo v Saigonu. Po obědě jsme se jeli podívat do Wat Trimitr na zlatou, 5 a půl tunovou sochu budhy Golden Buddha image. Po staletí to byla jen betonová socha. Jednoho dne se experti rozhodli přemístit sochu na dnešní místo. Socha jim spadla a část betonu se odloupla. Objevilo se pod betonem zlato a zjistilo se, že celá socha je ze zlata.

Projeli jsme čínské město China Town, čekala nás poslední zastávka v klenotnickém závodě, kde jako všude jinde, byly obchody se suvenýry. Barbara tam nakoupila vánoční dárky pro kamarádky v Anglii – třpytivé tašky. Koupila jich celkem osm!

Před 3.hodinou jsme vyrazili zpět na loď, návrat byl naplánován na půl patou. Cestou začalo pěkně pršet. Před pátou jsme dorazili na loď, dali si sprchu a odpočívali.

Večer byl opět neformální, sešli jsme se u stolu všichni,jenom nový spolustolující zubař Nicholas nepřišel. Naši známí se těšili na zítřejší představení LIVE DOLPHIN SHOW. V programu bylo oznámeno, že na palubě 6 bude v 11.30 ráno velká oslava příjezdu so Singapuru. Filmová americká společnost Universal Studios společně se zologickou zahradou Singapuru uspořádají živé představení s dolfínama. Cestující byli upozornění, že loď bude muset přizpůsobit rychlost. Barbara se jenom pousmála a dala na vědomí, že zítra je APRÍLA, ať to berou všichni na vědomí...

Po večeři jsme šli do Royal Court na představení ABBA (lodní skupina zpívala a tančila melodie slavné skupiny Abba).

V noci se pro změnu posune čas DOPŘEDU, ztratíme tak hodinu a budeme od londýnského času o 7 hodin vpředu. Zítra začíná náš poslední měsíc plavby.

1.4.2012, na moři

Začíná poslední měsíc naší plavby. Venku je škaredě – APRÍL!!! Počasí je docela hezké, svítí sluníčko a je teplo. Bohužel, podle našeho plánu, budeme uvnitř lodě většinu dne.

Ráno jsem šel zamluvit stůl v Britanni; Barbara přišla po chvíli za mnou. Snídaní jsme měli opět u našeho oblíbeného stolu čislo 74. Po snídaní šla Barbara malovat, já jsem šel do kabiny dopisovat deník.

První zajímavá přednáška byla v 11.15, slovo měl opět prof. Holdaway. Byla na téma Looking down on Earth from Space (sledování země z vesmíru).Bylo to nesmírně zajímavé.

Ve 12.30 jsme si šli vylepšit ča ča. K předchozím krokům jsme přidali 3 kroksumkroky. Byla to naše poslední hodina s Voloďou a Naďou, po Singaporu nás příjde učit rumunský pár.

Po tanečkách jsme šli na oběd do ”kantýny”. Předtím jsme procházeli obrazárnou CLARENDON na palubě 3. Měli tam na stole šampaňské. Byl s nama Mike s Glendou. Zastavili jsme se na skleničku. Barbara měla dlouhou uměleckou debatu s Michalem (Jihoafričan, co pracuje pro Clarendon). Kecali a kecali, já zase pil a pil. Měl jsem celkem 3 skleničky šampusa.

Po obědě jsme si dali odpolední klid, ve 3.15 jsem si šel poslechnout přednášku Sinking the Graf Spee and the Bismarck. Historik Jeff Chandler v ní povídal o potopení zmíněných německých lodí během II. světové války.

Glenda a Mike opouští zítra loď. Glenda nám donesla věci, které nebudou brát sebou do Anglie. Zdědili jsme cestovní žehličku, elektrický vařič vody, čajové sáčky a jiné drobnosti.

Kolem 7. hodiny večer jsem šel na zítřek vyzvednout pasy. S pasama jsem šel kolem divadla, zrovna tam začínal pořad s irským TV komikem Roy Walker. I když jsem nebyl řádně oblečen, uvaděč mne tam pustil a já jsem se tam hodinu příjemně bavil.

Barbara již na mne netrpělivě čekala,měla hlad a chtěla jít do kantýny mnohem dříve. Jakub tam obsluhoval, byl to jeho poslední pracovní den, zítra opouští loď. V jednom momentě se z amplionu ozval naléhavý hlas – CODE ALPHA. Situace v zadní části lodě na palubě sedm. Viděli jsme běžet i Jakuba. Byla to výzva pro lékařský perzonal, jeden cestují dostal srdeční záchvat. Barbara ani nestačila vstát od stolu, když se kolem ní řítili medici.

Po večeřeli jsme šli do hospody Golden Lion na fotbal. Dávali tam však utkání Newcastle – Liverpool, Kohouti hráli až později. Sledoval jsem 1. poločas, Barbara šla do divadla na toho komika. Pořady v divadle se dávají 2x. Podobně jako večeře se podávají 2x (ranní a pozdějši). Po poločase jsem šel do kabiny hrát Bookworm. Kolem půl jedenácté jsem opět sešel do hospody (paluba 2) na zápas Kohoutů proti Swansea. Kohouti zahráli výtečně, vyhráli 3 : 1, bývalý hráč Arsenalu Adebayor se velmi zaskvěl.

Vrátil jsem se do kabiny kolem 1. hodiny ráno, Barbara stále hrála tu počítací hru. Jakmile skončila tak jsme zalehli a četli knížky až do 2. hodin ráno. V noci prý byla pěkná bouřka, já jsem však o ničem nevěděl.

2.4.2012, Singapore

První přístav poslední etapy. Připluli jsme do Singapuru kolem 9. hodiny ráno. K našemu potěšení se tu vyloďovala většina Číňanů, byli na lodi hluční a nepříjemní, nemohli jsme se dočkat až odejdou.

Venku bylo trochu pod mrakem, celkově však bylo příjemně, ani horko, ani chladno. Zakotvili jsme přímo u břehu, venku na nás čekaly autobusy kyvadlové dopravy. Vyjeli jsme do centra kolem 10. hodiny. Měli jsme u sebe pouze US dolary. Ve městě jsme si z mašiny vybrali 100 Singapore dolarů (kolem 50 liber). V programu jsme měli nákup kufru, bílé tuxedo pro mně, bílé ponožky a boty pro Barbararu. Místní borec nám poradil, ať sjedeme do City Hall, tam je hodně obchodů. Koupili jsme si lístky na podzemku, museli jsme jednou přesedat. Tuxedo jsme nesehnali, kufr jsme však koupili. K tomu i ponožky a bílého motýla.

Z obchodu jsme se šli podívat po nějaké vhodné kavárně s bezplatným internetem. Zakotvili jsme v něměcké hospodě, ztrávili jsme tak nějakou dobu vyřizováním elektronické korespondence a upravováním fotoalbumu. Z hospody jsme přešli ulici do světoznámého hotelu RAFFLES HOTEL, navštěvovaný často světoznamýma celebritama. Zamířili jsme do baru na nádvoří, seděli tam naši kamoši Emma a Mike, známí alkoholici. Chtěli jsme je jenom pozdravit a než jsme se nadali tak Mike nám každýmu koupil alkoholický koktejl SINGAPORE SLING. Prý by to bylo rouhání nezkusit místní specialitu.

Byli jsme v Singapuru v roce 1984 na zpáteční cestě ze Sydney, kde byla Barabara na lékařské stáži z londýnské mediciny. Od té doby se však Singapur naprosto změnil. Dnes je zde mnoho úžasných mrakodrapů a senzačních hotelů. Ten nejznámější je Marina Bay Sands. Skládá se ze tří vysokých budov, nahoře jsou ty budovy spojeny přepážkovou plochou posetou živým parkem Sands Skypark. Je tam i unikátní , největší a nejvyšší bazén na světě Infinity Pool. U hotelu je obrovský obchodní komplex The Shoppe. Sháněl jsem tam to tuxedo, ale nikde ho neměli. Ptali jsme se na cestu do Marina Bay Sands, bylo nám řečeno, že vyhlídkové prostory jsou od 3. hodiny odpoledne uzavřeny, někdo si to pronajal pro soukromou akci. Barbara byla velmi naštvaná, Singapur byl pro ní především ta vyhlídka z hořejška. Krom toho si chtěla zaplavat v tom unikátním bazenu. Alternativou bylo jít na obrovské kolo Singapore Flyer. Bylo nedaleko toho hotelu.

Po 10-minutové procházce jsme si koupili lístky na kolo, kufr jsme nechali u přepážky. Z kola byl nádherný 360-stupňový výhled na Singapore. Přímo pod kolem byla startovní plocha automobilových závodů Velká cena Singaporu. Zajímavý byl i pohled na fotbalové hřiště (floating football pitch) – bylo na vodě, obklopené sítěmi.

Z kola jsme šli na autobus 97, ten nás zavezl zpět do Harbour Front. Zůstaly nám nějaké peníze, Barbara pořád chtěla nové boty. V terminálu jsme se potkali s kamošama Andrew a Sheilou co s námi sedí večer u stolu. Sheila poradila Barbaře kde koupit pěkné boty. Zavedla nás na dobré místo, Barbara utratila poslední peníze a připlatila kreditní kartou.

Do přístavu jsme vyjeli kolem 7. hodin večer, poslední autobus byl v 7.30. Na lodi jsme museli opět odevzdat pasy, po vybavení jsme se šli připravit na večeři.

Kdykoliv nabereme nové cestující, tak k večeři se může jít bez šlajfky. Jinou zajímavou věcí je to, že v kantýně si nemůžeme z hygienických důvodu nabírat sami večeři, obsluhuje nás lodní perzonál v rukavicích. Toto platí po 2-3 dny od nového plavebního segmentu. Zabraňuje se tak rozšiřování infekce přinesené z pevniny.

Venku bylo teplo a velmi příjemně, proto jsme se partija od stolu rozhodli čumět z paluby 7 jak odplouvá naše loď. Andrew donesl flašku červeného a tak se pilo, kecalo a čumělo. Před půlnocí jsme se s Barbarou rozloučili a odebrali na kutě.

3.4.2012, na moři

Dnes je opět den klidu, nemusíme plánovat žádný výlet. Barbara ráno dospávala, já jsem šel na snídaní sám do Britannia. Seděli se mnou 1 americký a 1 anglický pár. Já a jeden Angličan jsme byli u stolu bez partnetů. Angličan Keith byl fotbalový fanda, jeho klub je Manchester United. Měl jsem naplánované jít na přednášky, v hospodě však dávali v 10 ráno záznam utkání Blackburn – Man United, proto jsem přednášky vzdal a šel místo toho na fotbal. Seděl jsem Keithem a jinými kumpány. Později si k nám přisedl soudce ze Zimbabwe. Vyprávěl mi, jak soudil koruptované fotbalisty v Jižní Africe. Já mu zase řekl o mých tlumočnických a překladatelských zkušenostech s českými kriminálníky v Anglii. On však třeba Oláha vůbec neznal, stejně jako já jsem neznal ty fotbalisty.

Předevčírem mi přišlo potvrzení z UEFA o kreditaci na EURO 2012 v Polsku a Ukrajině:

Dear Miroslav Hanak,

Thank you for submitting your Accreditation Request for UEFA EURO 2012™.

You will be informed through an email and SMS when your Accreditation Request has been confirmed.

Should you have any questions or comments, please contact us at euro2012accreditation@uefa.ch.

Kind regards,

UEFA EURO Accreditation Department

Všechno za mne vyřídil šéf Peter Clark. Měl veškeré informace z mého předchozího tlumočení na EURO 2008 ve Vídni. Stejně tak mi přišlo potvrzení, že žáci Brna sehrají 3. května v Londýně přátelák proti Fulham FC. Požádal mne o to Jakub Fulnek, hráč národního juniorského mužstva, jehož brácha hraje za Brno a budou v Anglii koncem dubna. Já jsem Jakubovi kdysi zajistil stáž ve Fulhamu, kde dnes hrají 2 čeští hráči – Marcel Gecov a Zdenek Grygera. Marcel je můj student angličtiny. Ten přátelák nakonec dohodl v mé nepřítomnosti šéf Peter Clark.

Po hospodském fotbale jsem se šel připravit na taneční hodinu. Začínala jako obvykle ve 12.30.Máme nové učitele, rumunský pár Peter a Roxana. Učili nás džajv. Byli velmi dobří, my jsme jim na konci hodiny zatleskali.

Na oběd jsme šli do Britannia. Seděli s nama 2 anglické páry.

V 5 hodin dávali v kině černobílý němý film ARTIST (umělec). Byl natočen v loni a získal hodně Oskarů. V kině jsme seděli s našimi známými od večerního stolu.

Na večeři jsme museli být oblečeni formálně. Vzal jsem si k tuxedu nového bílého motýla koupeného v Singapuru. U stolu mne kamoš David nazval umělcem.

Po večeři se nám nikam nechtělo, šli jsme do kajuty na večerní klid.

V noci se posune čas o hodinu zpět, budeme od londýnského času opět o 6 hodin vpředu.

4.4.2012, Phuket, Thajsko

Jsme zpátky v Thajsku, můžeme vstávat o hodinu později. Zakotvili jsme v přístavu Phuket kolem 6.30 ráno. Zapnul jsem mobil a zkontroloval vzkazy. Psal mi český fotbalista Marcel Gecov, ptal se mne kdy budu zpátky v Anglii. Asi mu hodně chybím. Momentálně je v Chelsea bývalý trenér Sigmy Olomouc Zdenek Psotka, měl jsem mu dávat hodiny angličtiny, převzal to za mne šéf Peter Clark.

V pohodě jsme šli do Britannia na snídaní. Loď nebyla přímo u pevniny, museli jsme se tam dopravit kyvadlovou přepravou (TENDER). Bylo něco po 10.30 když jsme vyrazili na pevninu. Předtím jsem vyměnil v recepci 20 US dolarů, dostal jsem za to 580 baht.

Na břehu jsme kráčeli podél moře směrem k pláži. Cestou jsme se poznali se skotským párem Jimem a Elenorou. Zavítali jsme společně do pár obchůdku a potom jsme si sedli venku u moře. Já a Jim jsme si dali pivo, dámy si dali nějaké koktaily. Skoti se potom rozhodli odebrat zpět na loď, já a Barbara jsme šli na pláž. Za 200 baht jsme si najali lehátka. Byli kolem nás samí Rusáci. Seznámil jsem se se Sergejem. Přiletěli se skupinou z Vladivostoku. Neuměl anglicky, museli jsme spolu kecat pouze rusky. Bavili jsme se o fotbale, o ruský hráčích v anglické lize a o EURO2012. Uvědoměli jsme si, že Rusáci jsou ve skupině s českým týmem společně s Polákama a Řekama. Češi a Rusáci hrájí proti sobě 1. den šampionátu.

Kolem půl 3. odpoledne jsme se rozloučili a zamířili zpět k přepravě na loď. Chtěl jsem si koupit nové kraťasy, v obchodech chtěli za to víc než jsem byl ochoten zaplatit a tak jsem nic nekoupil. Blízko přepravy koupila Barbara za poslední peníze v hotovosti tašku pro Elise, holku Andrewa. Na přepravní lodi seděl vedle nás nějakej náboženskej fanatik. Říkal nám jak na ostrově hledal božího ducha (SPIRIT). Já mu řekl, že já jsem špiritus nehledal, místo toho jsem si dal pivo...

Na lodi jsme se šli najezt a napít do ”kantýny”. Bylo horko a dusno, v kabině jsem měl pořád ještě žízeň. Vytáhl jsem z ledničky flašku studené vody a zamixoval jsem si tam cintronovou vodku. Vypil jsem pár sklenic, zalehl jsem a celou dobu před večeří jsem prochrápal, zatímco Barbara hrála na počítači hru Bookworm. Probudila mne těsně před večeří. Nemuseli jsme se oháknout, šel jsem ke stolu bez šlajfky. U stolu jsme byli všichni, seděl s námi i zubař Nicholas. Po večeři jsme šli na večerní klid do kabiny.

Během dne jsme dostali zajímavé memorandům - od 7. do 17. dubna budeme proplouvat přes Indický oceán, Arabské moře, Adenský záliv a Rudé moře. Tato oblast není bezpečná, nachází se tam piráti. Přes ten záliv budeme plout bezpečnou stezkou Internationally Recommended Transit Corridor. Budou nás chránit specielní námořní jednotky International Task Force včetně královské námořní flotily the Royal Navy. Je to podle směrnic Spojených národů. Jsou zaměřené hlavně na ochranu obchodních lodí před pirátským napadením. Promenáda na palubě 6 a 7 bude od soumraku do rozbřesku uzavřena. Budou tam pouze pozorovatelé. Dostali jsme pokyn zhasnout veškerá světla, vypnout hlavně světla na balkonech a zatemnit okna záclonama a roletama. Každý večer obdržíme rozhlasem další pokyny. Zítra budeme mít ve 2.15 odpoledne v divadle specielní přednášku na téma Piracy and Security (pirátství a bezpečnost). V pátek 6. dubna ráno v 10.15 budeme mít specielní výcvik Guest and Crew Drill (výcvik hostů a posádky). Napíši o tom výcviku později.

V noci se opět posune čas o hodinu zpět. Budem od londýnského času 5 hodin vpředu.

5.4.2012, na moři

Dnes jsme mohli o hodinu později vstávat. Přibližujeme se pomalu londýnskýmu času. Momentálně jsme 5 hodin vpředu. Budeme mít dnes pro změnu leháro. Nemáme toho moc v plánu.

Po snídaní v Britannia šla Barbara malovat a já jsem si šel poslechnout Patricka Cherryho o nadcházejícím indickém přístavu COCHIN. Po přednášce jsem šel pozdravit malířku Barbaru a poté jsem se odebral do kabiny dopsat deník.

Ve 12.30 jsme měli další taneční hodinu s novými učiteli. Jsou to Rumuni, jsou opravdu skvělí a výborně mluví anglicky. Opakovali jsme si QUICKSTEP.

Na oběd jsme šli opět do Britannia. Zvolili jsme si vlastní stůl, ve 2.15 byla přednáška Piracy & Security (pirátství a bezpečnost) a nechtěli jsme na ni přijít pozdě.

Přednáška se konala v Royal Court. Hlavní slovo měl komodor Tim Lowe, asistoval mu Adrian Prangnell. Komodor nás seznámil se současnou situací na mořích, poukázal na různá nebezpečí pirátství a uvedl řadu příkladů jak pirati provádí tu nekalou činnost. Zdůraznil, že velké lodě jako je naše Queen Mary II se těší malému riziku, přesto se musí provézt veškerá zabezpečující opatření a cestující musí být připraveni na jakékoliv okolnosti. Metoda pirátů je zastrašit lodě, naběhnout na loď a zajmout kapitána. Vyhrožují odstřelováním lodí. Komodor nám ukázal fotografie, jak piráti napadají lodě, zajmou kapitána a vyžadují výkupné. Existuje několik zajatých lodí v přístavech, kde se stále čeká na zaplacení výkupné. Poslední napadení bylo 26. března. Ukázal nám díry na stěnách způsobené těžkou kanonádou způsobenou střelama Rocket Propeller Grenade (granáty poháněné raketou). Zítra ráno budeme mít pohotovostní cvičení. Odpoledne se k nám nalodí specielní jednotky se zbraní. Po přednášce bylo hodně dotazů, většina z nich se týkala obranných metod. Navrhovali jsme, aby se ti darebáci dobředu zlikvidovali. Komodor uvedl, že to není tak jednoduché, ale že se ví, kde ti pirati mají své zázemí a jejich lodě a zbraně jsou systematicky ničeni. Zločinci pocházejí ze Somálie, kde neexistuje disciplína a pořádek. Spojené národy pracují na tom, změnit v té zemi řád a zavézt tam civilizovanou společnost.

Po přednášce jsme se šli opalovat na palubu 6. Četli jsme a plavali až do pozdních odpoledních hodin. Potkali jsme se tam s kamošama Andrew a Sheila. Pozvali nás k sobě večer na mejdan a ať si prý přineseme sklenice.

Na 7 večer jsme byli též pozvaní do obrazárny CLARENDON na výstavu. Podávalo se tam šampaňské. Setkali jsme se tam opět se zaměstnancem obrazárny Michalem z Jižní Afriky. Barbara si s ním hezky popovídala. On je navíc velký fotbalový fanda; dal jsem mu moje vizitky s tím, že kdykoliv bude v Londýně tak ať dá vědět a já ho vezmu na fotbal. A bude-li to možné, tak ho i seznámím s některýma hráčama (mojema studentama).

Před osmou hodinou již na nás čekali Andrew a Sheila. Přišli k nim všichni od našeho stolu kromě Nicholase. Andrew a Sheila slavili 43. svatební výročí. Donesli jsme si sklenice z obrazárny a pokračovali v konzumaci šampaškého. Venku byl krásný večer a tak jsme vyběhli ven na palubu 6 na čerstvý vzduch (AL FRESCO). Pili jsme tam až do večeře.

Večeře byla formální. Musel jsem si dát tuxedo. U stolu nám chyběl Nicholas. Asi našel nějakou ženskou. Po večeři jsme s Andrew a Sheilou koukli do Queens Room. Byl tam bál Oriental Ball S hudební skupinou tam hrál na klavír náš kamoš Edgar. Barbara a já jsme si několikrát hopsli. Nezůstali jsme na tom bále dlouho. Barbara šla do kabiny a já jsem šel pozdravit číšnici Ivanu do CHART ROOM baru. Dal jsme si tam Bloody Mary (vodka s rajčatovou šťávou). Ivana si ráda pokecala. Hráli tam jazz, tak jsem chvíli poslouchal, pak jsem se rozloučil a šel za mou milovanou. V noci se posune čas opět dozadu.

6.4.2012, na moři

V noci se posunul čas opět do zadu – pouze o 30 minut! Je to otrava, já nechávám na hodinkách anglický čas, na mobilu mám časy všech míst kde jsme byli a i současný čas. Hodinky mi pomáhaly odhadnout místní čas jednoduchou matematikou, teď je to mnohem komplikovanější.

Na snídaní v Britannii jsme byli tradičně u stolu sami. Hlavní číšník mne již dobře zná a ví, že ráno se nám nechce s nikým kecat. Ten číšník je Filipínec, jako náš stewart (sluha) Ferdinand. Já oba zdravím filipínsky MAGANDA UMANGA (dobré ráno), večer MAGANDA GABI.

Na dnešek nemáme žádný program. V 10.15 ráno musíme všichni podstoupit preventivní cvičení pro případ napadení pirátama. Před 10. hodinou k nám promluvil rozhlasem kapitán a dal nám veškeré pokyny. Jeho proslov začal domluveným znamením KÓD SIERRA PAPA, KÓD SIERRA PAPA. Cestující co bydli v bezokenních kabinách museli zůstat ve svých pokojích, my s balkonem jsme museli vyjít na chodbu a tam setrvat. Nesměli jsme stát před dveřama, to v případě, že by nás piráti odstřelovali. Po skončení cvičení jsme si dali do taneční hodiny pohov.

V tanečních jsme opět pilovali ča-ča. Já a Barbara se pomalu stáváme tanečními veterány. Před tanečkama jsem vyhledal Ivanu, pracovala v jiném baru. Seděla tam s kamarádkou i ta česká paní Blanka. Pozdravili jsme se, byla strašně ráda, že mohla alespoň chvíli popovídat česky. Řekl jsem ji, že se někdy sejdeme společně i s mou ženou.

Na obědě v Britannia jsme seděli s anglickým párem. Bydlí v Broxbourne, nedaleko od nás. Řekl jsem tomu muklovi, že asi zná mého dobrého kamoša – fotbalového argentinského internacionála Osie Ardillese. No kdo by neznal Ardillesa. Ten chlapík prý dokonce pracoval pro paní Osiho. Já jsem uvedl jak toho fotbalistu znám – pracoval jsem se synem Federicem na filmovém fotbalovém dokumentu a byl jsem několikrát pozvaný k Ardillesovi. Je to malý svět.

Odpoledne jsme si dali opět zdravý odpočinek. Šli jsme k bazenu na palubě 6 se opalovat, plavat a číst. Kolem 4. hodiny jsem pozoroval jak se z malé loďky přepravují na naší loď obranné posily. Tento přesun probíhal během plavby. Podobně tak naskakují na naší loď místní piloti před každým přístavem. Ti partyzáni nás budou po dobu 10. dní chránit.

Navečer jsme procházeli kantýnou a potkali jsme tu Češku Blanku. Pozvali jsme ji na čaj. Připojili se k nám i kamoši Andrew a Sheila. Blanka bydlí od roku 1968 ve Švýcarsku. Je vdovou již 20 let. Zmínil jsem se ji o vdovci Nicholasovi, docela měla zájem se s ním sejít.

Večer jsme museli jít vyzvednou pasy. Cestou do naší kabiny jsme potkali Slováky Emilii a jejího kluka Josepha. Taky šli pro pasy. Řekl jsem Barbaře ať si jde odpočinout do kabiny a já zajdu se Slovákama pro ty pasy. K pasovému stolu však byla obrovská fronta, navrhnul jsem, ať zajdeme místo do fronty do blízké hospody Golden Lion na pivo. Emilie nás nechala samotné, takže já a Joseph jsme zakotvili u baru a já poručil 2 půllitry anglického piva WORTHING. Joseph mi řekl něco o sobě – prodává a kupuje kamiony po celé Evropě. Neumí anglicky, jeho obchod je zaměřen především na státy Vých. Evropy.

Večer byl semi-formální. U stolu jsme byli kromě Nicholase všichni. Během dne nám přišly lístky na organizovaný výlet po nastávajícím indickém přístavu COCHIN. Bylo původně vyprodáno, my jsme však byli v rezervě.

7.4.2012, Kochin, India

Venku je krásně, máme před sebou výlet na indické pevnině Kerala. Připluli jsme do Indie neobyčejně pozdě, někdy kolem 10. hodiny ráno. V přístavním dni normálně restaurace a jiné podniky zavírají mnohem dřive, dnes však bylo vše otevřeno jako v normálním dnu. Proto jsme nemuseli pospíchat na snídaní do Britannia. Šel jsem jako obvykle napřed, hlavní číšníci u dveří mne již znají a pokud je můj oblíbený stůl číslo 74 volný, tak mne k němu zavedou. Cestou do Britannia jsem potkal Terryho co má na starosti lodní proviant. Poznali jsme se na předchozí lodi. Ptal se mne u kterého stolu budeme sedět v Dubai na slavnostní večeři. Navrhl dát si tam společně něco na zahřátí.

Během snídaně jsme z okna pozorovali jak připlouváme do přístavu KOCHIN. Po snídaní jsem vyměnil 11 US dolarů co mi ještě zbylo z předchozích výletů. Vyměnil jsem je za 485 indických ruppees. Před vstopem na pevninu jsme museli s pasy jít do Queens Room na imigrační kontrolu. Na chodbách stála obrovská fronta. Byl jsem pekelně naštvaný, neb již v Anglii jsem musel stát nekonečné fronty na indická víza. Několikrát jsem musel jet do Londýna na indické pasové oddělení, stát či sedět ve frontě a navíc zaplatit nehoráznou sumu. Podobně jsem tak musel učinit pro čínské vizum. Australské mi vyřídila cestovní agentura a americké jsme si s Barbarou zařídili přes internet. Během plavby potřebujem víza i do jiných států, nemusíme se však o to starat. Naše pasy jsou v rukách lodního perzonálu, oni tam zařídí štempl za nás a odebrají si automaticky poplatek z našeho konta. Takto jsme získali vízum do zemí jako Vietnam, Japonsko, atp.

Po dlouhém čekání ve frontě jsme se konečně dostali k indickým oficírům. Pasy jsme museli odevzdat, dali nám specielní kartu povolující vstup na indickou pevninu.

Náš výlet byl načasován na 12.30 odpoledne. V Royal Court jsme se shromáždili a odebrali na pevninu, kde na nás čekaly autobusy. Autobus nás zavezl k loďce po níž jsme se přepravili přes vodu (BACKWATERS) na pevninu. Průvodce nás seznamoval s historií a zeměpisnými zajímavostmi. Jsme v území Kerala (území kokosových palem). Náš indický průvodce Adži mluvil velmi dobře anglicky. Přepravili jsme se z části zvané Fort Kochin (pevnost Kochin) do Mattannchery area. Adži nás zavedl do holandského paláce Dutch Palace, kde jsme shlédli zajímavé mythologické obrazy. Před kostelem bylo dost žebráků-mrzáčků. Stejně tak tam byla i řada pouličních prodavačů. Líbil se mi malý model indického taxika TUK TUK a tak jsem si ho za 100 rupees koupil. Byli jsme u židovské části Jew Town. Jelikož byla sobota, šábes, tak synagoga byla zavřená. Přesto jsme se šli k ní podívat a cestou nakoukli do různých obchůdků. V jednom se Barbara ptala, zda nemají něco na její Pandora řetízek. Měli tam takového roztomilého slona. Nemě jsem moc rupees, tak jsem nabídnul 10 anglických liber s tím, že mi něco vrátí v rupees. Mladík mou nabídku přijal a vrátil mi 300 rupees. Barbara byla velmi spokojena.

Vrátili jsme se k autobusu a zajeli jsme k moři do hotelu Old House Bristow Hotel na občerstvení. Měli jsme tam připravené horké a studené nápoje a něco malého k zakousnutí. Po krátkém posezení jsme zajeli se podívat do indicko-portugalského muzea Indo-Portuguese Museum. Stáli jsme tam na nádvoří a Adži nám povídal různé zajímavosti. V tom se ozvala velká rána. Obrovský kokosový ořech spadl se stromu kousek od nás. Být o pár metrů dál tak jeden z naší skupiny by trpěl pěkným bolením hlavy.

Po tomto vzrušení jsme ještě zajeli navšívit kostel St.Francis Church, nejstarší evropský kostel v Indii. Byla tam původně hrobka portugalského mořeplavce Vasco da Gama. Jeho pozůstatky však byly převezeny později do Portugalska. V kostele zůstalo jen označené místo původní hrobky.

Poslední štace byla zpět u moře. Šli jsme se pěšky podívat na typické rybářské sítě. Tyto sítě jsou však již velmi zastaralé, používají se víceméně pro udržení tradice a pro turisty. Cestou zpátky k autobusu jsme procházeli podél rybářských stánků. Údajně jsme si mohli zakoupit čerstvou rybu a nechat si ji nedaleko zgrilovat.

Na loď jsme jeli zpátky autobusem, přes velký most. Souběžně s naším mostem se táhl i jiný most, zkonstruovaný tím chlapíkem Bristow, jehož jméno nesl hotel, kde jsme měli to občerstvení.

Po vstupu na loď jsem okamžitě zamířil do hospody Golden Lion. Dávali tam přímý přenos anglické ligy, Tottenham Hotspur hráli venku proti Sunderland. Barbara byla chvíli se mnou, před koncem 1.poločasu se však odebrala do kabiny. Kohouti, ať se snažili jak chtěli, uhráli pouze bezbrankový bod.

V kabině na nás čekalo pozvání na zítřejší koktejl s kapitánem. Na 8.30 večer jsme šli neformálně oblečeni. Byli jsme u stolu všichni i s Nicholasem. Všimli jsme si, že všechny závěsy byly zataženy. Dnes večer začíná 10-denní prevence proti pirátům. Paluba 6 a 7 je večer úplně zatemněna, všechna okna jsou zastřena černým obalem a nemáme na tyto paluby přístup. Naše kabina je nad palubou 7. Po návratu z večeře bylo v naši kabině tma (normálně náš stewart nechává po úklidu světla rožnutá). Po celé lodi jsou roztroušeny stanoviště pozorovatelů. My máme jednoho hned pod našim balkonem.

Šli jsme spát s bezpečnými pocity, že jsme dobře chráněni před jakýmkoliv teroristickým nebezpečím. V noci se bude čas posouvat dozadu o 30 minut. Od Londýna budeme 4 hodiny vpředu.

8.4.2012, na moři

Dnes je velikonoční neděle. Ráno jako vždy začínáme sledováním TV programu WAKE UP WITH TOP RAY. Dnes pozval, již podruhé, naši kámošku Moniku k rozhovoru. Monika je šéfka knihovny a obdchodu s knihama v jedné roli.

Čas se v noci posunul opět dozada – bylo to jen o 30 minut. Jsme teď 4 hodiny před londýnským časem. Zašli jsme v klidu na snídaní do Britannia, Barbara šla potom malovat já jsem šel na přednášku o konstrukcích mostů, železnic, tunelů a lodí. Po přednášce jsem si dal pohov, další naše akce byla taneční hodina – opakovali jsme si valčík. Peter s Roxanou jsou opravdu výborní, jejich instrukce jsou jasné a srozumitelné.

V Britannii byla výstavka velikonočních dobrot. Barbara říkala, že v kantýně nabízejí hodně velikonočních lahůdek a z toho důvodu jsme tam šli po tanečkách na oběd. Jsme sice na dietě, já jsem se tam však naťápal jako jsem to dělával za mlada.

Venku bylo krásně, sebrali jsme knížky a šli k bazenu. Tam jsme lelkovali až do 5.hodin. Na 7.45 jsme byli kapitánem pozvaní na koktejl. Byl formální večer, musel jsem opět nasadit tuxedo.

Sešlo se nás v Queens Room požehnaně. Pozdravili jsme se s kapitánem a jeho chotí, přišli i Gerald Scarfe a jeho manželka herečka Jane Asher. Dal jsem s ní řeč, říkala, že Geraldova výstava v Česku začala před 2. dny. Má to v Českým Krumlově.

U večeře jsme byli všichni kromě Nicholase.Po večeři jsme si dali večerní klid, Barbara hrála hru a potom četla, prý do 4 hodin ráno. Já jsem zalehnul hned jak jsme přišli do kabiny a spal jsem jak dudek až do rána.

9.4.2012, na moři

Dnes je velikonoční pondělí – ale bez tatarovačky. Kdykoliv se zmíním o české tradici tak mne přátelé považují za perverzního.

Ráno byla Barbara šíleně unavená, četla až do 4. hodin ráno, já jsem byl naopak svěží jak prut. Šel jsem do Britannia na snídaní sám. Seděl jsem u stolu s nezáživnými Angličany. Příště budu raději sedět sám.

V 11.45 jsem šel na přednášku karikaturisty Geralda Scarfe. Poznali jsme se již na Queen Elizabeth. Po přednášce byly dotazy, diskuze byla přenášena lodní televizí. Já jsem přišel s dotazem, jak ho přijali Češi. Gerald má momentálně výstavu v Českým Krumlově. Později jsme se střetli s jeho ženou anglickou herečkou Jane Asher, kupovala v klenotnictví náramek.

Ve 12.30 jsme šli protáhnout kostru na parketu Queens Room. Pilovali jsme tam tango. Oběd jsme si dali v Britannia, byli jsme u stolu sami. Obsluhovala nás maďarská číšnice. Pozvala nás na palubu 13, kde ve 2.30 odpoledne probíhala soutěž v přetahování lanem (TUG OF WAR). Soutěž byla mezi zaměstanci loďě, podobně jako na QE (soutěž v běhu s plackama). Tentokrát to vyhráli číšnici Britannia, ve vítězném týmu byl i náš číšník Laszlo.

Po soutěži jsme se šli opalovat na palubu 6 . Četli jsme si tam a občas hopli do bazénu. Večer jsme byli opět pozvaní na koktejl, pozvali nás hlavní představitelé lodě - kapitán Kevin Oprey, hlavní inženýr Phil Aldridge, zástupce kapitána Dariusz Gozdzik a hotelový manažer John Duffy. Tradičně tam bylo moře šampaňského a pochoutky, mohli jsme si navíc objednat jakýkoliv nápoj. Bylo tam s námi hodně celebrit - karikaturista Gerald Scarfe a jeho paní Jane, válečný korespondent Martin Bell, uniformovaní doktoři, šéfové různých oddělení, ředitel zábavy Ray Rouse, naši učitelé tance, atd. Barbara zakotvila s doktorkou Sue. Vyměňovaly si lékařské zkušenosti.

Po mejdanu jsme šli na večeři do Britannia, přišli všichni kromě Nicholase. Před večeří mi nechala na telefonu vzkaz Blanka, chtěla se sejít s námi a Nicholasem. Nicholas však asi nemá zájem, my jsme ho již několik dní neviděli.

V 10.45 večer dávali v hospodě přímý přenos Tottenham Hotspur – Norwich. My jsme však šli raději na show APASSIONATA. Šli jsme všichni od stolu. Po představení jsem se cítil unavený, dal jsem proto fotbalu pohov. Bylo to rozumné rohodnutí, Kohouti prohráli DOMA 1 : 0! To je peklo, Chelsea se teď na ně lepí, obou týmům jde o 4. místo a zastoupení v evropské lize mistrů. Chelsea hraje zítra na Fulhamu, snad uhraje Fulham dobrý výsledek.

10.4.2012, na moři

Opět hezký den. Nám dny na moři docela vyhovují, nemusíme moc plánovat a můžeme změnit program jak nám to vyhovuje.

Na snídaní jsem vyběhnul sám kolem 8. hodiny neb v 8.30 ráno dávali v hospodě záznam fotbalového utkání Fulham – Chelsea. V obou týmech hrají moji studenti, na hřišti však byl pouze jeden – brazilský hráč Chelsea RAMIRES. Seděl jsem u stolu s Martinem Pittem. Má v Anglii leteckou společnost Pitt Aviation. Zaučuje a zkouší budoucí letce. Martin si mne pamatoval z předchozího utkání, kdy Fulham hrál proti Man United. On fandí Fulhamu a tenkrát si všimnul mého dresu – měl jsem na sobě dres od Marcela Gecova, mého českého fotbalového studenta Fulhamu. Mluvili jsme o Martinovi a on se najednou objevil na obrazovce, seděl v první řade na balkoně Craven Cottage. Je to exclusivní klub pro hráče, jejich rodiny a známé. Martcel mi občas dává volňásky. Slíbil jsem Martinovi, že ho někdy pozvu. Mimochodem, závěrečné skóre utkání bylo 1 : 1.

Po utkání jsem šel na přednášku válečného korespondenta Martina Bella. Skončila před polednem. Šel jsem si obout boty do taneční hodiny. Chodím tam v kraťasech a černých botách. Jednou jsem měl černé ponožky a Barbara mne sprdla. V Singapure jsem si musel koupit několik párů bílých ponožek - specielně do tanečních.

Tančili jsme dnes rumbu. Bylo mezi námi pár Číňanů a jeden byl tak srandovní, že jsem se nemohl udržet smíchy a málem jsem se pochc....

Na oběd jsme šli do Britannia, seděli s námi u stolu angličtí manželé a jeden pár, ty jsem nemohl nějak zapsat. Měli baráky po celém světě – v Anglii,na Barbardos a na Floridě.

Odpoledne jsem vyřídil internetové záležitosti. Budeme povýšení do vyšší kategorie členů světového klubu CUNARD World Club. Vedle mnoha nových výhod dostaneme každý zdarma kredit na 4 hodiny internetu.

Barbara šla ve 2 hodiny malovat, já jsem šel na palubu 7 lelkovat – číst, plavat, opalovat se, atd. Večer jsme šli celá partija do Chef‘s Galley na demonstrační večeři. Není to zadarmo, musí se za to platit něco navíc. Kuchař nám předváděl jak se připravují různá indická jídla a my jsme to vždy okamžitě konzumovali. Něco podobného jsme měli poslední večer na předchozí lodi. Je to něco jako koštovačka.

Po večeři pozvala Barbara všechny k nám na vodku a whisky. Přišla celá banda kromě Nicholase. Denis donesl irskou whisky Jameson. Víc jak hodinku jsme pili, kecali a potom jsme šli spát – nabrat nové síly pro 2 dny v Dubai. Ráno budeme mít hodinu navíc, čas se posune o hodinu dozadu, opět se přiblížíme londýnskému času, budeme jen 3 hodiny vpředu.

11.4.2012, Dubai

Připluli jsme do přístavu Port Rashid v Dubai kolem 5. hodiny ráno. Já jsem se probudil kolem 6.30, Barbara jako obvykle dospávala. Ona si ráda pospí a já musím zrána chodit kolem kabiny po špičkách. Kolikrát si myslím, že je již vzhůru, ale jakmile se jí dotknu, tak na mne zavrčí jak pes.

Dubai je město velkých kontrastů. Je to druhé největší město spojených arabských emirátů (United Arab Emirates). Město Dubai (Dubai City) je hlavním obchodním centerm všech emirátů, zbytek tohoto emirátu jsou jen pouště. Do roku 1971 byly emiráty pod vládou Britů. Po jejich odchodu se emiráty rozdělily na 7 území – Abu Dhabi (největší emirát), Dubai, Sharjah, Ajam, Umm Al Quwain, Fujairah a Ras Al Haimah.

Dubai je dnes velmi populární turistické místo. Místní letiště příjímá měsíčně přes 3 miliony 350 tisíc návštěvníků. Tento počet vyžaduje značné ubytovací prostředky – je zde 274 vysoce kvalitních hotelů. Nejslavnější a světově nejluxusnější a nejdražší z nich je Burj Al Arab (vypadá jak plachetnice). Dubai Creek, neboli Khor Dubai (Dubajská zátoka) rozděluje město na 2 části: Bur Dubai (DUBAI) na západě a Deira ve východní části. Přes zátoku lze přeplout vodními taxiky (abras).

Ráno jsme v klidu posnídali v Britannii a na 9.40 jsme se šli zaregistrovat na předplacený výlet kolem Dubai. Každá exkurze má své jméno, Barbara a já sme se přihlásili na výlet zvaný A WALK IN THE CLOUDS (procházka v mracích). Nemuseli jsme mít pasy, den předtím jsme obdrželi karty s povolením vstupu na pevninu.

Kolem 10.hodiny náš autobus projížděl malebnou části Dubaie zvanou Jumeirah. Blízko moře jsme minuli hotel Madinat Jumeirah, kde jsme později byli na gala večeři, organizované pouze pro cestující plující kolem světa.

Naše první zastávka byla na pláži blízko hotelu ”plachetice”. V okolí je jeden ze 3. ostrovů ve tvaru palmy Palm Jumeirah. Toto území bylo původně zaplavené mořem a uměle přeměněno na pevninu. Jsou tu vilky ve tvaru vějířků (fronds) a klenotem tohoto území je hotel Atlantis, Palma. Po této zastávce jsme pokračovali kolem Dubai Marina (přístaviště pro menší lodě) obklopené obrovskými mrakodrapy. Jedna vysoká budova vypadala jak vývrtka, jako kdyby obrovské ruce zakroutily celým stavením.

Další naše zastávka byla v obchodním komplexu Mall of Emirates. Tam bylo pro nás přichystáno občerstvení. Sháněl jsem tam bilé sako pro naše formalní večery, bohužel bezúspěšně. V tom komplexu je obrovská rarita – Ski Dubai. Je to lyžařské středisko pod střechou. Lyžuje se tam a sáňkuje na skutečném sněhu. Teplota je udržovaná mezi -4 a -2 stupňů. Čerstvou novinkou je podívaná na tučnáky, kteří jsou v určitou dobu vpuštěny do areálu si zaskotačit. My jsme to bohužel nezažili. U toho rezortu byla kavárna zvaná St. Moritz.

Poslední zastávka byla u Burj Khalifa, nejvyšší budova na světě. Velmi rychlým výtahem (10 metrů za vteřinu) se návštěvník dopraví do 124. poschodí kde je od podlahy až po strop skleněná terasa odkud je výhled na město, vzdálené pouště a oceán. My jsme měli velké štěstí, jednak jsme měli koupené lístky dopředu na určitou hodinu (13.30) a navíc byl jasný den. Velmi často jsou v Dubai pískové bouře, které způsobují špatnou viditelnost. Mimochodem, my jsme tu byli ve středu a vstup na terasu byl až do soboty vyprodán. Jediná možnost jak se dostat na terasu by bylo zakoupit si lístek za velkou sumu 400 AED (100 US dolarů). Našim známím Alanovi a jeho paní se takto podařilo dostat se nahoru do vyhlídkových prostorů (podle jejich vyprávění co všechno dosud zažili to vypadá, že jim na penězích vůbec nezáleží). Z terasy jsme sledovali co se dalo včetně známých fontán. V 6 večer jsou krásně osvětleny, to jsme však z časových důvodů nestačili shlédnout.

Od Burj Khalifa jsme se vypravili zpět na loď. Měli jsme dost času připravit se na odjezd do hotelu na gala večer. Jelo nás tam hodně přes 200 světoběžníků. Kamoš David mi půjčil bílé sako. Odvoz byl mezi 5.45 a 6.0 večer. Cesta netrvala dlouho. Jeli sme do nádherného hotelu u moře MADINAT JUMEIRAH. Je blízko toho plachetnického hotelu Burj Al Arab. Před hotelem nás přivítal kapitán s posádkou Cunardu. Měli jsme napřed koktailovou předehru venku u vody. Číšníci a číšnice nosily na tácích všechny možné nápoje a kanapečky. Mezi námi se proplétaly a tančily břišní tanečnice. Já jsem si s jednou taky hopsnul (viz fotoalbum). Al fresco bylo až do 7.15. Poté jsme se odebrali ke stolům. My jsme byli přiděleni ke stolu číslo 3. Jako vždy tam byly naše jmenovky. Seděl s námi lodní kamoš Terry, co má na starosti zásobu proviantu. On si u organizátorky vyžádal, aby mohl sedět s nama. Slavnostní večer byl zahájen vstupem tanečníků a tanečnic na tančící plochu. Tančili za doprovodu hlasitých bubnů. K tomu všemu tam praporečník mával bílou vlajkou. Po tancích měl proslov Ray Rouse a pak předal slovo kapitánovi. Po proslovech nastala žranice. K večeři nám na jevišti hrála anglická skupina. Během večera přicházeli na parket všichni tanečníci a předváděli různé arabské tance. Potom je vystřídaly břišní tanečnice. Ty potom vyzvaly chlapíky ať si s něma též zatančí. My jsme spatřili našeho tichého kamoše zubaře Nicholase jak na parketě víří s těma krasotinama. Později nám prozradil, že měl popito a ztratil veškeré zábrany.

Po 10. hodině nastal pomalý exodus zpět na loď. Barbara a já jsme jeli jedním z posledních autobusů. Celkově to byl úspěšný večer. Já jsem měl dost popité a spánek mi přišel velmi vhod. Zítra nás čeká volný den v Dubai. Domluvili jsme se s manželským párem od našeho stolu, s Davidem a Bridgetou, že se ráno sejdeme kolem 10. hodiny a půjdeme do města společně.

12.4.2012, Dubai

Jedna z mála nocí kdy jsme se vyspali na zakotvené lodi. Vstávali jsme v 8.15 ráno. Kantýna byla zavřená, v Britannii bylo z toho důvodu nezvykle rušno. Pojedli jsme u našeho oblíbeného stolu, vrchní nám ho, pokud možno, každý den rezervuje.

V 10 hodin jsme se sešli v lobby s Davidem a Bridgetou. V terminálu jsem vyměnil 20 liber, potřeboval jsem pár místních šestáků na pohledy, známky a malé občerstvení.

Před lodí byla připravena kyvadlová doprava do města. Autobus nás dovezl do stanice Khalid Bin Al Waleed. Koupili jsme si tam za 30 AED denní lístek. V Dubai jsou 2 linky metra – červená a zelená. Jeli jsme na trh Golden Souk (zlatý trh) zelenou linkou. Vystoupili jsme ve stanici Al Ras. Trh byl podobná zgarbárňa jako v Hong Kongu, či v Istanbulu, kde jsme před několika roky byli i s našema klukama. Byli jsme tam na den, to jsme tenkrát dělali týdenní plavbu po středozemním moři.

Tady si Barbara v trhu opět přikoupila malý šperk pro její náramek. Z trhu jsme se šli podívat k řece a z tama jsme to opět zamířili na jiný trh, kde prodávali všelijaké koření. Poslední štace našeho volného programu byla návštěva obchodního komplexu Dubai Mall. Jeli jsme opět místním metrem do stanice Union a tam jsme přestoupili na červenou linku. V metru jsme zažili neuvěřitelnou náhodu. Koncem března jsme se během návštěvy Hong Kongu potkali na vrcholku hory Viktoria s českou paní z Prahy. Ona byla v HK s českým přítelem žijící v Austrálii. Chvíli jsme si tenkrát popovídali a na věky rozloučili. Tady v metru Dubai jsem opět zaslechnul češtinu. Ohlédnul jsem se a spatřil jsem ZNOVU tu paní (Alena Nová). Byla tu s tím přítelem a navíc s její dcerou a zetěm. Prý jim říkala, že viděla loď Queen Mary II a vzpoměla si na mne. Teď jsme stáli opět vedle sebe. Ptal jsem se, kde všude byli. Ona říkala, že se z HK vrátili do Prahy a pak opět vyrazili do světa. No byla to opravdu náhoda hodná Guinessově knize rekordů.

Vystoupili jsme všichni ve stanici Burj Khalif/Dubai Mall. Z tama jsme museli jet do Dubai Mall kyvadlovou dopravou. Před Dubai Mall jsem se rozločil s paní Novou a její skupinou. Měl jsem tentokrát u sebe vizitky, tak jsem ji jednu věnoval. Prý to bylo dobře neb nemohla přeluštit mou nečitelně napsanou adresu.

V Dubai Mall jsme měli bohatý plán – já jsem si především chtěl koupit to bílé sako. Konečně jsem ho objevil v obchodě Fifty Five (paris group). Měli mou velikost, prodávali to se 75% slevou, stálo to 600 AED, něco kolem 110 liber. Předtím jsme si sedli v kavárně Carribou Coffee a dali si občerstvení. Zdravě odpočinutí jsme se šli podívat na kluziště situované přímo v tom obchodním komplexu. Škoda, že jsme neměli více času, rád bych si opět zabruslil. Naposledy jsem bruslil v loni na lodi, kdy jsme pluli po středomoří.

Další atrakcí toho komplexu bylo obrovské akvárium a ZOO pod vodou. Já jsem si dal pohov a partija šla beze mne. Člověk ani nemusel chodit do akvárijního tunelu, plovoucí ryby bylo možné sledovat i z obchodního areálu.

Ve 3.45 odjížděl poslední autobus na loď. My jsme hnali na metro, do naší stanice Khalid Bin Al Waleed jsme přijeli 10 minut před 4. hodinou, autobus tam naštěstí ještě čekal. Na lodi jsme se sešli na palubě 6 a prožívali jsme tam společně SAILAWAY (odplouvání z přístavu). Vždy k tomu hraje živá hudba, lidi tančí a loď nakonec zahouká na rozloučenou a odpluje.

Na večer jsme se nemuseli oháknout, my chlapi jsme nemuseli mít šlajfky, museli jsme však mít na sobě sako. U stolu jsme se sešli všichni i se zubařem. Barbara a já jsme předevčírem neplatili za tu koštovací večeři, já jsem proto nabídnul zaplatit za všechny nápoje u stolu. Žádná hrůza, plaril jsem 60 US dolarů, něco kolem 40 liber. Po večeři jsme se všichni odebrali na zasloužený odpočinek.

13.4.2012, Muscat, Oman

Dnes je pátek – třináctého! Připluli jsme do přístavu kolem 9. hodiny ráno. Zakotvili jsme v Port Sultan Quaboos. Mohli jsme vyjít přímo na pevninu. Venku slunce pálílo na plné pecky. Teplota šla postupně nahoru až do 39 stupňů celsia.

Na snídaní jsme šli k našemu oblíbenému stolu 74. Po snídaní jsme měli opět sraz s Davidem a Bridgetou. Vyjeli jsme kyvadlovou dopravou do města přesně v 10 hodin. Neměli jsme velké plány, dámy chtěly především zajít do trhu Mutra Suq. Měli tam atraktivní zboží za atraktivní ceny. Neměli jsme místní peníze, museli jsme jít k mašině AMT si vyzvednout minimální sumu. Bohužel mašina odmítla brát Barbařinu kreditní kartu, naštěstí David tento problém neměl a mohl nás podpořit místní bankovkou v ceně 20 Oman Rial (něco kolem 40 liber).

Mě se v trhu líbil čepec za který ten prodavač chtěl 5 OR. Šel jsem dál a za stejnou cenu jsem koupil podobný čepec a k tomu i arabskou šálu. Barbara si koupila stříbrnou pokrývku hlavy. Neví prý, kdy a kde to bude nosit. Během nákupu jsme se nechtěně oddělili od našich známých a nemohli jsme je najít. Rozhodli jsme sednout si v restauraci, venku, nedaleko trhu. Doufali jsme, že se brzy naši známí objeví. Objednali jsme si pití a kousek od nás se začali rvát dva Arabové. Měli jsme z toho prdel a lidi to fotili. Jednomu spadl čepec a jeho pyžamo se rozevřelo – neměl prý nic pod tím. Za chvíli se objevili naši známí. Před opuštěním lodě nám bylo řečeno, že chlapi mají mít dlouhé kalhoty. Byla to vyložená blbost, hodně maníků mělo kraťasy a nikomu to nevadilo. Barbaře bylo horko, mně taky, známí však chtěli zůstat. Rozloučili jsme se a šli na autobus. Potkali jsme se tam s jinýma známýma od stolu, Andrew a Sheila. Domluvili jsme se sejít na palubě 6. Já jsem donesl z ledničky pivo a můj notebook. Pivo bylo výtečné, ale notebook jsem nemohl zapojit, neb na palubě nebyla nikde zásuvka. Seděli jsme u stolu a kecali, Barbara si donesla šití a vesele si upravovala večerní kalhoty. Já a Andrew jsme objednali další piva, já jsem občas hopl do vody se trochu ochladit. Bylo horko jak sviňa.

Později jsme se opět sešli na SAILAWAY – poslouchali jsme hudbu a čuměli se na vzdalující Oman. Odplouvali jsme kolem 6. večer. Sledovali jsme nádherný západ slunce. V 8 hodin jsme naplánovali jít do kina, dávali tam zajímavý film HUGO. Před představením jsme zašli do kantýny na lehčí večeři. Po kině se mi již nechtělo jít na zábavu do divadla Royal Court, Barbara sice chtěla jít na ztřeštěného Welšana (The Mad Welshman) Kenny Smiles. Nebylo to však prý nutné, tak jsme oba zamířili do kabiny. Barbara zapla počítač a já jsem zalehnul.

14.4.2012, na moři

Po Muscat nastává naše druhá nejdelší plavba po moři (4 dny). Nejdelší pobyt na vodě byla transatlantická plavba na předchozí lodi – 6 dní ze Southamptonu do New Yorku (byl to náš vůbec 1. segment). Na konci každého segmentu se hodně pasažerů vyloďuje a naloďuje. My jsme se vylodili až v Sydney (3. segment) a začali po 10. dnech novou trasu Sydney – Southampton, celkem opět 3 segmenty). Byli jsme během obou plaveb 2x graduovaní – poprvé do zlatého členství, dnes jsme v platinové kategorii.

Ráno jsme vstávali kolem 8.30. Pustili jsme si TV a poslouchali kamoše Raye. On vždy oznamuje kdo má narozeniny. Prohlásil mezi jinými i jméno Ferdinand, stewart naší lkajuty. Náš Stewart je Ferdinand. Potkali jsme ho ráno na chodbě a ptali se ho, zda nemá náhodou narozeniny. Byl překvapený, že to víme. Šli kolem nás známí Den a Mo, my jsme jim to sdělili a Den navrhnul zazpívat Ferdinandovi. Všichni 4 jsme dali společně a hlasitě písničku HAPPY BIRTHDAY TO YOU (veselé narozeniny). Ferdinand byl docela dojat. Já jsem mu později koupil na lodi malý dárek – anglickou telefonní budku s nápisem HARRODS. Uvnitř té budky jsou všelijaké sladkosti. Barbara mu napsala na pohled lodě věnování od nás.

Pojedli jsme v Britannii, hlavní vrchní nás vždy posedí k nejlepšímu stolu, seděli jsme u okna s pěknou vyhlídkou na moře. Já jsem ke každému velmi kamarádský a proto jsou k nám lidé shovívaví. Po snídaní šla Barbara malovat a já jsem šel do kabiny vyřizovat elektronickou poštu. Musel jsem poděkovat filmovým agentůrám za nabídky práce a uvézt kdy jsem volný. Po návratu do Anglie budu mít dost práce vrátit se do normálních kolejí. Potom budu celý červen ve Varšavě na EURO2012. Letos je to opravdu nabité. Agentůry mají hodně žádostí od producentů dělat reklamy pro olympijské hry v Londýně.

Ve 12.30 jsme šli opět pilovat ča-ča. Po tanečkách se šlo na oběd do Britannia. Seděli jsme opět sami, měli jsme stůl u okna. Po obědě jsme si dali až do 5. hodin volno, byli jsme u bazenu na palubě 6.

Na 5 hodin nám kamoš Den sehnal lístky do Planetária. Šli jsme tam na velmi zajímavou prezentaci LIVE PLANETARIUM SHOW. Dr. Francisco Diego nás projekcí senamoval s galaxiemi a Mléčnou dráhou.

Večer byl formální, obléknul jsem si poprvé moje nové bílé tuxedo. U stolu jsme se kromě Nicholase sešli všichni. Na lodi byl později bál BLACK & WHITE BALL (černo-bílý bál), my chlapi jsme si oblékli černé kalhoty a bílá tuxeda).

Po večeři, v 10.30, dávali v kině film MISSION IMPOSSIBLE GHOST PROTOCOL . V hlavní roli byl Tom Cruise. Šli jsme na to s Barbarou proto, neb v tom filmu byly záběry z Dubai, z té nejvyšší budovy na světě – BURJ KHALIFA. Film skončil dost pozdě, do kabiny jsme se vrátil až ve 12.45. Naštěstí se čas opět posouvá o hodinu dozadu, ráno budeme jen 2 hodiny před londýnským časem.

15.4.2012, na moři

Ráno jsme mohli vstávat o hodinku později, čas se v noci posunul opět dozadu. Jsme nyní pouze o 2 hodiny vpředu před londýnským časem.

Vstávali jsme v 8.30 a posnidali u okna v Britannii. Dnes bude připomínka zkáze lodě Titanic, která dnes před 100 lety narazila na ledovec a potopila se.

Já jsem šel v 10 hodin na přednášku americké historičky Christine Roussel. Hovořila o starobylém městě PETRA. Je to jedno z největších pokladů starodávného světa. Celé místo vypadá jak jeskyně vytesané do skal. Něco podobného jsme viděli v Indii v roce 1984. Vraceli jsme se tehdy s Barbarou z Austrálie a přijali pozvání rodinného přítele, strýce Veejay. On nás ubytoval v Bombai. Odtud jsme dělali různé výlety. Strýc všechno platil. Letěli jsme do místa AURENGABAD. Tam jsme byli ubytovaní v hotelu z něhož jsme dělali okružní výlety. Navštívili jsme jeskyně Ajanta a Alora. Vybavily se mi opět při té přednášce o Petra.

Ve 12 hodin kapitán oznámil rozhlasem minutu ticha na vzpomínku zesnulých lodě Titanic.

Ve 12.30 jsme šli pilovat valčík. Poté následoval oběd a odpolední odpočinek na palubě 6.

V 18 hodin dávali v zimní zahradě (WINTER GARDENS) přímý přenos utkání Man United – Aston Villa. Chtěl jsem na to původně jít, nakonec jsem se na to vykašlal. Říkal jsem si - je to v Old Trafford, sudí bude opět fandid domácím, dá jim penaltu a pod. A taky jo, v 6. minutě kopal Rooney penaltu, potom již to šlo podle předepsaného scénáře. Man U vyhráli 4 : 0.

V 7 večer, již oblečení formálně k večeři, jsme šli na představení PRODUCTION SHOW: NATIONS UNITED. Lodní skupina tančila a zpívala folklor z různých zemí. Po představení jsem se šel kouknout na druhý přenos Tottenham Hotspur – Chelsea. Sledoval jsem jen prvních 20 minut a pak jsem šel na večeři. Kohouti nakonec proháli 5 : 1. Bylo to semifinále anglického poháru (FA CUP). Chelsea bude hrát ve finále proti Liverpoolu. Stejně jako v předchozích utkání, rozhodčí Atkinson udělal obrovskej kiks. Balon nepřešel brankovou čáru a Atkinson odpískal gól ve prospěch Chelsea. Už je na čase, aby zavedli ve fotbale re-play technologii .

U večeře nám dali komemorativní jídelníček připomínající události kolem zkázy Titaniku. Bude to pro nác vzácný suvenýr.

Po večeři jsme si dali večerní klid.

16.4.2012, na moři

Venku je krásně a my poleháváme. V 8.10 se z amplionu ozval hlas našeho kapitána. Kolem nás plula austrálská vojenská frigata. Nad ní kroužila helikoptéra. Frigata byla tak dobrá, že plula podél nás nalevo (PORT) i napravo (STARBOARD), takže cestující s balkonama nemuseli chodit na palubu a mohli si pořídit fotky ze svých balkonů.

Po snídaní v Britannia (u oblíbeného stolu 74) jsme si dali až do tanečků pohov. Já jsem dopisoval deník a hrál hru na počítači, Barbara šla do tělocvičny.

V tanečních jsme pilovali džajv, konečně nám to jde velmi dobře. Taneční mistr Petr je opravdu velmi dobrý a systematický. Veškeré kroky se po lekci dobře pamatují.

Na oběd jsem šel sám, seděl jsem s jednou Angličankou a anglický párem. Přišli jsme všichni z tanečních, vyměňovali jsme si u stolu naše taneční a životní zkušenosti.

Na 3.30 jsme měli pozvání do Britannia na koštování vína. Poznali jsme 2 druhy bílého a 2 druhy červeného vína. Mezi pitím jsme se mohli nabaštit sýrem a hroznama. Já jsem číšníkům dával najevo ať se neostýchají a pěkně mi nalévají. Když je to zadarmo – tak ať mi to třeba urve bok.

Známí od stolu navrhli jít v 5 hodin do kina na film WAR HORSE (válečný kůň). My jsme to s Barbarou viděli v Londýně na jevišti. Atrakcí toho divadelného představení bylo, že umělci pohybovali s atrapama koní v životní velikosti. Bylo to opravdu úžasné a zručné. Film se držel podobného námětu, ve filmu však bylo všechno živé.

Po kině jsem hrál opět hru Bookworm. Překročil jsem konečně milion bodů (to byl můj cíl) a stal jsem se oficielně BOOKWORM (knihomol). Ve hře jsem později pokračoval i po veřeři.

V 8 večer jsme šli celá naše stolová banda (kromě Nicholase) do luxusní restaurace Todd English na palubě 8. Restaurace je sice luxusní ale jídlo nebylo tak dobré jako v těch předchozích privatních restauracích. Já jsem byl po večeři tak nabouchaný, že jsem se málem nemohl pohybovat. Barbara šla na palubu 12 sledovat hvězdy (STARGAZING). Byla tam oficielní slezina pro zájemce – astrology. Já jsem šel do zimní zahrady na fotbal (Arsenal proti Wigan). Seděl jsem tam s kamošem Davidem (od našeho stolu). Byl však špatný signál a přenos byl neustále přerušován. V 2. poločase jsme se na to vykašlali a šli každý do svých kabin. Barbara byla “na kvězdách” tak jsem osamocen pokračoval ve hře. Stal jsem se postupně MEGA BOOKWORM a BOOKWORM SUPREME. Měl jsem puštěnou televizi a poslouchal sportovní zprávy. Týmu Wigan se podařilo porazit Arsenal (na Arsenalu!) skórem 2 : 1. Úžasný výsledek!!! Barbara později přišla a já pořád hrál tu hru až jsem nakonec zkrachoval na 1 milion 400 tisíc bodů. Barbařin rekord je přes 5 milionů bodů.

V noci se posune čas opět 1 hodinu dozadu, budeme před londýnským časem pouze jednu hodinu.

17.4.2012, na moři

Blížíme se k Egyptu. Měli jsme dnes o hodinu delšího šlofíka. Dnes končí 10-denní pirátská ostražitost. Nemusíme večer zadělávat záclony, v restauraci můžeme u večeře opět čumět na moře.

Na snídaní jsme šli tradičně do Britannia, kde jako každý den, máme stůl jen pro dva. Objevili jsme nový nápoj V8. Takže místo oranžády (já) či brusinkového nápoje (Barbara), pijeme ten nový protlak. Vypadá to jako rajčatové pití, je tam prý 8 druhů všelijaké zeleniny.

V 10 hodin jsem šel na přednášku Martyna Greena o Suezském kanále. Sál byl však do posledního místečka narvaný, všechna sedadla byla obsazena a hodně lidí postávalo kolem sálu. Stál jsem tam prvních 5 minut, pak jsem to vzdal. Stejně to budou opakovat na kanále 42. Šel jsem místo toho do kabiny dopisovat deník.

Ve 12.30 jsme se šli zdokonalit v quickstep. Po tanečkách jsme pokračovali v denní rutině – šli jsme na oběd do Britannia. Na tanečkách nám Andrew navrhnul, ať s něma jedeme zítra do rezortu v Sokhně. On tam bude hrát golf a my se budeme vyvalovat na soukromé pláži. Zašli jsme si po obědě pro pasy a šli lelkovat na palubu 6. Předtím jsem si šel, pro jistotu, vyzvednou na recepci nějaké peníze na zítřek, Vzal jsem si 100 euro, přepočteno na 140 dolarů, nebo-li 82 liber. Přijde nám to vhod i v Řecku a ve Španělsku.

Večer byl neformální. Před večeří, v 7 hodin, jsme šli všichni na představení VARIETY SHOW do Kings Court. Na pódiu se vystřídali čelista Andrew Skrimshire a zpěvačka Phillipa Healy Back, oba Angličani. Já jsem to představení skoro přežil, jenom párkrát jsem si velmi krátce zdřímnul.

U stolu jsme se na večeři sešli všichni. Nicholase již nepočítám, je pravděpodobně zvyklý být sám.

Ve 22.30 jsme původně chtěli jít do kina na Sherlock Holmese. Vypadalo to však, že bych tam pravděpodobně usnul, tak jsme raději šli na odpočinek do kabiny. Barbara četla a já hrál hru Bookworm.

18.4.2012, Sokhna, Egypt

V 7.15 ráno nás přivítal kapitán (rozhlasem) v Egyptě. Brzy nato jsme vstali a po snídaní jsme šli do hospody na sraz s Andrewem a jeho společníky. Bylo nás celkem 8 (4 páry).

V 10 hodin jsme kyvadlovýn autobusem sjeli před terminál. Tam na nás čekal taxik. Zavezl nás do rezortu v Sokhně. Zaregistrovali jsme se v golfovém hotelu Stella di Mare. Koupili jsme si denní vstupné do lázeňského prostotu Thalasso Spa Center. Měli jsme přistup na soukromou pláž, exkluzivní koupaliště, saunu a páru. Stálo nás to každého 60 US dolarů. Andrew a jeho kamoš Rod šli hrát golf, já, Barbara, Sheila (manželka Andrewa), manželka Roda Helen, Reg a jeho paní Jenny jsme šli k moři. Bylo zajímavé, že Rod a Jeff byli oba vysloužilí oficíři anglické armády. Rod byl u letectva a Jeff u pozemních jednotek. V Sauně jsem vyprávěl Jeffovi, jak jsem sloužil v Pardubicích u českého letectva. Byl jsem lapiduch, byla to pro mne víceméně dovolená. Chodil jsem tam v civilu, učil jsem lapmpasáky matiku a fyziku, dostával jsem opušťáky kdykoliv se mi zachtělo jet domů. Měl jsem tam i soukromý melouch – učil jsem ve městě jednu paní angličtinu (potkali jsme se ve vlaku do Pardubic). Před lekcí jsem se vždy dobře u ní najedl a ještě mi platila.

S Jeffem jsme si šli zaplavat do moře a po chvíli nás volal hlídač zpět na břeh – blížila se písečná bouře. My jsme ji již zažili v Dubai. Je to něco jako mlha, viditelnost je minimální a všude ve vzduchu je písek a písek.

Byli jsme s organizátorem Andrewem domluvení vyrazit zpět na loď kolem půl paté. Taxik nás za minimální viditelnosti dovezl zpět k lodi. Dopravné stálo celkem 120 US dolarů, dali jsme Andrewovi 30 US dolarů.

Na lodi jsme se šli okamžitě vysprchovat, na šatech a ve vlasech jsme měli všude samý písek. Palubní podlahy byly všude zapísčité (odvozeno od zasněžené). Lodní perzonál s maskama na obličejích tvrdě makal a odstraňoval ten písek. Náš stewart nám vyčistil balkonovou podlahu, jinak by se tam nedalo sedět.

Po večeři Barbara navrhla jít do kina. Dávali tam film THE IDES OF MARCH, s George Clooney v hlavní roli. Já jsem to nechtěl risknout, velmi pravděpodobně bych tam usnul a tak jsem nechal jít Barbaru samotnou. Šla s ní nakonec Bridgeta, my chlapi jsme šli na zasloužený odpočinek. V kabině se mi však nechtěli jít tak brzy spát, hrál jsem až do příchodu Barbary tu hru Bookworm.

19.4.2012, Suez Canal, Egypt

Jsme pořád ještě v Egyptě. S menším zpožděním se naše loď vmístnila do fronty. Za nama čekalo na plavbu přes kanál kolem 30 lodí. Naše loď zvedla kotvu kolem 8.30 ráno.

V klidu jsme vstali a kolem 9. hodiny vyběhli na snídaní do Britannia. Z okna jsme mohli sledovat pomalu se míjící písčité břehy suezského kanálu.

Suez kanál patří mezi největší produkty moderního inženýrství. Záměr byl pozvednout mezinárodní obchod, zvýšit ekonomii Egypta a propojit Rudé a Středozemní moře. Konstrukce kanálu byla dokončena v roce 1869. 16. Listopadu 1869 2 malé flotily vypluli z Port Saidu a Suezu. Setkali se v novém městečku Ismailia. Touto událostí byl Suez kanál oficielně otevřený. Afrika se tímto oddělila od Asie. Vlastníkem kanálu byli nadále Francouzi a Britové. Toto vlastnictví trvalo do doby, kdy se Egypt osamostatnil. Prezident Nasser znárodnil kanál v roce 1956. Ty 2 velmoci, společně s Izraelem, napadly Egypt a snažili se vojenskou silou kanálu opět zmocnit. Došlo k tak zvané “Suezské krizi“. Celý svět tuto agresi odsoudil a agresoři tu invazi vzdali. Dnes je Suez kanál nejužívanější plavební stezkou. Vybrané mýto velmi přispívá egyptské ekonomii.

Pluli jsme po kanále skoro celý den. Pluli jsme postupně přes jezera Little Bitter Lake a Great Bitter Lake. Na obou březích byly různé válečné pomníky, zejména War Memorial v Ismaili. Nakonec jsme proplouvali kolem Port Said. Doprovázely nás tahací lodě vpředu i vzadu. Naši loď navigovali 2 místní piloti, v polovině plavby se vystřídali. Míjeli jsme neustále elektrické stožáry a vojenské hlídací jednotky. Vojáci na nás občas pískali a mávali, dost často mávali se zbraněmi. Nebyli jsme si jistí, zda nás zdraví anebo nám vyhrožují.

Kanál nekanál, ve 12.30 jsme šli tradičně na tanečky. Opakovali jsme sambu. Bohužel jsem se nepřezul a tančil jsem v sandálech, což byl obrovský handikap.

Na oběd jsme šli do Britannia, seděli jsme s dvěma anglickými páry. Jeden z chlapíků byl bývalý lampasák, jeho syn se oženil s Češkou. Říkal nám jak je to krásná holka.

Po obědě jsme si šli sednout na náš balkon a sledovali z tama břehy Suezu. Bylo velké horko, museli jsme se občas zchladit v kabině a znovu vyběhnout na vzduch.

Večer byl opět neformální. Před veřeří, v 7 hodin, jsme šli do divadelního sálu na program VARIETY SHOW. V programu vystoupil akrobatický pár Alesia (Běloruska) a Massimo (Ital). Alesia je bývalá olympijská gymnastka. Byli opravdu skvělí. Jsou asi manželé a uvádí se pod jménem Incanto. Po nich přišel na jeviště anglický zpěvák Paul Emmanuel.

U večeře chyběli Andrew a Den, šli do kina na film THOR. Bylo nás míň, mohli jsme se alespoň víc nabaštit jahod namočených v čokoládě. Každý den po veřeři nám číšníci kromě jiných dobrot donesou jahody polévané čokoládou. Je to pochoutka jen pro ty, kteří cestují kolem světa.

Uvažovali jsme jít do kina, zítra však musíme vstávat o hodinu dřív (čas se pro změnu posune o hodinu dopředu). Budeme znovu 2 hodiny před londýnským časem.

20.4.2012, na moři

Je pátek, od dneška za týden připlujeme zpět na našeho přístavu v Anglii – SOUTHAMPTON. Dnes jsme vstávali docela pozdě, něco před devátou hodinou. V noci jsme se vzdálili od londýnského času opět o 2 hodiny (ztratili jsme pro změnu jednu hodinu). Stihli jsme na rychlovku snídaní v Britannia a já jsem šel v 10 hodin na přednášku o Piraesu a Athénách kam pomalu míříme. Přednášel nám zeměpisný expert Martyn Green.

Na 11.15 jsem plánoval jít si poslechnout Australana Richard Farleigh. Známe ho z anglického TV seriálu DRAGON’S DEN. On se specializuje na investice. Potřeboval jsem však dopsat deník, proto jsem jeho přednášku vynechal, poslechnuji si později na TV kanále 42.

Ve 12.15 jsme se šli zdokonalit v tangu (SLOW-SLOW-QUICK-QUICK-SLOW). S našema novýma učitelama Petrem a Roxanou nám to jde mnohem lépe. Máme od nich video, kdykoliv půjdeme v Anglii někam kde se tančí, tak si pomocí videa osvěžíme, co jsme se na lodi naučili.

U oběda jsme seděli s 2. anglickými páry. Docela příjemně jsme si s něma popovídali. Zbytek odpoledne jsme strávili na palubě 6. Cestou na palubu jsem potkal ty akrobaty Massima a Alesiu. Tu dívčinu jsem pozdravil rusky a dal jsem s ní krátkou konverzaci. Pochválila mou rušitnu. Poté jsem prohodil pár slov italsky s Massimem. Rozloučili jsme se s tím, že se půjdu na ně večer opět podívat.

Večer byl formální .Kdo měl však něco arabského, mohl se exoticky oháknout. Škoda, mohl jsem si vzít k večeři můj čepec a šálu koupenou v Muscat. Nenapadlo mne to.

U večeře byli všichni kromě Dena (Nicholas již několik večerů chyběl a my ho pamalu odepisujeme). Seděl jsem vedle Mo, manželky Dena. Ptal jsem se, kde je manžel. Prý mu nebylo moc dobře. Zanedlouho potom přišel k našmu stolu číšník, zda by si k nám mohl přisednout jeden host, aby nebyl sám. My jsme ochotně souhlasili. Do pár minut přišel mezi nás nějalý Arab, byl oblečen v typickém arabském hábitu a měl černé brýle. Čuměli jsme na něho a Andrew se najednou začal smát – poznal převlečeného Dena. On vypadal opravdu jako Arab, ty šaty si prý koupil za 30 US dolarů v Muscat. Pěkně nás doběhl.

Po večeři, v 10.30 jsem šel (Barbara šla do kabiny) na představení VARIETY SHOW. V tom programu vystupovali zmínění akrobati, potom přišel na jeviště srandista Kenny Smiles a pořad zakončili lodní zpěváci a tanečníci.

Zítra budeme v Řecku,potom již jenom Španělsko a nakonec Southampton v Anglii.

21.4.2012, Piraeus (Athény), Řecko

Připluli jsme do Piraeus před 7. hodinou ráno. Venku bylo příjemně, svítilo sluníčko, nebylo moc horko, bylo spíše příjemně teplo. Náš plán na den byl jednoduchý – dopravit se nějak do Athén, tam zajít především na AKROPOLOSIS a potom se rozhodneme co dál.

Posnídali jsme u našeho oblíbeného stolu 74 v Britannia a poté vyrazili na výlet. Loď jsme opustili kolem 10.15 ráno. Pěšky do terminálu by to bylo dost daleko, zajeli jsme tam raději kyvadlovou dopravou.

Přístav Pireaus leží na východním pobřeží Saronic Gulf (Saronický záliv) v regionu Attica. Ve starodávnu byl přístav oddělený od Athén, dnes je to vlastně předměstí hlavního města. Pireaus byl vybudován v 5. století před naším letopočtem a představoval nejdůležitější přístav starověkého Řecka. V roce 1456 byl známý pod jménem Aslan Liman (Lví přístav). Pojmenovali ho tak turečtí okupanti. Během Ottomanovy okupace byl přístav opuštěn. V roce 1832 nastalo nové období moderního Řecka, Athény se staly hlavním městem a přístav Pireaus opět ožil.

U terminálu nám nabízely místní děvčata různé výlety po přístavu či do Athén. Koupili jsme si denní lístky na výletní autobus (20 euro na osobu) do Athén. Sedli jsme si nahoru otevřeného autobusu, z tama jsem zavolal do Česka bratrovi Jarovi a sestře Jiřině. Máme specielní smlouvu se společností Vodafone – v zahraničí můžeme volat za jednotnou cenu 75 pencí.

Vystoupili jsme pod Akropolis a šli se podívat na PARTHENON a ostatní ruiny. Já jsem byl v Athénách poprvé na začátku 70-tých let s kamošem Milanem (studovali jsme spolu na gymplu v Kroměříři). Emigrovali jsme do Anglie ve stejný rok. Spolu jsme v Anglii začínali, pomáhali jsme si, chodilim jsme společně na pivo a jezili na výlety po Anglii i mimo Anglii. Jeden z prvních výletů byl na Krétu. Přenocovali jsme tehdy v Athénách a pokračovali lodí na Krétu do Heraklionu. Tenkrát vypadaly Athény úplně jinak. Na Akropolis se šlo kamenitou cestou (dnes jsou tam moderní schůdky), na vrcholu se neplatilo (dnes to stojí 6 euro – důchodci polovic), a ty památky nebyly ještě tak rozebrané (dnes je hodně soch a balvanů v muzeu pod Akropolis). Musím přiznat, že tenkrát mne to tak nezajímalo, dnes s Barbarou se na všechno dívám úplně jinak. Především jsem si konečně uvědomil, že Parthenon je hlavní chrám širokého komplexu Akropolis. Akropolis znamená MĚSTO NA VRCHOLKU. Pod Parthenonem jsou posety další unikáty – na kopci a těsně pod kopcem je několik desítek ruin včetně dvou amfiteátrů . Shlédli jsme postupně zbořeniny jako Chrám Athény Nike, dále pozůstatky jako Propylaea, Pinakotheke, Svatyni Brauronian Artemis, Chalkotheke, sochu Athena Promachos, Arrhephorion, Pandreseion, Erechteion, Starý chrám Athény, Oltář Athény, Chrám Roma a Augusta, Svatyně Zeuse Polieuse, Svatyně Pandionu, Odeum Herodesa Atticua, Sloupoví Eumenesa, Asklepieoin, Dionysovo divadlo a monument Agrippa. Na kopci je též staré muzeum. My jsme s Barbarou sestoupili do nového muzea Acropolis musem. Toto muzeum bylo založena za účelem vystavit všechny podstatné nálezy objevené na skále Svatá skála a na jejím úpatí. Muzeum bylo otevřeno v roce 2009. Nalézá se dole 300 metrů pod Akropolou. Bylo zkonstruováno tak, aby z něho byl pohled na Akropolis. Jsou v něm vystaveny sochy přenesené z Parthenonu a vykopávky z jeho okolí. Interiér galerie Parthenonu (Parthenon Gallery) bylo vybudováno v té samé velikosti jako je Parthenon. Kolem na stěně jsou původní vlysy. Vespodu muzeum vypadá jako by plavalo. Budova je ve vzduchu jakoby na sloupech – zvenku i unvitř budovy je celkem 100 cementových sloupů.

Po návštěvě muzea jsme měli hlad a žízeň. Zamířili jsme do nedalekého okolí zvané Plaka. Je to víceméně centrum Athén. Barbara si cestou koupila v jednom obchůdku další příspěvek pro její náramek – malý řecký klíč. Já jsem si koupil další parádní košili.

Bylo velmi příjemně. Zakotvili jsme venku na terase restaurace Diogenes. Dali jsme si řecký salát, já jsem si k tomu poručil velké pivo Mythos a Barbara si dala šťávu. Donesli nám k tomu různé příměsky jako olivy, sýr, housky a velkou flašku vody. Celý oběd stál 23 euro.

Bylo ještě brzy jet zpátky na loď a tak jsme vyšli na procházku. Sešli jsme úzkýma uličkama na hlavní ulici, tam jsme přešli hlavni cestu a skončili v parku National Garden. Všude kolem byly pomerančové stromy, pod něma bylo hodně napadaných pomerančů. Já jsem je začal sbírat a Barbara povída, “co blbneš?“ a zatřepala jedním stromem. Hned jsme měli kupu čerstvých pomerančů. Pokračovali jsme dál a po chvíli jsme objevili malé jezírko plné želv. Na mapě Barbara zahlédla šeříkový sad. Šli jsme se tam krátce podívat, potom jsme si na chvíli sedli a nakonec zamířili zpět k zastávce výletního autobusu.

Večer nás poctil u stolu svou přítomností Nicholas. Nejenže přišel, on navíc koupil všem u stolu alkoholické pití. Po večeři jsme já a Nicholas šli do kina. Dávali ZORBA THE GREEK. Byl to velmi dlouhý černobílý film s Anthony Quinn v hlavní roli. Vrátil jsem se do kabiny až po 1. hodině ráno. Barbara musela na mne čekat, půjčil jsem ji u stolu moji kartu do dveří, ona totiž zapomněla si ji vzít sebou.

Zítra jsme opět celý den na moři, potom příjde španělský přístav Malaga.

22.4.2012, na moři

Včera jsme šli pozdě spát. Barbara se nemohla ráno nějak probudit. U mně nezáleží kdy jdu spát, já se ráno moc nepřevaluji.Pokud nespím tak raději vstanu a něco dělám.

Na snídaní jsem šel sám. Přede mnou stál starší anglický pár. Znali jsme se již z lodě Queen Elizabeth. Byli to ti lidé, co jsem jim kdysi říkal, že čas se ještě neposunul a ať pospíchají na přednášku. Bohužel jsem tenkrát neměl pravdu. Ta paní znala moje jméno, já jsem její bohužel neznal. Jejich jména jsem se dozvěděl až večer.

V 10.hodin jsme pokračovali v tradici – já jsem šel na přednášku a Barbara šla malovat. Šel jsem si poslechnout Anthony Cooka. Přednášel o poválečné emigraci – Sailing to a new life (plavba do nového života).

Ve 12.15 jsme šli do taneční hodiny. Vůbec poprvé, za celou plavbu, jsme se učili tanec SALSA. Je tam hodně kroků, my jsme to však zvládli docela dobře. Peter s Roxanou jsou výborní učitelé. Používají úplně jinou metodu než naši předchozí mistři. Oba mluví výborně anglicky, jejich instrukce jsou velmi srozumitelné. Všechny kroky se učíme systematicky a často je opakujeme. Protože chlapi a ženské se učí rozlišné pohyby, Peter si nás maníky vezme stranou a Roxana učiní totéž s ženskýma. Potom nás t dají opět dohronady a předvedou nám jak se naše kroky skloubí. Nakonec oznamí aby tanečníci bez partnerů šli na jednu stranu a ti s partnerama na druhou. Takto je hned vidět, kdo potřebuje partnera. Na lodi je řada placených chlapíků (HOST), kteří tančí s volnýma ženskýma. Je to docela chytře vyřešeno. Velmi zřídka se stane, že 2 ženské tančí spolu, nebo dokonce samy bez partnera.

Na oběd jsme byli pozvaní k našemu stolu. Mo a Denis nám včera řekli, že pozvali nějaké známé a ať se k ním připojíme. Dostavili jsme se hned po tanečkách a k našemu překvapení jsme znali všechny ty pozvané známé. Mezi nima byl i ten pár od dnešní snídaně. Dosud jsem pořád ještě nevěděl jak se jmenují. Bylo nás celkem 8 párů a seděli jsme u dvou stolů. Já jsem seděl vedle Jona a Marie. Poznali jsme se v Saigonu, Jon již znal Barbaru z malování. Já jsem s Jonem šel po obědě na fotbal do Zimní zahrady. Sál byl přeplněn, tak jsem navrhnul Jonovi sednout si na zem před piano. Usadili jsme se na bobek a za chvíli nám jedna dobrá duše vhodila 2 velké polštáře. Jeden fanda seděl v blbém úhlu od obrazovky, tak se k nám též přidal. Hráli Man United proti Evertonu. Zápas byl velmi napínavý. Everton vedl, potom Man U vyrovnali. Později Manchester vedl a za stavu 4 : 2 se Everton vzpříčil a v poslední fázi zápasu to dotáhli na remízu 4 : 4. Byl jsem nesmírně šťastný. Byl to nádherný pohled jak Fergusson zuřil. Jon je Man United fanda, přesto neodmítnul si se mnou potřást po zápase ruce.

V 17 hodin byla v Queens Room taneční soutěž STRICTLY QUEEN MARY 2 BALLROOM. Mezi obědem a soutěží jsem dopisoval deník, Barbara šla na Quiz (otázky a odpovědi).

Taneční soutěž nás docela zklamala. Přihlásili se původně jen 2 páry, nakonec jeden HOST nabídl, že se přidá s jednou dámou. Tančili celkem pouze 3 páry. Každý pár tančil jen jeden tanec. Vítěz nebyl vyhlášen, všechny páry dostaly stejné upomínkové ceny.

Na 19.45 jsme měli pozvání na koktail s kapitánem a hlavní posádkou. Zařídil nám to kamoš Ray, TV hlasatel lodě. Na mejdanu jsem opět seděl s tím párem od snídaně. Konečně jsem se dozvěděl jejich jména – Peter a Anne. Bydlí v Cornwall, v západní části Anglie. Po koktailu jsme šli navečeři, sešli jsme se u stolu všichni kromě Nicholase.

Dnes se Barbara práskla přes kapsu. Koupila v lodní galerii CLARENON originální obraz od australského malíře Rolf Harrise. Raději neuvedu kolik to stálo.Říkala, že je to lepší investice než akcie. Asi má pravdu, peníze na burze nejsou dnes moc výdělečné. Mohu jen prozradit, že obraz stál vic než celá naše plavba...

Zítra si budeme moci pospat, čas se posune opět o hodinu zpět. Budeme od londýnského času pouze jednu hodinu vpředu. Budeme mít vlastně stejný čas jako je v Česku.

23.4.2012, na moři

Dnes ráno sme se probudili před 8. hodinou. Získali jsme hodinu, mohli jsme trochu polehávat. My Angličani slavíme 23-tího dubna den svatého Jiřího (St George’s day]. Domluvili jsme se, že večer uděláme u stolu nějakou čurinu. Hřebem odpoledního programu byl v prostorách Queens Room tradiční anglický trh CHARITY COUNTRY FAIR.

Na dnešek jsme kromě návštěvy toho trhu neměli nic konkrétního v plánu. Barbara se nabídla, že vyrobí papírové vlaječky (červený kříž na bílém pozadí – vlajka Anglie). Kromě toho vytiskne z internetu 3 typické anglické písničky – Land of Hope and Glory (země naděje a slávy), Rule, Britania (Británie, vládni) a Jerusalem. Budeme je zpívat večer společně u stolu.

Po obědě v Britannia jsme šli na trh. Do sálu Queens Room stála fronty, lidé si kupovali US dolarové kupóny. Nám se nechtělo stát ve frontě, tak jsme šli přímo do sálu. Všude byly vyvěšené anglické vlajky a celý sál byl plný tradičních anglických stánků. Prodávaly se tam různé dobroty a nápoje, kromě toho si mohli návštěvníci zkusit svou zručnost v různých hrách, anebo si zahazardovat. Nám se moc líbil stánek, kde seděly odděleně 3 staré babky. Před sebou měly mísu všelijakého ovoce a na zapísknutí zvedly buď hrušku, jablko, banán a podobně. Stánek se jmenoval Human Fruit Machine. Něco jako ta hrá v arkádě, kde se do mašiny vhodí mince, zatáhne se pákou a čeká se, jaké ovoce se objeví na obrazovce a podle toho se dá něco vyhrát.

Vedle tohoto stánku byly Číňanky, ty měly na talíři hrách a lidé zkoušeli kolik kuliček mohli přenést paličkama z talíře do talíře. V dalších stáncích byly různé výprodeje šatů, knih, atd. Mezi lidma se pohybovali v kostýmech různé postavy a lidé si s něma dělali fotky. Taky sem se postavil s dvěma ženskýma v kostýmu. Oni potom chtěly ode mne 2 dolary (kupóny). Musel jsem jít zpátky ke dveřím a na mou ID kartu vzít kupóny za 10 US dolarů. Dostal jsem těch kupónů 12. Dva jsem dal těm ženským, potom jsme šli s Barbarou na hrách. Já jsem přenesl 10 kuliček, Barbara zvládla 12. Vedle toho stánku měli mašinu, z té rychle vyklouzávala mrkev na stůl. Barbara za 2 dolary zkusila s nožem štěstí a dvakrát se snažila tu padající mrkev přeříznout. Bohužel její snaha byla marná. Za zbytek dolarů jsem koupil lístky na tombolu, stejně jsem potom prd vyhrál.

Z trhu jsme šli do kabiny na odpolední klid. Před 7. hodinou jsme se již oblékli na večeři a šli na představení HEADLINE SHOW: BEYOND THE BARRICADE (hlavní program: za barikádou). Vystoupili v něm znamí televizní zpěváci a zpěvačky. Zpívali populární melodie z různých muzikálů.

V 8.30 jsme šli na večeři. Náš stůl, díky Andrewovi a Barbaře, byl bohatě dekorován anglickýma vlajkama. My jsme měli každý přilepené velké papírové nálepky představující anglickou vlajku. Ty nálepky vyrobila Barbara. Na stole byly stojany s malýma vlaječkama a přes celý stůl byly červené květinové lístky ve tvaru kříže znázorňující anglickou vlajku. U stolu jsme byli všichni i s Nicholasem. Byli jsme jediný stůl, který oslavoval anglický svátek svatého Jiřího. Po večeři jsme zpívali ty 3 písničky. Z večera máme profesionální fotku. Já v Anglii vše oskaneruji a přidám do deníku. Deník v konečné formě bude obsahoval index, fotografie, mapy a jiné úpravy.

Po večeři jsme šli do kabin na zasloužilý odpočinek.

24.4.2012, Malaga, Španělsko

”Plují lodi do Trijány, plují lodi do MALAGY, plují lodi na vše strany, a neveze mne žádná z nich” (houby – veze mne tam Queen Mary 2).

Venku vypadá počasí velmi příjemně a my pomalu připlouváme do španělského přístavu Malaga na pobřeží Costa del Sol. Jsme domluvení s našimi znamými Davidem a Bridgete, že společně vyrazíme do města, my chlapi půjdeme do automobilového muzea a ženské půjdou utrácet do klenotnictví Bijout Briggitte.

Já a Barbara jsme příjemně posnídali v Britannia. Seděli jsme u okna a sledovali jsme jak se naše loď pomalu přibližovala k břehu Malagy. Kolem 10. hodiny jsme se sešli se známýma, vyjeli kyvadlovou dopravou z lodě do terminálu a na břehu jsme se rozdělili. Já a David jsme kráčeli podél pobřeží k muzeu a ženské to nasměrovaly do centra. Měli jsme všichni zapnuté mobily, mohli jsme se později vzájemně informovat, kde se nacházíme. Já a David jsme dali mezipřistání v kavárně DRINKY DRONKY. Já jsem se šel vyvenčit a David objednal 2 kávy. Po kávách jsme pokračovali. Potřebovali jsme si ujasnit naší trasu, kousek stáli policajti a já jsem se šel mou lámanou španělštinou zeptat na cestu. Mimochodem, dnes hraje Chelsea v Barceloně, tak jsem si neodpustil zmínku o fotbale. Dal jsem najevo, že Španělé nemají šanci.Policajti se jen soucitně usmáli.

Muzeum Automovilístico Malaga jsme našli docela hladce. Je umístěné v předchozí tabákové fabrice. Celkem 93 aut je vystaveno v 10-ti sekcích. Sbírka zahrnuje auta z počátku 19. století až do moderní doby. Původní auta byla tažena koňmi, potom postupně byly exponáty z dob pozdější, kolem 1. světové války, potom 2. světové války, něco mezi tím, a nakonec v poslední sekci byly vystaveny auta budoucnosti. Já nejsem moc na auta, přesto mi ta jména něco říkaly – Bugatti, Packard, Auburn, Rolls Royce, Bentley, Jaguar, Mercedes, Ferrari, Chrysler, Cadillack, Austin Martin a celá řada jiných typů. Byla tam vystavena i česká auta – tříkolka zvaná VEROTEX, my jsme tomu doma říkali asi Tatrovka. Auto je pokryto celtou. Kromě toho tam byla Tatra 603, měla barvu do zlata.

Po muzedu jsme hopli na autobus číslo 16 a jeli směrem ke katedrále. Zavolali jsme ženským, že jsme na cestě. Chvíli jsme je nemohli najít, nakonec jsme je objevili jak sedí venku v restauraci u katedrály. Dali jsme si společně oběd a po obědě jsme měli ještě v plánu jednu návštěvu– podívat se do muzea PICASSO. Bylo nedaleko katedrály. V tomto muzeu je permanentí výstava zmíněného malíře. Kousek od muzea je kostel, kde byl Picasso pokřtěn. V muzeu jsme kupovali 3 lístky pro stařešiny a jeden normální pro Barbaru. My důchodci jsme museli prokázat pasama náš věk. Potom jsme šli prohlížet obrazy. Během prohlídky jsem něco hledal, a v tom momentě jsem si uvědomil, že mi chybí pas. Utíkal jsem zpátky a fronta nefronta, šel jsem v recepci dopředu a oznámil, že mi nevrátili pas. Nikdo žádný pas nemohl najít. Udělal jsem tam scénu a v jednom momentě jsem šáhnul do levé kapsy kraťasů, kde byl bezpečně uložen můj pas. V tichosti a bez vysvětlení jsem se pokradmu přesunul zpět do muzea.

Z muzea jsme kráčeli zpět na obchodní ”avenidu”. Dali jsme si výbornou zmrzlinu a ubírali jsme se pomalu směrem k lodnímu terminálu. Cestou se nám ztratily ženské. Já a David jsme u terminálu neváhali a sedli si venku ke kavárenskému stolu a objednali si SANGRIA. Po chvíli příšly naše dámy, žárlily, tak jsme i jim objednali to samé pití. Kolem 5.30 jsme chytili poslední kyvadlový autobus k lodi.

Po 6. hodině jsme vyplouvali. Dali jsme si se známýma sraz na palubě 6. V ledničce jsem měl nějaké piva, tak jsem je přitáhnul na palubu. Nechtělo se nám věřit, že to byl náš poslední přístav před návratem domů do Anglie.

Večer proběhl v klidu, na večeři přišel i Nicholas. Po večeři šli skoro všichni do kabin, já a Nicholas jsme se rozhodli jít do kina. Dávali tam americký film Vicky Christina Barcelona. Natočil ho Woody Allen. Bylo to natočeno v Barceloně, což mne zajímalo především z toho důvodu, neb jsem tam vloni ztrávil pár krásných dní s českým fotbalovým týmem Viktoria Plzeň. Byl jsem tam vyslán jako UEFA TV reportér. Letěl jsem s Viktorií z Prahy do Barcelony, bydlel jsem s něma v hotelu Rey Juan Carlos. Měl jsem i trochu volna, takže jsem zvládnul poznat centrum Barcelony, zajít si na Rambles, podívat se do trhu, atd. Malaga mi dost Barcelonu připomínala.

Film skončil kolem půlnoci. Barbara byla ještě vzhůru, hrála tu hru Bookworm.

25.4.2012, na moři

Tak a je konec přístavů, teď již nemusíme nic plánovat co podniknout na břehu. Čeká nás náš poslední přístav – domovský Southampton.

Probudili jsme se po 8. hodině.Venku to vypadá všelijak, kolem lodě jsou obrovské vlny. Začínáme pomalu myslet na balení a přípravu na návrat. Dnes oslavují Australané a Novozélanďané svátek ANZAC Day.

V 11.15 jsem šel na přednášku Martyna Greena o SOUTHAMPTON. Barbara šla na tanečky. Ve 12.30 jsme se sešli na naši předposlední taneční hodinu. Cvičili jsme foxtrot. Potom jsme v klidu a sami pojedli v Britannia a šli si odpočinout do kabiny.

Během plavby dávali v kině pořád reklamu na film THE IRON LADY. Je to o bývalé anglické předsedkyni Maggie Thatcherové. Hlavní roli hraje americká herečka Meryl Streep. Chtěli jsme to vidět, ale pořád to nedávali. Až to konečně dnes běželo. Šli jsme na to v 5 hodin odpoledne. Meryl Streep byla vynikající, zahrála tu roli velmi dobře, úplná Maggie. Před filmem jsem zabloudil do tělocvičny. Kamoška Sheila tam cvičila a dívala se současně na James Bond film Quantum of Solace. Já jsem v tom filmu dělal dvojníka italskému herci Giancarlo Giannini a shodou okolností zrovna dávali na obrazovce moje scény. Hned z tělocvičny jsem šel do kabiny na internet a vytáhl z internetu soupisku (CALL SHEET) z těch scén, kde je i moje jméno. Dal jsem to na pamětní tužku a šel za Monikou do knižnice si to nechat vytisknout a večer jsem to vzal sebou jako dárek pro Sheilu.

V 7.45 byl koktejlový mejdan pro cestující kolem světa. Já jsem po kině vyběhnul do kantiny na palubu 7. Chtěl jsem si dát jen čaj, bohužel jsem si k tomu dal několik koláčů, což byla velká chyba. Loď se totiž těžce houpala a já jsem se před mejdanem moc necítil. Oblékli jsme se do formálního a potáceli se, jako všichni ostatní, do Queens Room. Byli tam hlavní představitelé lodě od kapitána, šéfů různých oddělení, lékařského perzonálu až po hlavní kuchaře a číšníky. Byla tam výborná žranica, kamoši mi chodili ukazovat co si naložili a já jsem je nervle posílal do pr... a tiše trpěl. Terry, co má na starosti proviant, přišel za mnou, politoval mne a za chvíli mi donesl nějaké zázvorové pití, což mi dost pomohlo.

V 8.30 jsme se přesunuli na večeři. Kromě Dena a Mo (prý jim nebylo dobře) přišli všichni. Dostavil se i Nicholas. Naposledy byl v restauraci průvod všech kuchařů. Tyto průvody byly vždy jednou za segment.

Po večeři se nám již nechtělo nic dělat a tak jsme šli do kajuty se zotavovat.

26.4.2012, na moři

Dnes je poslední den plavby, zítra budeme doma v přístavu Southampton. Já jsem se probudil kolem 4.30 ráno a pořád jsem se převracel. Byl jsem rád, že Barbara vesele chrápala, měl jsem alespoň jistotu, že bude ráno čerstvá. Já jsem dopředu sepsal všechny úkoly na den, byl to bohatý list.

Na snídaní jsem šel sám, Barbaru jsem nechal dospat. Před Britannia byla malá fronta. Přede mnou stáli kamoši Jon a Maria. Řekli jsme hlavnímu vrchnímu, že chceme stůl pro 3. Dobře jsme si popovídali. Jon říkal, že dal nějaké fotografie do soutěže a navrhnul, abychon šli do Photoshop se podívat na výsledky. Příšli jsme tam, on se šel podívat na vývěsku a vrátil se s tím, že prý vyhrál 1. cenu. Barbara též dala jedno své foto do soutěže, to se však ztratilo a nikdy se nenašlo.

V 11.15 jsem šel na poslední přednášku zvanou Apocalypse in 2012. Přednášel ji vědec-astronom Dr Francisco Diega. Hovořil o tom, jak jednou naše planeta nevyhnutelně skonči. Bude to však za několik milionů let, takže my se nemusíme ničeho obávat. Asteroidy, které krouží ve vesmíru, mají dnes vědci pod kontrolou a není nebezpečí, že by se srazily se zemí.

Ve 12.30 jsme měli poslední taneční hodinu – skončili jsme rumbou. Před taneční hodinou jsem v kabině pracoval na počítači. Zbývalo nám něco přes hodinu internetu (kredit pro platinové členy Cunardu). Poslal jsem několik emailů, vyčistil (částečně) můj server a brouzdal po internetu.

V 6.30 večer jsme měli, náš stůl, sraz v klubu pro cestovatele kolem světa, ATLANTIC ROOM. Je to na palubě 11, pouze pro světoběžníky. Je to velmi tichý kout, na stole byly pochoutky a ovoce, Něco podobného jako v kantýně, ale prostředí je mnohem příjemnější a pohodlnějsí. Donesli jsme všichni co nám zbylo v ledničkách. Pili jsme šampus, vodku, džin, whiskey, pivo a limonády. Byla to dobrá rozcvička pro večerní návštěvu CHEF’S GALLEY restaurace, kde jsme již jednou byli.

Popili jsme, pokecali a přesunuli se na demonstrační večeři. Byli jsme celá partija i s Nicholasem. Byl to náš poslední společný posez. Po večeři jsme se rozloučili a já jsem Barbaře nabídnul jít na chvilku do CHARTER ROOM (šampaňský bar), kde obsluhovala slovenka Ivana. I když se tam podává pouze šampaňské, Ivana mi přinesla kokteil Cosmopolitan. Bylo to na rozlučku, tak mi ani nevadila cena 11 US dolarů za malou skleničku. Nedalo mi to a po tom kokteilu jsem poručil, za 20 US dolarů, skleničku šampaňského. Dopili jsme, rozloučili jsme se a šli do kabiny balit.

Kolem půlnoci jsme nechali na chodbě před kajutou 5 nabalených kufrů. Zbytek věcí jsme nechali na ráno, měli jsme ještě menší kufr a ruksaky, to jsme si potom nesli sami. V noci se bude čas, NAPOSLEDY pro nás, posouvat opět o hodinu dozadu – zítra budeme mít stejný čas jako v Anglii.

27.4.2012, Southampton, Anglie

A připluli jsme okružní plavbou kolem světa zpět do Southamptonu, CITY OF SHIPS (město lodí), odkud jsme před někalika měsíci vyplulili. Do přístavu jsme dorazili před 6. hodinou raní. Queen Elizabeth připlula brzy po nás, naši známí nám z QE poslali email, že vidí naši loď.

Vstali jsme kolem 8. hodiny. Zbývalo nám jen dobalit co jsme nechali venku nezabalené - toaletní potřeby, různé dokumenty a pár maličkostí. Každá paluba měla sraz na určitém místě, dostali jsme všichni nálepky k zavazadlům. Naše byly zelené, sraz jsme měli v restaurace Todd English na naší palubě. Posbírali jsme všechny naše švestky a kolem 9. hodiny jsme vyrazili na sraz. Podávali tam snídani, já jsem si konečně dal pár koláčů (s kávou). Bylo to jediné, co tam měli. Normálně bych ráno jedl slaninu, vejce, jogurty, apd. V restauraci bylo hodně známých, měli jsme možnost se ještě jednou rozloučit.

I když jsme přistáli docela brzo, museli jsme čekat dlouhou dobu na povel k vylodění. Přednost měli pasažéři, co se přepravovali do různých letišť, železničních stanic, apd. My jsme byli tzv. INDEPENDENT (nezávilslí). Volal nám náš taxikář, že je již v přístavu a čeká na nás.

Konečně jsme dostali pokyn a ubírali se k východu lodě. Odevzdali jsme naše ID karty a vyšli do terminálu. Byl plný zavazadel. Byly skladovány ve skupinách podle barvy nálepek. Brzy jsme našli našich 5 kufrů (jeden byl nový, koupili jsme ho v Singapuru). Když jsme procházeli přes celnici, všimli jsme si, že celníci zastavili naše známé – alkoholičku Emmu a jejího partnera Mika. Bylo nám jich opravdu líto, chtěli jsme jím dát poslední ahoj, cítili jsme však, že by to nebylo vhodné.

Taxikář Ian nás brzy objevil. Naložili jsme se a vyjeli domů do Welwyn Garden City. Doma byl jenom Andrew, připravoval se na zkoušky. Joseph byl v práci. Šokovalo nás jak bylo doma vzorně uklizeno.

Na večer kluci objednali stůl v restauracie RUSTY GUN (rezavej kanón). U večeře jsme v družné rodinné debatě rozebrali náš dlouhý výlet po zeměkouli. A byli jsme rádi, že jsme opět celá rodinka pospolu.

VŠUDE DOBŘE – DOMA NEJLÉPE !

*** KONEC ***

OBSAH

|Strana | |Strana | |

| |QUEEN ELIZABETH | |QUEEN MARY 2 |

|1 |Southampton, Anglie |75 - 77 |na moři |

|2 - 7 |Atlantický oceán |78 |Raboul, Papua New Guinea |

|8 - 9 |New York, USA |79 - 80 |na moři |

|10 - 11 |na moři |81 |Saipan |

|12 |Port Laurdedale, Florida, USA |82 - 84 |na moři |

|13 |na moři |85 |Osaka, Japonsko |

|14 |Grand Cayman, ostrovy Cayman |86 - 87 |na moři |

|15 |na moři |88 - 89 |Nagasaki, Japonsko |

|16 - 1`7 |Cartagena, Columbia |90 |na moři |

|18 |Panama Canal |91 - 92 |Šanghai, Čína |

|19 |na moři |93 - 94 |na moři |

|20 |Puntarena, Costa Rica |95 - 98 |Hong Kong, Čína |

|21 - 24 |na moři |99 - 101 |na moři |

|25 |Cabo San Lucas, Mexico |102 - 103 |Phu My, Vietnam |

|26 - 27 |na moři |104 |na moři |

|28 - 29 |San Francisco, USA |105 - 106 |Laem Chaban, Thajsko |

|30 - 34 |na moři |107 |na moři |

|35 |Honolulu, Hawaii |108 -109 |Singapore |

|36 - 41 |na moři |110 |na moři |

|42 - 43 |Pago Pago, US Samoa |111 |Phuket, Thajsko |

|44 |na moři |111 - 114 |na moři |

|45 - 46 |Denarau, Fiji |115 - 116 |Kochin, India |

|47 - 48 |na moři |117 - 119 |na moři |

|49 - 50 |Auckland, Nový Zéland |120 - 123 |Dubai |

|51 - 52 |na moři |124 |Muscat, Oman |

|53 |Wellington, Nový Zéland |125 - 128 |na moři |

|54 |Dunedin. Nový Zéland |129 |Sokhna, Egypt |

|55 - 56 |na moři |130 |Suez Canal, Egypt |

|57 |Melbourne, Austrálie |131 |na moři |

|58 - 59 |na moři |132 - 133 |Piraeus (Athény), Řecko |

|60 - 74 |Sydney, Austrálie |134 - 136 |na moři |

| | |137 - 138 |Malaga, Španělsko |

| | |139 - 140 |na moři |

| | |141 |Southampton, Anglie |

................
................

In order to avoid copyright disputes, this page is only a partial summary.

Google Online Preview   Download