William Shakespeare, Hamlet, princ Dánský - Filozofická fakulta MU

William Shakespeare, Hamlet, princ D¨¢nsk? (p?. Josef Ji?¨ª Kol¨¢r, 1855)

William Shakespeare

HAMLET, PRINC D?NSK?

P?elo?il Josef Ji?¨ª Kolar.

Osoby.

Klaudius, kr¨¢l D¨¢nsk?.

Hamlet, syn p?ede?l¨¦ho a synovec panuj¨ªc¨ªho kr¨¢le.

Polonius, nejvy??¨ª komo?¨ª.

Horacio, Hamlet?v p?¨ªtel.

Lert, syn Poloni?v.

Voltimand, >

Kornelius, >

Rosenkranc, >

Guildenstern, >

Osrik, > dvo?an¨¦

Jin? dvo?an.

Kn¨§z.

Marcel, >

Bernard, > d?stojn¨ªci

Francisko, voj¨¢k.

Reinald, Poloni?v slou?¨ªc¨ª.

Setn¨ªk.

Vyslanec.

Duch Hamletova otce.

Fortinbras, kn¨ª?e Norve?sk?.

Prvn¨ª hrobn¨ªk.

Druh? hrobn¨ªk.

Gertruda, kr¨¢lovna D¨¢nsk¨¢ a Hamletova matka.

Ofelie, dcera Poloniova.

P¨¢nov¨¦ a pan¨ª, d?stojn¨ªci, voj¨¢ci, divadeln¨ª herci, hrobn¨ªci,

plavci, poslov¨¦, slou?¨ªc¨ª a jin¨¢ dru?ina.

D¨§j se kon¨¢ v Elsinorech p?i dvo?e kr¨¢lovsk¨¦m.

Jedn¨¢n¨ª prvn¨ª.

V?jev prvn¨ª.

V Elsinorech. Taras p?ed hradem.

Francisko na str¨¢?i. Hned na to vystoup¨ª Bernard.

Bernard. Kdo zde?

Francisko.

Mn¨§ odpov¨§z! ¨C St?j! ¨C Oznam se!

Bernard. A? ?ije kr¨¢l!

Francisko.

Bernardo?

Bernard.

Ba tent??.

Francisko. P?ip¨ªlil jste si v dobu ur?itou.

Bernard. Dvan¨¢ct¨¢ odbila, jdi spat, Francisko.

Francisko. Jsem r¨¢d, ?e mohu j¨ªt. ¨C Je? tuh? mr¨¢z,

A v srdci jest mi bolno.

Bernard. Str¨¢? m¨§ls pokojnou?

Francisko.

My? se nehnula.

Bernard. Ji? tedy dobrou noc.

Potk¨¢?-li Marcela s Horaciem,

M¨¦ soustr¨¢?n¨ªky, ka? jim sp¨§chu m¨ªt¡¯.

Vystoup¨ª Horacio a Marcel.

Francisko. Tu?¨ªm, ?e jdou. Hej, st?jte! ¨C Kdo to zde?

Horacio. P?¨¢tel¨¦ vlasti!

Marcel.

D¨¢n?t¨ª manov¨¦!

Francisko. V?em dobrou noc.

Marcel.

S Bohem, ?estn? voj¨ªne.

Kdo v¨¢s vyst?¨ªdal?

Francisko.

Bernard vzal m¨¦ m¨ªsto.

Ji? dobrou noc.

Odejde Francisko.

Marcel.

Holla! Bernarde!

Bernard.

Nu?e!

Je zde Horacio?

Horacio.

Kus je ho zde.

Brnard. V¨ªtej Horacio, v¨ªtej Marcele!

Horacio. Uk¨¢zalo se to v t¨¦ noci zas?

Bernard. J¨¢ nic nespat?il.

Marcel. Hor¨¢c prav¨ª, ?a klam to obraznosti,

I nechce v¨ªry d¨¢ti p?¨ªzraku,

Kter? dvakr¨¢t n¨¢s pod¨§sil tu noc;

Proto? jsem ?¨¢dal jej, by s n¨¢mi bd¨§l

Po v?echen ?as t¨¦ noci, aby, kdy? se

Duch op¨§t zjev¨ª, stvrdil pravdivost

Na?eho vid¨§n¨ª a oslovil jej.

Horacio. V?ak nic se neuk¨¢?e.

Bernard.

Sedn¨§m chv¨ªli,

A p?ejte ¨²toku n¨¢m na v¨¢? sluch,

Kter?? tak ohra?en jest proti zpr¨¢v¨§

O na?em vid¨§n¨ª.

Horacio.

Sedn¨§m si tedy,

A poslechn¨§m co Bernard o tom v¨ª.

Bernard. Minulou noc, v tu dobu

Kdy? hv¨§zda ta, co stoj¨ª v z¨¢pad to?ny,

Oz¨¢?ila v sv¨¦m b¨§hu nebes kruh,

Kde nyn¨ª sv¨ªt¨ª, Marcel a j¨¢ s¨¢m,

An pr¨¢v¨§ bije jedna ¨C

Duch se objev¨ª.

Marcel. Zadr? a viz, zkad zas to sem p?ich¨¢z¨ª!

Bernard. V t¨¦? postav¨§ jako nebo?t¨ªk kr¨¢l.

Marcel. Tys u?enec, Horacio, promluv na¨¾. 1)

Bernard. Nu, zda? podoben kr¨¢li? ¨C Viz Horacio!

Horacio. Ba zcela. ¨C Div a hr?za se mne ch¨¢pe.

Bernard. Chce b?t snad osloven.

Marcel.

Mluv na¨¾, Horacio.

Horacio. Kdo jsi, jen? osobils si no?n¨ª ?as,

A spolu kr¨¢snou, statnou postavu,

V jak¨¦? chod¨ªval druhdy poh?ben?

Kr¨¢l D¨¢nsk?? ¨C Nebem t¨§ zakl¨ªn¨¢m, mluv!

Marcel. Ura?en zd¨¢ se b?t.

Bernard.

Ai hle, odch¨¢z¨ª!

Horacio. St?j ¨C mluv, mluv ¨C zakl¨ªn¨¢m t¨§, mluv!

Duch odejde.

Marcel. On zmizel, nechce odpov¨ªdat.

Bernard. Jak te?, Horacio? ¨C Tys zbled¡¯ a t?ese? se!

Nu, je-li? to o ?petku v¨ªc ne? p?elud?

Co o tom soud¨ª? te??

Horacio. Ba p?i s¨¢m B?h, nedal bych tomu v¨ªry

Bez ?iv¨¦ho, jist¨¦ho sv¨§dectv¨ª

Sv?ch vlastn¨ªch o?¨ª.

Marcel.

Podoben-li kr¨¢li?

Horacio. Jak ty sam¨¦mu sob¨§.

To sam¨¦ brn¨§n¨ª m¨§l na t¨§le,

Zpupn¨¦ho kdy? zachv¨¢til Norvega;

Tak druhdy hled¨§l t¨¦?, kdy? v tuh¨¦m boji

Polana sani?n¨ªka skl¨¢til na led¨§.

Ba divno jest!

Marcel. A tak dvakr¨¢te ji? v tu mrtvou dobu

Hrdinsk?m krokem str¨¢? zde obe?el.

Horacio. Nev¨ªm, co vlastn¨§ o tom pomyslit.

Ne? ouhrnem a v?bec soud¨ªm, ?e

Hroz¨ª zl¨¢ vlasti na?¨ª pohroma.

Marcel. Posa?me se, a ?ekni? kdo to v¨ª,

Pro? se t¨ªm p?¨ªsn?m, tuh?m vartov¨¢n¨ªm

Poddan¨ª ka?d¨¦ noci t?raj¨ª,

Na? den co den se z kovu lij¨ª d¨§la,

Na? kupov¨¢n¨ª z¨¢sob v¨¢le?n?ch?

Lodn¨ªk?v sb¨ªr¨¢n¨ª, jejich?to p¨ªle

Od t?dne den nelou?¨ª ned¨§ln¨ª?

Co as se chyst¨¢, ?e tak psotn? chvat

I noci vel¨ª tovary?it s dnem? ¨C

Kdo? m??e d¨¢t mi o tom zpr¨¢vu?

1

William Shakespeare, Hamlet, princ D¨¢nsk? (p?. Josef Ji?¨ª Kol¨¢r, 1855)

Horacio.

J¨¢;

Neb tak se aspo¨¾ ?epce. Nebo?t¨ªka

Na?eho kr¨¢le, jeho? obraz n¨¢m

Se pr¨¢v¨§ zde byl objevil, vyzval,

Jak zn¨¢mo v¨¢m, norve?sk? Fortinbras,

To? drz?m pudem hn¨¢n z¨¢vistn¨¦ p?chy,

Na souboj. Hamlet, n¨¢? to bohat?r

(V t¨¦ sl¨¢v¨§ zn¨¢n po v?em tom d¨ªlu sv¨§ta),

P?emohl Fortinbrasa, jen? dle smlouvy

Po z¨¢konu a zvyku ryt¨ª?sk¨¦m

Ztratil s ?ivotem sv?m i v?echny zem¨§,

Jim? panoval, p?ipadl¨¦ v¨ªt¨§zi.

Naproti tomu stejnou polovic¨ª

N¨¢? kr¨¢l se zaru?il, je? d¨§di?n¨§

By byla p?i?la Fortinbrasovi,

Kdyby byl zv¨ªt¨§zil, jako? dle zn¨§n¨ª

T¨¦ z¨¢pisky a b¨§hem z¨¢konn?m

Majetnost jeho na Hamleta p?e?la.

Poh?¨ªchu nyn¨ª mlad? Fortinbras,

Nezku?enou nakva?en bujnost¨ª,

Nasb¨ªral po v?ech koutech, sem a tam,

V Norve?sku houf toulav?ch pob¨§hl¨ªk?

Za mzdu a stravu, k podniku sm¨§l¨¦mu,

J¨ªm? zjevn¨§ nic jin¨¦ho neobm??l¨ª

(Jak t¨¦? o tom i na?e vl¨¢da soud¨ª),

Ne? vydobyt p¨§st¨ª ozbrojenou,

V¨¢le?n¨ªm ¨²sil¨ªm, nad?e?enou

Tu zem, kterou? byl ztratil jeho otec.

A to jest, zd¨¢ se mi, ta p?¨ª?ina

V?ech na?ich p?¨ªprav, toho vartov¨¢n¨ª,

?hlavn¨ª podn¨§t ve?ker¨¦ho toho

Po kraj¨ªch p?echvatu a hlu?en¨ª.

[Bernard. Tu?¨ªm, ?e nen¨ª jinak ne?li tak.

A s t¨ªm se shoduje, ?e zjeven¨ª

To hroziv¨¦, ozbrojen¨¦ obch¨¢z¨ª

V podob¨§ kr¨¢lov¨§, jen? byl a jest

T¨¦ v¨¢lky p?vodcem.

Horacio. Je? dr? to, du?evn¨ª co kal¨ª zrak.

Kdy? ?¨ªm nejv??e st¨¢l a v¨ªt¨§zn¨§,

P?ed p¨¢dem moh¨²tn¨¦ho Julia,

Vypr¨¢zdnily se hroby, umrlci

Matn?m ¨²p¨§li sk?ekem v ulic¨ªch

¨C¨C¨C¨C¨C¨C¨C¨C¨C¨C

Jak hv¨§zdy s pometly to ohniv?mi

A kapaj¨ªc¨ª krv¨ª, v slunci po?kvrny;

T¨¦? vlhk¨¢ hv¨§zda ta 2), jej¨ªm?to vlivem

Neptunova se ?¨ª?e spravuje,

Jak v soudn? den k zatm¨§n¨ª stonala.

Hrozn¨¦ho p?¨ª?t¨ª stejn¨¦ proroctv¨ª,

Co hlasatel¨¦ jdouc¨ªch osud?,

Vys¨ªl¨¢ zem¨§ spolu s nebesy,

V to podneb¨ª a k na?im krajan?m.] 3)

Duch znova se objev¨ª.

Hle vizte! ¨C Ticho! Zde to zas p?ich¨¢z¨ª!

Cestu mu zakro?¨ªm, t?eba mne zni?il! ¨C

St?j p?elude! ¨C V tob¨§-li zvuku jest,

Neb snad lidsk¨¦ho hlasu, odpov¨§z!

Dobr?-li skutek zde jest k vykon¨¢n¨ª,

Jen? by uleh?il tob¨§ a mne spasil ¨C

Dej odpov¨§?! ¨C

?i zn¨¢?-li t¨¦to vlasti p?¨ª?t¨ª los,

Jen? by se moh¡¯ p?edv¨§d¨§n¨ªm odvr¨¢tit,

Dej odpov¨§?! ¨C

Aneb-lis v ?ivobyt¨ª nahrnul

Vyloupen?ch poklad? v l?n¨§ zem¨§,

Za jakou? vinou, jak se v?bec d¨ª,

Po smrti duchov¨¦ mus¨ª obch¨¢zet,

Dej o tom zpr¨¢vu! ¨C St?j a mluv! ¨C

Zastav ho, Marcele!

Marcel. M¨¢m ho snad partisanou uhodit?

Horacio. Uho?, nechce-li st¨¢t!

Bernard.

Zde jest!

Horacio.

Zde jest!

Duch zmiz¨ª.

Marcel. Zmizel! ¨C

K?ivd¨ªme mu, an jest tak majest¨¢tn¨ª,

?e jej pla?¨ªme hrozbou n¨¢sil¨ª.

Duch jest jak dech ¨C nelze ho poranit,

A marn¨¦ na?e r¨¢ny pouh¨¦ ?k¨¢dlen¨ª.

Bernard. Cht¨§l pr¨¢v¨§ mluvit ¨C v tom se ozval kohout.

Horacio. A zd¨§sil se, jak h?¨ª?n¨¦ sv¨§dom¨ª

Z hrozn¨¦ho zavol¨¢n¨ª. Sl?chal jsem,

?e pr? kohout, zv¨¢n hlasatelem jitra,

Sv?m vysok?m, co sk?ek zn¨§j¨ªc¨ªm hlasem

Probouz¨ª dennici, a jeho v?strahou

Ka?d? bloud¨ªc¨ª, t¨§kaj¨ªc¨ª duch,

Nech? v ohni, v vod¨§, v zemi jest ?i v v¨§tru,

Uh¨¢n¨ª ve svou ?¨ª? 4); a ?e to pravda,

Dotvrzeno nyn¨§j?¨ª p?¨ªhodou.

Marcel. Zmizel? p?i zazp¨ªv¨¢n¨ª kohouta.

Takt¨¦? se d¨ª, ?e v p?¨ªchod toho ?asu,

Kdy? se slav¨ªv¨¢ narozen¨ª P¨¢n¨§,

Ten rann¨ª pt¨¢k po celou noc se hl¨¢s¨ª.

A tenkr¨¢t tak¨¦, jak se v?bec prav¨ª,

Nesm¨ª obch¨¢zet nikde ?¨¢dn? duch.

Zdrav¨¦ pr? noci jsou, ne?kodliv¨¦,

Planet a vil a ?arod¨§jnic kouzlo

Neplatn¨¦, tak svat?, milostiv?

Jest tento ?as.

Horacio. Tak sl?chal jsem, a d¨ªlem to i v¨§?¨ªm.

Ai hle, v rudoplamenn¨¦m rou?e kr¨¢?¨ª

Tam jitro ji? p?es rosu on¨§ch hor.

Zanechme str¨¢?e. To v?ak rada m¨¢,

Bychom o vid¨§n¨ª sv¨¦m zpravili

Mlad¨¦ho Hamleta. Ba, jak? jsem ?iv,

Duch, n¨§m? k n¨¢m, na n¨§j snad promluv¨ª.

Svol¨ªte-li?, bychom o tom mu ?ekli,

Jak l¨¢ska n¨¢m vel¨ª a povinnost?

Marcel. U?i¨¾me? tak. V¨ªm? j¨¢, kde toho jitra

Mo?n¨¢ jej bude nalezt p?¨ªhodn¨§.

Odejdou.

V?jev druh?.

S¨ª¨¾ v kr¨¢lovsk¨¦m pal¨¢cu.

Kr¨¢l, Kr¨¢lovna, Hamlet, Polonius, Lert, Voltimand,

Kornelius, dvo?an¨¦ a komonstvo.

Kr¨¢l. A? smrt Hamletova, mil¨¦ho bratra,

Ve sv¨ª?¨ª pam¨§ti a slu?no n¨¢m

Zast?¨ªti srdce ?alem, v?echnu ?¨ª?

Zasmu?it v jedno trudn¨¦ vzez?en¨ª:

P?ec obez?elost vrozen¨¦mu pudu

Se op?ela, ?e s moudrou rozvahou

Na¨¾ zpom¨ªn¨¢me, z¨¢rove¨¾ ?et?¨ªce

Ohledu na sebe. ¨C Za p?¨ª?inou

T¨¦ v¨§ci pojmuli jsme ji, co druhdy

N¨¢m sloula sestrou, nyn¨ª kr¨¢lovnou,

Bojovn¨¦ t¨¦to ?¨ª?e d¨§di?ku,

Za man?elku ¨C s bolestnou rozko?¨ª ¨C

To? s jedn¨ªm okem v blahu, s druh?m v slz¨ªch,

Na poh?bu vesel¨ª, na svatb¨§ v smutku,

V¨¢?¨ªce stejnou v¨¢hou ples i ?al.

Ba lep?¨ª va?¨ª moudrosti jsme t¨¦?

Nekladli mez¨ª ¨C ktar¨¢? v t¨¦ se v¨§ci

Ochotn¨§ s n¨¢mi shodla. ¨C Za v?e d¨ªky.

2

William Shakespeare, Hamlet, princ D¨¢nsk? (p?. Josef Ji?¨ª Kol¨¢r, 1855)

D¨¢l v¨§zte, kterak mlad? Fortinbras,

Podceniv n¨¢s, anebo mysle snad,

?e ¨²mrt¨ªm drah¨¦ho n¨¢m zde bratra

N¨¢? st¨¢t rozsmeknut, vymknut z ve?ej¨ª,

Ke sn?m se p?idru?iv sv?ch prosp¨§ch?,

Neobme?kal n¨¢s nudit poselstv¨ªm

O vr¨¢cen¨ª t¨§ch zem¨ª, kter¨¦? z¨ªskal,

Dle pr¨¢vn¨ªch ¨²vazk?, od jeho otce

Rekovn? bratr n¨¢?. ¨C Tolik o n¨§m.

Te? co se t??e n¨¢s a toho sjezdu.

Ta v¨§c jest ta: Zde Norvegovi p¨ª?em,

To? mladistv¨¦ho Fortinbrasa ujci,

Jen? le?¨ª nemocen a sotva zn¨¢

Synovce sv¨¦ho z¨¢m¨§r ¨C aby v tom

Mu dal?¨ª stavil krok ¨C jeliko? v?echna

Ta v?prava, sb¨ªr¨¢n¨ª hotovosti,

Z poddan?ch jeho vzata. Pos¨ªl¨¢me

V¨¢s Voltimande a Kornelie

S pozdraven¨ªm k star¨¦mu Norvegu,

Ned¨¢vaj¨ªce v¨¢m k jedn¨¢n¨ª s kr¨¢lem

V¨ªc moci osobn¨ª, ne? ¨²?el p?eje

Rozs¨¢hl?ch t¨§chto artikul? zde.

Ji? s Bohem v¨¢m, a va?e p¨ªle nech?

Va?¨ª se povinnosti vyrovn¨¢.

Kornelius, Voltimand. Jak v tom, tak v jin¨¦m v?em ji konat

chcem.

Kr¨¢l. Nem¨¢me pochybnost. Od srdce s Bohem.

Odejdou Kornelius a Voltimand.

Kr¨¢l. A nyn¨ª, Lerte, co nov¨¦ho s v¨¢mi?

O ¨¾¨¢k¨¦ prosb¨§ n¨¢m jste d¨§l. Jak¨¢ jest?

?¨¢d¨¢?-li slu?nou v¨§c od kr¨¢le D¨¢n?,

Slov nezma?¨ª?. Co bys moh¡¯ ?¨¢dat, Lerte,

By milost m¨¢ se neshodla s tv?m p?¨¢n¨ªm?

Ba nen¨ª? p?¨ªbuzn¨§j?¨ª hlava srdci,

Ni ¨²slu?n¨§j?¨ª ¨²st?m pravice,

Jak tv¨¦mu otci vd¨§?en d¨¢nsk? tr?n.

Nu? ?eho ?¨¢d¨¢?, Lerte?

Lert.

Mocn? Pane,

O svolen¨ª pros¨ªm, bych sm¨§l se vr¨¢tit

Do Francie, odkud p?eochotn¨§

Jsem k D¨¢nsku p¨ªlil, abych vykonal

Povinnou slu?bu p?i korunov¨¢n¨ª; ¨C

Ta kdy? te? skon?ena, prosit mus¨ªm,

An mysl, touha k Frank?m zas m¨§ v¨¢b¨ª,

O milostiv¨¦ odpu?t¨§n¨ª va?e.

Kr¨¢l. Dal v¨¢m je otec ji?? ¨C Co d¨ª Polonius?

Polonius. On? mi odpu?t¨§n¨ª ot¨¢lav¨¦

Lopotnou prosbou tak?ka vynutil,

?e jsem posl¨¦ze jeho v?li sv?m

P?et¨§?k?m zpe?etil mu svolen¨ªm.

Pros¨ªm, Milosti, p?ejte by sm¨§l j¨ªti.

Kr¨¢l. Zvol dobu p?¨ªhodnou, u?¨ªvej ?asu

I na?¨ª p?¨ªzn¨§, ob¨¦ dle sv¨¦ v?le. ¨C

A nyn¨ª str?ci Hamlete a synu ¨C

Hamlet (stranou). Ba trochu v¨ªc ne? str?c a m¨ª¨¾ ne? syn. 5)

Kr¨¢l. Pro? to, ?e st¨¢le mrak v¨¢s obest¨ªr¨¢?

Hamlet. Ne, pane m?j, j¨¢? stoj¨ªm p?¨ªli? v slunci.

Kr¨¢lovna. ? svrhni? se sebe ten no?n¨ª st¨ªn,

A vl¨ªdn?m zrakem pohl¨¦dni na D¨¢nsko.

Nep¨¢trej st¨¢le s klesl?m oka v¨ª?kem

Po ?ack¨¦m otci n¨ªzko ve prachu;

V¨ª?, ?e to obecn¨¦: Kdo ?iv, um?¨ªt¡¯ mus¨ª,

Do v¨§?nosti se nesa p?¨ªrodou.

Hamlet. Ba, Milost Pan¨ª, je to obecn¨¦.

Kr¨¢lovna. Pro? tedy tob¨§ zvl¨¢?tn¨ª se to zd¨¢?

Hamlet. Nezd¨¢ ¨C alebr? jest. J¨¢ nezn¨¢m zd¨¢n¨ª.

Nen¨ª? to pouze ?ern? od¨§v m?j,

Ni oby?ejn¨¢ smutku n¨¢dhera,

Ni vynucen?ch vzdech? pr¨¢zdn? dech,

Ne ¨C ani? oka neustavn? proud,

Ni zkormoucen¨¦ tv¨¢?e vzez?en¨ª

Se v?emi sp?soby a kejkly ?alu,

Co mne v¨¢m v pravd¨§ l¨ª?¨ª; ¨C v?ecko to

Opravdu se jen zd¨¢ ¨C neb s takov?mi

Posu¨¾ky ?lov¨§k hr¨¢t se nau?¨ª.

J¨¢ v?ak m¨¢m v sob¨§ v¨ªc ne? ?alu zd¨¢n¨ª;

Tam to jest ?alu ?perk a vychloub¨¢n¨ª.

Kr¨¢l. Je? mil¨¦ to a chvaln¨¦, Hamlete,

?e smutku slu?bou otce sv¨¦ho ct¨ªte.

V?ak v¨§zte, otec v¨¢? t¨¦? ztratil otce,

A ten zas ztratil sv¨¦ho; povinnost

Jest ?ij¨ªc¨ªho, truchlit ¨¾¨¢k? ?as

V d¨§tinsk¨¦ ¨²sluze. Ne? ale st¨¢l?m

Se bavit ?alem, b?v¨¢ d?kaz jen

Bezbo?n¨¦ sv¨¦hlavosti, jest to slabost;

O v?li to sv¨§d?¨ª protivn¨¦ Bohu,

O vratk¨¦m srdci, p?echv¨¢tav¨¦ mysli,

O sprost¨¦m rozumu, necvi?en¨¦m.

Pro? to, co b?t mus¨ª, co obecn¨¦,

Jak smysl?m nejoby?ejn¨§j?¨ª v¨§c,

Pro? sob¨§ v zasmu?il¨¦m vzdoru br¨¢ti

Ku srdci? ¨C Fi! ¨C To? h?¨ªch jest proti nebi,

H?¨ªch proti mrtv¨¦mu a p?¨ªrod¨§,

Protivno rozumu, jen? st¨¢le hl¨¢s¨¢

O smrti otc?, i v?dy vyvol¨¢val,

Od prvn¨ª mrtvoly a? do dne?n¨ª,

?e tak to mus¨ª b?t. Proto? pros¨ªme,

Byste mal¨¢tn? ?al se sebe svrh¡¯

A n¨¢s m¨§l za otce. Zde sv¨§tu d¨ªme,

?e nejprvn¨§j?¨ª jste na?emu tr?nu,

A ?e s ne men?¨ª ?lechetnost¨ª l¨¢sky,

Ne? jakou drah? otec k synu m¨¢,

Jej v¨¢m poz?stav¨ªme. Oumysl,

Na Vittenberskou ?kolu zas se vr¨¢tit,

Na?im se zhola p?¨ª?¨ª ?¨¢dostem ¨C

I ?d¨¢me, byste r¨¢?il me?kat zde,

V na?ich to o?¨ª blah¨¦ p¨§stot¨§,

Co nejprvn¨§j?¨ª dvo?an, str?c a syn.

Kr¨¢lovna. Sv¨¦ matky prosby vysly?, Hamlete,

Z?sta¨¾ u n¨¢s, necho? do Vittenberka.

Hamlet. Chci ve v?em poslechnouti, Milost Pan¨ª.

Kr¨¢l. Ai, l¨ªbezn¨¢ to, kr¨¢sn¨¢ odpov¨§d.

Co my, vy bu?te? v D¨¢nsku. Poj?me choti.

Mil¨¦ to Hamletovo svolen¨ª

N¨¢m srdce blahem pout¨¢. Tomu vd¨§k

Nezvedne D¨¢nsko poh¨¢r k p?¨ªpitku,

By neh?¨ªmala d¨§la k oblak?m.

A kr¨¢l?v ples m¨¢ samo nebe ?v¨¢ti

Co zemsk¨¦ bou?e ozv¨§na. Ji? poj?te.

Kr¨¢l, Kr¨¢lovna, Polonius, Lert a dvo?an¨¦ odejdou.

Hamlet (samoten). ? k¨¦? by p?epevn? ten t¨§la stroj

Rozt¨¢l a rozhrk¡¯ se na kr?p¨§j rosy! ¨C

?i ¨C k¨¦? by V?emohouc¨ª nebyl dal

Na samovra?du z¨¢kon! ¨C Bo?e! Bo?e!

Jak hnusn?, pr¨¢zdn?, plan?, neprosp¨§?n?

Zd¨¢ se mi v?echen klopot sv¨§ta b?t! ¨C

Fi na ten sv¨§t! ¨C To? plan¨¢ zahrada

Bujn¨ªc¨ª k osen¨ª, ji? tu?n¨¦ b?l¨ª

Zajalo veskrze. ¨C ?e tam to do?lo! ¨C

Jen dva m¨§s¨ªce mrtev! ¨C ani ne! ¨C

Tak ?ack? kr¨¢l, jen? p?ed?il toho zde

Jak Apol Satyra; ¨C mou matku miloval,

?e nebes p?¨ªkr?m v¨§tr?m nedop?¨¢l

Jej¨ª se dotknout tv¨¢?e. ¨C Hrom a peklo! ¨C

3

William Shakespeare, Hamlet, princ D¨¢nsk? (p?. Josef Ji?¨ª Kol¨¢r, 1855)

Na? zpom¨ªn¨¢m? ¨C V?dy? na n¨§m visela,

Jakby t¨ªm la?nost rostla jej¨ª l¨¢sky,

?¨ªm v¨ªc po?¨ªvala. ¨C V jednom m¨§s¨ªci! ¨C

? k?ehkosti, tv¨¦ jmeno ??ena¡° jest! ¨C

Za kr¨¢tk? m¨§s¨ªc! ¨C D?¨ªve ne? sest¨¢rly

St?ev¨ªce, v kter?ch ?la za rakv¨ª otcovou

V slz¨ªch jak Nioba! ¨C A ona ¨C ona ¨C

? Bo?e ¨C d?l by bylo smutnilo

Bezcitn¨¦ zv¨ª?e ¨C ona snoubena

S m?m ujcem, bratrem otce m¨¦ho, jemu? on

Tak neroven jak Herkulovi j¨¢.

Ji? za m¨§s¨ªc zasnoubena ¨C to? d?¨ªve,

Ne? slanost slz¨ª, tekouc¨ªch bezpr¨¢v¨ªm,

Zanikla v z¨¢n¨§tu zpruzen?ch o?¨ª.

? chvate hanebn?, tak ¨²prkem

Na cizolo?n¨¦ sp¨§chat podu?ky! ¨C

To nen¨ª sp¨¢sa, tak¨¦ nebude.

V?ak pukni? srdce, mus¨ªm n¨§m? b?t.

Vystoup¨ª Horacio, Bernard a Marcel.

Horacio. V?sosti, sl¨¢va V¨¢m!

Hamlet. T¨§?¨ª m¨§, ?e v¨¢s vid¨ªm p?i zdrav¨ª.

Horacio, ¨C ?i nezn¨¢m sebe s¨¢m.

Horacio. Tent??, m?j princi, pov?dy sluha v¨¢?.

Hamlet. Ai, p?¨ªteli ¨C to jmeno vym¨§n¨ªme. 6)

Co v¨¢s sem zaneslo, Horacio,

A? z Vittenberka? ¨C Marcel? ¨C

Marcel.

Vz¨¢cn? princi!

Hamlet. T¨§?¨ª m¨§, ?e v¨¢s vid¨ªm ¨C dobr? ve?er! ¨C

Nu, co v¨¢s vede z Vittenberka k n¨¢m?

Horacio. K zah¨¢lce n¨¢klonnost, m?j vz¨¢cn? pane.

Hamlet. To sly?eti bych necht¨§l ani z ¨²st

Nep?¨ªtele va?eho ¨C t¨¦? m?j sluch

Nep?inut¨ªte, aby v¨ªru dal

T¨¦ pomluv¨§, je? sv¨§d?¨ª proti v¨¢m.

P?edob?e v¨ªm, ?e nejste zahale?.

Ne? ¨C jak¨¦ m¨¢te v Elsinorech ?¨ªzen¨ª?

Zde p¨ªt v¨¢s nau?¨ªme ne? zas p?jdete.

Horacio. P?i?el jsem na poh?eb va?eho otce.

Hamlet. Pros¨ªm, ne?ertuj se mnou, spolu?¨¢ku.

Tu?¨ªm, ?es p?i?el k svatb¨§ mat?in¨§.

Horacio. Ba v¨§ru, princi, p?i?la v z¨¢p¨§t¨ª.

Hamlet. To z hospod¨¢?stv¨ª, brachu, z hospod¨¢?stv¨ª;

Neb tepl¨¢ j¨ªdla z poh?bu poskytly

Studen¨¦ zbytky pro st?l svatebn¨ª.

?, rad¨§j bych se v nebi potkal byl

S ho?k?m nep?¨ªtelem, ne? s t¨ªmto dnem.

M?j otec! ¨C zd¨¢ se mi, ?e vid¨ªm otce!

Horacio. Kde?

Hamlet.

V zraku du?e sv¨¦, Horacio.

Horacio. ? znal? jsem jej, byl? kr¨¢l to v?born?.

Hamlet. Byl? mu? naskrz dokonal? ve v?em;

Nespat?¨ªm v¨ªce jemu rovn¨¦ho.

Horacio. M¨¢m za to, princi, ?e jsem jej vid¨§l

V?erej?¨ª noc.

Hamlet.

Vid¨§l? ¨C Koho?

Horacio. M?j princi, kr¨¢le, va?eho to otce.

Hamlet. Co? ¨C Kr¨¢le m¨¦ho otce?

Horacio. Um¨ªrn¨§te sv?j obdiv jen na chv¨ªli

Pozorn?m uchem, a? v¨¢m vyjev¨ªm

Ten z¨¢zrak s dosv¨§d?en¨ªm t¨§chto zde.

Hamlet. Pro smilov¨¢n¨ª bo?¨ª, mluvte, mluvte.

Horacio. Ji? po dv¨§ noci tito oba zde,

Bernard a Marcel, m¨§li na sv¨¦ str¨¢?i

Uprost?ed mrtv¨¦, tich¨¦ p?lnoci

To vid¨§n¨ª: jak¨¢si postava

Jak otec v¨¢?, a v zbroji od hlavy a? k pat¨§,

Zjev¨ª se jim a v¨¢?n?m krokem kr¨¢?¨ª

Zpovolna, hrd¨§ mimo n¨§. T?ikr¨¢te tak

P?ed jejich zrakem b¨¢zn¨ª schv¨¢cen?m

Na d¨¦lku berly sv¨¦ je obe?la.

Krev v cel¨¦m t¨§le srazila se jim,

Jak v b¨¢zn¨§ z¨¢chvatu oba tam st¨¢li,

A nepromluvili. ¨C S ouzkostlivou

Tajemnost¨ª v¨§c tu mi sd¨ªleli.

I ?el jsem s nimi na str¨¢? t?et¨ª noc,

A zcela dle jich zpr¨¢vy, v tent?? ?as,

V t¨¦ postav¨§, v ¨²pln¨¦ slova pravd¨§

Se zjevil duch. ¨C Znal? jsem va?eho otce;

V¨ªc nejsou podobny si ruce m¨¦.

Hamlet. A kde to bylo?

Marcel. M?j princi, na tarasu, kde jsme m¨§li str¨¢?.

Hamlet. A nepromluvili jste na¨¾?

Horacio.

M?j princi, j¨¢

To u?inil. Nedal v?ak odpov¨§?.

Ne? jednou, tu?¨ªm, hlavu pozvedl

A hnul sebou, jakoby mluvit cht¨§l.

V tom v?ak por¨¢nu hlasn¨§ kohout zap¨§l,

A on t¨ªm hlasem na kvap schv¨¢cen?

N¨¢m zmizel z o?¨ª.

Hamlet.

Velmi podivno.

Horacio. M?j princi, jak jsem ?iv, je? pravda to.

A n¨¢m se zd¨¢lo b?ti povinnost¨ª,

V¨¢m o tom zpr¨¢vu d¨¢t.

Hamlet. Ba v skutku, v skutku, p¨¢ni, to m¨§ d¨§s¨ª.

A m¨¢te str¨¢? t¨¦ noci?

V?ichni.

M¨¢me, pane.

Hamlet. ?e v zbroji byl, prav¨ªte?

V?ichni.

V zbroji, pane. 7)

Hamlet. A od hlavy a? k pat¨§?

V?ichni.

Od hlavy a? k pat¨§.

Hamlet. To? nemohli jste vid¨§t jeho tv¨¢??

Horacio. P?ec, pane m?j ¨C hled¨ª m¨§l zdvi?en¨¦.

Hamlet. Pohl¨ª?el ?kared¨§?

Horacio.

Pohled ?alostn? v¨ªc

Ne? hn¨§viv?.

Hamlet.

Bled? ?i ?erven??

Horacio. Ne, velmi bled?.

Hamlet.

Zrak na v¨¢s up¨ªral?

Horacio. P?epevn¨§.

Hamlet.

?e jsem nebyl p?¨ªtomen!

Horacio. Nad m¨ªru byl byste se pod¨§sil.

Hamlet. To mo?n¨¦, velmi mo?n¨¦! ¨C Z?stal dlouho?

Horacio. Co ?lov¨§k m¨ªrn?m chvatem moh¡¯ spo?¨ªtat sto.

Marcel, Bernard. ? d¨¦le, d¨¦le!

Horacio. Co vid¨§l j¨¢, nic d¨¦le.

Hamlet.

?ed? vous?

Horacio. Jak jsem ho vid¨§l za ?ivobyt¨ª,

To? tmav?, st?¨ªbrem kv¨§touc¨ª.

Hamlet. Tu noc chci s v¨¢mi bd¨ªt, snad zas to p?ijde.

Horacio. To zajist¨¦.

Hamlet. Zjev¨ª-li se co ?ack? otec m?j,

Pak chci jej oslovit, a kdyby samo peklo

Mi cht¨§lo br¨¢nit v tom. Pros¨ªm v¨¢s vespolek,

Posud-li jste to kryli v tajnosti,

I d¨¦l to zachovejte v ml?en¨ª.

A cokoli se stane p?¨ª?t¨ª noc,

To vlo?te v mysl svou, nic na jazyk.

Za va?i l¨¢sku se v¨¢m odm¨§n¨ªm.

Te? s Bohem v¨¢m ¨C v p?lnoc na tarasu

V¨¢s nav?t¨ªv¨ªm.

V?ichni.

My k va?¨ª slu?b¨§ jsme.

Hamlet. Bu? p?¨ªze¨¾ va?e mn¨§, jak moje v¨¢m.

Ji? s Bohem!

Horacio, Marcel a Bernard odejdou.

4

William Shakespeare, Hamlet, princ D¨¢nsk? (p?. Josef Ji?¨ª Kol¨¢r, 1855)

Hamlet (samoten). Duch otce m¨¦ho v zbroji! ¨C Nen¨ª zde v?e

?ist¨¦! ¨C

Zl¨¦ tu?¨ªm pletichy. ? k¨¦? by byla noc! ¨C

Utichni zat¨ªm srdce. H?¨ªchoplodn¨¦ s¨ªm¨§,

Jakkoliv skryto v zemi, k sv¨§tlu vznese t?m¨§.

Odejde.

V?jev t?et¨ª.

Komnata v dom¨§ Poloniov¨§.

Vystoup¨ª Lert a Ofelie.

Lert. M?j tlumok jest ji? na kor¨¢bu ¨C s Bohem!

A jestli p?¨¢ti budou v¨§trov¨¦,

A p?¨ªle?itost bude po lodi,

Nelenuj ps¨¢t mn¨§.

Ofelie.

Nem¨§j pochybnosti.

Lert. Co Hamleta se t??e, jeho p?¨ªzn¨§ h?¨ª?ky

Za sv¨§tsk? sp?sob m¨§j a krve ?pr?m.

Fialka jest to, v outlov¨§ku Vesny,

P?e?asn¨¢, netrval¨¢, sladk¨¢, vadnouc¨ª,

Jen z¨¢pach, kter?? bla?¨ª okam?ik,

Nic v¨ªc.

Ofelie.Nic v¨ªc?

Lert.

Za v¨ªc to nepokl¨¢dej.

Neroste? p?¨ªroda se zm¨¢haj¨ªc¨ª

Jen ve svalech a v t¨§le; z¨¢rove¨¾,

Jak roste tento chr¨¢m, i uvnit? bujn¨ª

Mysl a du?e ve sv?ch ¨²konech. Snad nyn¨ª

T¨§ miluje. ¨C Na nebi ?ist¨¦ jeho v?le

Nevis¨ª ani mr¨¢?ek ouskoku.

Kdy? ale stav pov¨¢?¨ª?, to t¨§ mus¨ª d¨§sit,

?e nem¨¢ v?li svou. On? s¨¢m jest sv¨¦mu rodu

Na nejvej? podroben ¨C nem??e? on,

Jak ?in¨ª nepatrn¨¦ osoby,

Pro sebe volit ¨C v jeho volb¨§ tkv¨ª

Cel¨¦ho st¨¢tu zdar a bezpe?nost,

A proto? mus¨ª v tom b?t obmezen

P?isv¨§d?en¨ªm a hlasem toho t¨§la,

Jeho? on hlavou. L¨¢sku-li ti svou

Vyzn¨¢v¨¢, moudrost tv¨¢ tak dalece

Jen tomu v¨§?, pokud se jeho slova

Srovn¨¢vaj¨ª s obzvl¨¢?tn¨ªm jeho stavem

A pom¨§rem ¨C co v¨ªce jest, v tom jen

Cel¨¦ho D¨¢nska rozhoduje hlas.

Te? su? , jak¨¢ tv¨¦ cnosti hroz¨ª pohroma,

Kdy? lehkov¨§rn¨§ jemu d?v¨§?¨ª?,

Sv¨¦ srdce zahod¨ª?, a ?ist? poklad sv?j

Zotv¨ªr¨¢? jeho zv?le chl¨ªpn¨¦ drzosti.

To na z?eteli drah¨¢ sestro m¨§j,

A chovej v z¨¢loze svou p?¨ªtulnost

Pod¨¢l v?ech st?el a cht¨ª?e ¨²tok?.

Ba nejcudn¨§j?¨ª d¨ªvka h??¨ª dost,

Kdy? vd¨§ky sv¨¦ m¨§s¨ªci odhal¨ª;

I sama cnost neujde pomluv¨§.

P?e?asto jara d¨ªtky zhryze ?erv,

D?¨ªv ne? jich poupata se rozvij¨ª,

A z jitra plynnoros¨¦ mladosti

Nejv¨ªce hroz¨ª n¨¢kaz morov?.

Proto? se st?e? ¨C bezpe?nost v b¨¢zni m¨§j,

A ml¨¢d¨ª nejhor?¨ª ?e ?k?dce, znej.

Ofelie. Tak dobr¨¦ nau?en¨ª chovat chci

Co str¨¢?ce sv¨¦ho srdce. ¨C Ty v?ak, dobr? brat?e,

Ne?i¨¾ jak ?in¨ª mnoh? h?¨ª?n? mravok¨¢rce,

Jen? k¨¢?e p?¨ªkrou cestu k nebes?m,

A s¨¢m, jsa chlubn?, viln? pokrytec,

Na kv¨§tn¨¦ dr¨¢ze kr¨¢?¨ª rozko?¨ª

Nehled¨§ rady sv¨¦.

Lert.

O mne se nestarej.

P?edlouho me?k¨¢m. ¨C Otec zde p?ich¨¢z¨ª.

Vystoup¨ª Polonius.

V dvoj¨ªm ?ehn¨¢n¨ª dvoj¨ª blaho jest,

I p?eje n¨¢hoda drah¨¦mu lou?en¨ª.

Polonius. Aj, Lerte, je?t¨§ zde? ¨C I honem na kor¨¢b! ¨C

Do ?¨ªje va?ich plachet ?ene v¨ªtr,

?ekaj¨ª na tebe. ¨C M¨¦ po?ehn¨¢n¨ª s tebou.

Vzt¨¢hne svou ruku na Lerta.

A n¨§kolik jen je?t¨§ pravidel

Si v pam¨§? vtiskni:

Nep?ej my?l¨¦nk¨¢m sv?m hned jazyku,

Ni ¨²mysl?m bezpr¨¢vn?m v?konu.

Bu? d?v¨§rn?m, sprost?m v?ak nikoliv.

Pozn¨¢?-li p?¨¢tel a jich up?¨ªmnosti,

T¨§ch p?ipni k srdci pouty kovov?mi,

V tom ale pozor m¨§j, bys ruku svou

Si neztupil pozdr¨¢vkou lehk?ch floutk?.

Vyhni se r?znici ¨C a jsi-li v n¨ª,

Pokra?uj tak, by protivn¨ªk se chr¨¢nil.

M¨§j ucho pro ka?d¨¦ho, jen ne hlas;

Sly? ka?d? ¨²sudek, sv?j podr? za sebou.

M¨§?ec-li tv?j to snese, stroj se kloudn¨§,

Ne t?e?tiv¨§ ¨C skvostn¨§, ne marniv¨§,

Neb mnohdy jev¨ª ¨²hled ?lov¨§ka.

A ti tam ve Francii prvn¨ª rodov¨¦

Jsou zvl¨¢?t¨§ vkusn¨ª v tom a brou?en¨ª.

Nedlu? si pen¨§z, jin?m nep?j?uj,

Neb s p?j?kou t¨¦? i p?¨ªtel odpad¨¢v¨¢,

A ?et?ivosti hrot se dluhem l¨¢me.

Nad v?ecko ¨C v¨§ren bu? sob¨§ sam¨¦mu,

A z toho pojde pak, jak z noci den,

?e nebude? nikomu nev¨§ren.

Ji? s Bohem! ¨C Nech? m?m po?ehn¨¢n¨ªm v tob¨§

To uzraje.

Lert.

V pon¨ª?enosti, ot?e,

Se porou?¨ªm.

Polonius.

?as ub¨ªh¨¢, ji? jdi.

Lert. S Bohem Ofelie, a pamatuj

Co jsem ti ?ek¡¯.

Ofelie.

Je? zav?eno to v pam¨§t mou,

A kl¨ª?ek k tomu m¨¢? ty s¨¢m p?i sob¨§.

Lert. S Bohem.

Odejde.

Polonius. O ?em, Ofelie, to k tob¨§ mluvil?

Ofelie. O n¨§?em, co se t?k¨¢ Hamleta.

Polonius. To pr¨¢v¨§ vhod;

Neb sly?el jsem, ?e ?asto p?ed ned¨¢vnem

K tob¨§ doch¨¢zel soukromn¨§, ty sama

Pr? jsi mu p?¨¢la ?t¨§d?e p?¨ªstupu.

Nu, je-li tomu tak (jak se mi ?eklo,

To? v cest¨§ v?strahy), pak to jen d¨ªm,

?e sama si nerozum¨ª? tak jasn¨§,

Jak slu?no dce?i m¨¦ a tvoj¨ª cti.

Co m¨¢te spolu? pov¨§z pravdu m¨§.

Ofelie. On v dob¨§ posledn¨ª mne ?astokr¨¢te

O l¨¢sce sv¨¦ uji??oval.

Polonius.

Sv¨¦ l¨¢sce? ¨C

Jdi?i?! Ty hovo?¨ª? jak mlad¨¦ d¨§v?e,

Nezku?en¨¦ v tak nebezpe?n¨¦ v¨§ci.

V¨§?¨ª? t¨§m ji?t¨§n¨ªm, jak to naz?v¨¢??

Ofelie. J¨¢ nev¨ªm, pane, co m¨¢m o tom soudit.

Polonius. To j¨¢ ti pov¨ªm. ¨C V¨§z, ?es byla d¨§cko,

Maj¨ªc ta ji?t¨§n¨ª za bernou minci;

To nejsou tolary! Sama se l¨¦pe

Ujistit hle?, sic (abych uboh¨¢

Nekroutil slova) jista zk¨¢za tv¨¢.

Ofelie. On, pane, s l¨¢skou svou se mi nab¨ªzel

5

 ................
................

In order to avoid copyright disputes, this page is only a partial summary.

Google Online Preview   Download